Článek
Dobytí a okupace města světel
Psal se 14. červen roku 1940 a občané Paříže sledovali scénu, kterou město nevidělo už téměř 70 let. Němečtí vojáci pochodující jejich městem. V očích zbývajících občanů města byly vidět slzy. Jak mohla tato ohavná situace nastat? Pád Paříže a celé Francie byl výsledkem pouhých šesti týdnů válečných bojů. Německá vojska, která 10. května zahájila svůj postup do země, dokázala rychle obklíčit významnou část vojsk republiky na severu země a v Belgii. I přes úspěšnou evakuaci u města Dunkerk byla francouzská armáda těžce otřesena. I přes několik pokusů o protiútok, kterým velel do té doby téměř neznámý generál de Gaulle, se Němcům podařilo získat výhodné pozice k pokusu o dobytí Paříže.
Francouzské vedení si bylo dobře vědomé osudu vybombardovaného Rotterdamu a dalších měst, která padla do nacistických rukou po tvrdém boji. Ve snaze nevystavit Paříž krutému bombardování tak město prohlásili za otevřené, což znamenalo, že z něj kompletně ustoupila francouzská vojska. Spolu s nimi utekly miliony občanů města a politických exulantů, kteří v něm pobývaly. Dělali dobře, nacisté si už předem připravili dlouhé seznamy osob k zatčení. Skoro stejně dlouhé byly seznamy uměleckých děl, která si nacisté z Paříže ukradli. Zbytek Francie měl Paříž brzy následovat. I přes naléhání Britů se nová francouzská vláda maršála Pétaina rozhodla s nacisty uzavřít příměří a de-facto kapitulovat.
Adolf Hitler byl na vrcholu světa. 22. června odčinil novým příměřím porážku vůči Francii z roku 1918 a 23. vjel do samotné Paříže. I toto monstrum bylo Paříží uchváceno a svému blízkému spojenci Albertu Speerovi řekl, že musí po válce vystavět Berlín do ještě větší krásy, než je Paříž. Byla to Hitlerova jediná návštěva města za celou válku. To mělo nyní být ovládáno německou okupační správou. Zatímco kolaborantská vláda ve Vichy měla ve městě minimální vliv, Němci si zde mohli dělat prakticky, co chtěli. K ruce měli také několik místních kolaborantských organizací a podřízenou francouzskou policii. Poměrně rychle se však ukázalo, že stará tradice odporu stále žije. Už v listopadu roku 1940 proběhla první velká demonstrace proti okupaci, kterou nacisté krutě rozehnali.
Nejen v Paříži samotné byla odvaha vzdorovat. Charles de Gaulle dokázal s britskou pomocí uprchnout ze země a postavit se do čela nové exilové organizace. Ve svém projevu 18. června dal jasně najevo, že přes kapitulaci Pétaina francouzský odpor dál pokračuje. Vichy mu za to sice udělila trest smrti v nepřítomnosti, ale ve vlasti si získal hlasitý ohlas. Gaullistický odboj se stal jedním z hlavních center boje proti nacistům ve vlasti. Druhým se po roce 1941 stali komunisté, kteří byli před invazí do SSSR k nacistům velmi tolerantní a na oplátku režimem nebyli perzekuováni. Operace Barbarossa to však změnila a nyní museli podporovatelé de Gaulla a Stalina najít společnou řeč.
Nacisté si mezitím z Paříže udělali hlavní centrum pro rekreaci svých vojáků. Město bylo preferovanou destinací nových odvedenců, čemuž se dá těžko divit. Oproti východní frontě či okupaci Norska byla slunečná Paříž prakticky rájem na zemi. Občané naopak zažívali s každým rokem čím dál těžší podmínky. Jídlo bylo šetřeno pro okupanty a na civilisty vycházely pouhé zbytky. Odboj mezitím musel čelit hrozbám z venku i zevnitř. Mnoho nacistických agentů dokázalo organizace infiltrovat, a následně jim způsobit vážné škody. Jednotky SS pod vedením brutálního řezníka Klause Barbieho vedly nemilosrdné hony na každého odbojáře a své oběti následně podrobovaly mučení, které je často dovedlo k mučednickému konci. V tu samou dobu probíhala nemilosrdná kampaň proti pařížským Židům, kteří čelili stejným krutostem jako jejich bratři napříč nacisty okupovaným kontinentem. Éra temna měla trvat více než čtyři roky.
Válka se obrací a Hitlerovi plány
Naděje přišla ve formě 356 mm děl. Spojenecké válečné lodě oznámily 6. června roku 1944 svým mohutným bombardováním začátek vylodění v Normandii. Přes veškeré nacistické přípravy se okupantům nepodařilo zahnat útok zpět do moře a plná moc svobodného světa mohla začít proudit do Francie. Už 14. června se na pár dní do Francie poprvé vrátil Charles de Gaulle, ale poměrně rychle znovu odletěl. Plný návrat chtěl provést až v osvobozené Paříži. Mezi Normandií a Paříží však stále existovalo vysoké množství německých jednotek, které mu v tom hodlaly za každou cenu zabránit. A to i přes to, že jejich loajalita k Adolfu Hitlerovy v mnoha případech už dávno vzala za své.
V samotné Paříži se mezitím organizoval převrat. Městská posádka obsahovala jednu z největších koncentrací proti-hitlerovských důstojníků v armádě. Velitel okupační správy Francie, generál Carl von Stülpnagel, a nejvyšší velitel vojsk ve Francii, maršál Günther von Kluge, byli též oba napojeni na plánovaný atentát proti Hitlerovi, což se jim mělo oběma stát osudný. 20. červenec roku 1944 začal na první pohled úspěšným zabitím diktátora, což bylo následováno zatčením většiny důstojníků SS a Gestapa v Paříži. Brzy se však ukázalo, že atentát selhal. Klüge a Stülpnagel přišli o život, ale jejich podřízení v Paříži nebyli ve většině případů nacisty odhaleni. Věděli však, že šanci zachránit svou vlast před Hitlerovým šílenstvím definitivně ztratili.
Sám Hitler mezitím běsnil vztekem. Pokus o vraždu ho pouze upevnil v přesvědčení o vlastní neomylnosti a nutnosti pokračovat ve válce stejným způsobem jako doposud. Jeho pozornost se nyní stočila na Paříž. Hitler i přes čím dál větší šílenství dobře chápal význam tohoto města. Vojensky mohl jeho pád odsoudit ke kolapsu německé obranné linie a politiky by plně vrátil Francii do proti-nacistické koalice. Jeho plán byl jednoduchý a barbarský zároveň. Město se mělo stát novým Stalingradem. Bojovat se mělo o každý metr. Každá budova se měla změnit v ruinu. Historické památky a mosty měly vyletět do vzduchu. Posádka měla bránit město do posledního náboje a kapky krve. Spojencům měly zbýt ruiny. Pro vykonání tohoto úkolu si Hitler zvolil na první pohled ideálního vykonavatele. Generála Dietricha von Choltitze.
Von Choltitz byl členem staré šlechty a v mládí sloužil jako páže u saské královny. Byl konzervativec a znal se s mnoha členy červencového pokusu o převrat. I přes to ho Hitler považoval za zcela spolehlivého. Choltitz byl znám svou absolutní ochotou vykonat daný rozkaz. Podílel se na brutálním obsazení Nizozemska a následně na krvavém obléhání krymského Sevastopolu. Dle jednoho textu měl mít roli v masakrech Židů, pro což však neexistují jakékoliv jiné zdroje. Choltitz se s Hitlerem setkal na začátku srpna roku 1944 a mohl sám spatřit hroutící se mentální stav svého vrchního velitele. Své rozkazy samozřejmě přijal bez váhání, ale je možné, že už v tomto momentu začal zvažovat, jak se této kruté povinnosti vyhnout.
Spojenci mezitím čelili vlastním problémům. Vypukl totiž aktivní spor o to, jak naložit s Paříží. De Gaulle a jeho svobodní Francouzi chtěli město, co nejdříve obsadit a obávali se, že by ho mohli po německém ústupu získat komunisté. Už nyní se hrálo o politickou budoucnost poválečné Francie. Vrchní velitel spojeneckých sil ve Francii, generál Dwight D. Eisenhower, však odmítl táhnout na Paříž. Jeho cíl byla samotná nacistická armáda, kterou chtěl, co nejvíce oslabit předtím, než stihne ustoupit do Německa. De Gaulle vyhrožoval tím, že nařídí francouzskému generálu Leclercovi a jeho tankové divizi samostatný postup na město. Eisenhower se nenechal zastrašit a situace pokračovala dalšími hádkami. V Paříži se však mezitím už začalo bojovat.
Záchrana Paříže
Generál Choltitzt byl velitelem města pouhý týden, když 15. srpna vypuklo všeobecné povstání. Spouštěčem se stalo odzbrojení místní francouzské policie, které přimělo velkou část jejich členů k připojení se k odboji. Gaullisté a komunisté pochopili, že nadešel čas jednat a 15. zahájili vzpouru. Byla obsazena radnice a několik dalších budov, které se však brzy dostaly pod útok Němců. Choltitzt měl více než dost sil k potlačení celého povstání a posily mu slíbil sám Hitler. Generál však promptně odmítl. Během své přítomnosti už stihl zajistit zastavení přepravy politických vězňů do Německa a nařídil jejich propuštění. Rychle navázal kontakt s místními důstojníky, kteří patřili k nezdařenému červencovému puči a plně se rozhodl nezničit překrásnou Paříž.
To je aspoň jedna varianta událostí. Jak moc byl Choltitzt motivován touhou zachránit Paříž je dodnes velmi sporné. Varianta, že město zničit ani nemohl, je sice nepravdivá, ale je dost možné, že si generál spíše uvědomil celkovou katastrofickou situaci a rozhodl se, že bude lepší se spojencům vzdát jako šlechetný velitel, který zachránil město, a ne jako válečný zločinec, kterého by Francie dost možná popravila za zničení svého milovaného hlavního města. Ať už byla generálova motivace jakákoliv, neměl žádnou chuť vzdát se nějakým bolševickým povstalcům. Uzavřel s nimi sice příměří, ale dal jasně najevo, že kapitulaci hodlá předat pouze spojeneckým vojenským důstojníkům.
Hitler se mezitím dožadoval kompletního zničení města a vyvraždění partyzánů. Choltitzt aktivně mlžil situaci a předstíral dle potřeby buď velkou aktivitu či nedostatek zdrojů. Do toho se situace ve městě nadále zhoršovala. Část komunistů odmítla přijaté příměří a stejně jednaly místní jednotky SS. Město se propadalo do anarchie a nikdo nevěděl, co se s ním stane. Mezitím Choltitzt střídavě kritizoval a jednal s odbojem skrz švýcarského diplomata Raoula Nordlinga. Všichni se dokázali shodnout pouze na jednom, a to na nutnosti příchodu spojeneckých sil.
Roger Cocteau-Gallois byl členem francouzského odboje a mužem, který měl přivést spojence k branám města. Nejprve narazil na jednotky amerického generála Pattona, který s ním sice sympatizoval, ale měl jasné rozkazy se Paříži vyhnout. Patton však zajistil odbojáři kontakt na vrchní velení spojeneckých armád, kde Cocteau dokázal apelovat na blízké spolupracovníky generála Eisenhowera. Ten se po zprávách o špatné situaci ve městě rozhodl, že přeci jen nadešel čas jednat. Informoval tedy de Gaulla a Leclerca, že dovoluje pochod na Paříž. De Gaull přijal zprávu s klidem a pro jedno ukázal takt, když nezmínil, že Leclercovi jednotky už k Paříži mířily z jeho přímého povelu.
Choltitzt měl konečně svého potřebného vojenského nepřítele. Nadále informoval Hitlera o své horečné aktivitě splnit dané rozkazy a mezitím plánoval, jak moc bude nutné bojovat před plnou kapitulací. Aspoň nějaký boj proběhnout musel, a to už kvůli generálově rodině v Německu, která by jinak mohla čelit krutému trestu. Osvobození Paříže se tak značilo v dost chaotickém duchu. Některé německé jednotky zkoušely utéct z města, zatímco jiné držely své pozice a postupně kapitulovaly. Poté, co spojenečtí vojáci začali útočit na hotel, kde byl ubytován Choltitzt, generál konečně souhlasil se svou kapitulací. 25. srpna roku 1944 tak konečně skončila okupace hlavního města Francie. O den později nařídil Hitler kruté vzdušné bombardování, které sice způsobilo mnoho škod, ale nemohlo zvrátit jeho osvobození.
Brzy po osvobození kráčel generál de Gaulle v čele průvodu osvobozeným městem. I přes limitované boje zaplatilo za jeho osvobození životem 1 600 povstalců a 500 spojeneckých vojáků. Němců padlo přes 3 000 a dalších 10 000 se vzdalo. De Gaulle měl mít ve Francii ještě dlouhou kariéru, která po pauze v 50. letech trvala až do konce let 60. Generál Choltitzt zůstal zajatcem spojenců až do roku 1947, když se mohl svobodně vrátit do západního Německa. Motivy, které měl k záchraně města lze rozhodně pochybovat. Přesto mu nelze upřít, že místo uposlechnutí Hitlerova šíleného rozkazu zachránil životy desítek tisíc lidí a zachoval pro celý svět slávu a krásu Paříže.
Zdroje a další četba:
DUGARD, Martin. Za svobodnou Paříž: obsazení, odboj, osvobození 1940-1944. Překlad Martin Nový. První vydání. V Brně: Jota, 2024. 405 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-7689-054-1. (dobrá beletrie a úvod do tématu, trpí však mnoha již vyvrácenými mýty a teoriemi, pro faktické pochopení nutné doplnit další literaturou).
SMITH, Jean Edward. The Liberation of Paris: How Eisenhower, de Gaulle, and von Choltitz Saved the City of Light. Simon & Schuster. 2020. ISBN 978-1-5011-6493-4.
CITINO, Robert M. The Wehrmacht's Last Stand: The German Campaigns of 1944–1945 University Press of Kansas, 2017. ISBN 978-0700624942
