Článek
Role StB je v našich dějinách popisována poměrně jednoduše. Organizace, která sloužila pro útlak národa a jejíž členové dodnes zaslouží nejhlubší hanbu. To nehodlám rozporovat, ale myslím si, že je tímto shrnutím zbytečně ignorován rozsah působení této paže rudého systému. O špionážních akcích StB už sice několik textů vyšlo, ale málokterý se zaobírá jejími aktivitami v zemích třetího světa. A to přes významnou roli, kterou obzvlášť v Africe hrála. Dnešní článek se proto bude snažit nahlédnout do fascinujících kontaktů, které rudé Československo a jeho tajná služba vyvíjely na tomto polozapomenutém světadíle. Jejich snahy, triumfy i selhání.
Kontinent příležitostí
Československé kontakty s Afrikou se táhnou až k samotnému zrození státu roku 1918. Nová republika poměrně rychle zahájila pokusy o vytvoření nových ekonomických příležitostí a to i přes vlastní nezájem o vládu nad africkými koloniemi. Různé konzuláty a obchodní mise byly zřízeny jak v pár nezávislých afrických státech tak v koloniích spravovaných Evropany. Tyto úřady přestaly fungovat se zhroucením 1. republiky, ale zanechaly dostatečný odkaz na který mohla pozdější komunistická vláda navázat. Ne však ihned po převzetí moci. Díky Stalinově nechuti podporovat „buržoazní africké nacionalisty“, byly kontakty s kontinentem značně omezeny až do jeho smrti roku 1953.
Plný obrat přišel v roce 1955 s novou otočkou v sovětské politice. Nikita Chruščov hledal nové oblasti, ve kterých by mohl ukázat sovětskou nadřazenost nad západem a v Africe viděl ideální pole pro vypěstování nových pro-sovětských států. To byla skvělá zpráva pro komunisty v Praze, kteří však více než v exportování revoluce doufali v obnovení obchodních příležitostí na kontinentu. Předseda KSČ a pozdější prezident Antonín Novotný byl obzvlášť velkým podporovatelem větších kontaktů a to jak z obchodních tak z ideologických důvodů. Aktivita v Africe také nabízela příležitost pro posílení legitimity rudé vlády doma i v zahraničí a mohla být dobrou ukázkou loajality československé vlády nové garnituře v Moskvě.
Velkou roli měla hrát StB. Státní bezpečnost byla od začátku organizovaná se silnou sovětskou podporou a měla být aktivní jak v udržování režimu doma tak v zahraničních špionážních aktivitách. To se rychle naplnilo a StB měla od začátku 50. let mohutnou přítomnost na naprosté většině československých ambasád v zahraničí. Dle různých údajů měla v některých zemích pod palcem až 80% osob sloužících na tamní ambasádě. V Africe měla vést aktivitu na potlačování západního vlivu, podporování spojeneckých tajných služeb a také podporovat skupiny bojující proti zbývajícím koloniálním mocnostem. Ve svých aktivitách byla často poměrně nezávislá na Moskvě a až roku 1960 byla podepsána dohoda o přímé spolupráci v aktivitách mezi KGB a StB v afrických zemích.
Moskva byla až překvapivě ochotná nechat Prahu hrát vlastní hry v Africe, pokud jimi přímo nepoškozovala sovětské zájmy. I kontakty s ne-socialistickými státy a skupinami byli tolerovány a Moskvou i podporovány ve jménu hlubšího východního vlivu. Tak se dlouholetým partnerem Československa stalo například etiopské císařství, které sice fungovalo jako de-facto absolutní monarchie, ale v tu samou dobu bylo plně ochotné aktivně obchodovat s „progresivními státy“, jak se východní blok často sám nazýval. Etiopii navštívil v 60. letech sám Novotný, což neprovedl žádný jiný z komunistických diktátorů. Aktivní kontakty probíhaly také s marockým královstvím či s pro-americkou Libérií.
I přes tento pragmatismus však velkou roli hrála ideologie. Agenti StB i standardní diplomaté dávali velké naděje do nově vzniklých států s „progresivními vůdci“, mezi které patřili především některé státy západní Afriky jako Guinea či Ghana a také Egypt. Československé koruny financovaly poměrně úspěšná rádiová vysílání napříč kontinentem, která aktivně propagovala výhody socialistického ekonomického systému a neduhy kapitalismu. Na kontinentu dlouhodobě ovládaného západními mocnostmi byly tato vysílání dost populární. StB také dokázala navázat spolupráci s rozvědkami několika zemí a to například v Mali. Její oči se však ke konci 50. let začaly zaměřovat na poslední zbytky kolonialismu na kontinentu a tamní bojovníky za nezávislost.
Boje celé Africe
Poslední koloniální válku jsem shrnul v dřívějším článku, ale československou roli jsem v něm velmi odbyl. Zde tedy podám pouze rychle shrnutí konfliktu a zaměřím se na roli Prahy. Portugalské koloniální impérium bylo roku 1960 zachváceno sérií povstání na všech svých územích. Jak na obrovské ploše Angoly a Mosambiku tak v malé Guinei Bisseau vypukly aktivní boje o nezávislost. Na rozdíl od Británie se však Portugalsko kompletně odmítlo svých kolonií vzdát a zahájilo aktivní válku proti povstalcům. Pro východní blok to byl prakticky dárek od Ježíška. Mohl aktivně vést propagandu proti Portugalsku (tehdy člen NATO), a prezentovat se jako jediný aktivní bojovník proti kolonialismu skrz podporu pro osvobozenecká hnutí.
Ještě těsně před vypuknutím aktivních bojů byla Praha roku 1961 navštívena skupinou nacionalistických angolských vůdců. Ti vedli převážně levicové Populární hnutí pro osvobození Angoly (MPLA), a dokázali upoutat pozornost pražských soudruhů svou znalostní marxismu-leninismu. Z Prahy tak začala proudit finanční a vojenská podpora, která byla s podporou StB směrovaná přes Maroko. Do Prahy také dorazila skupina angolských nacionalistů, kteří měli být vzděláni v odbojových technikách a komunistické teorii. Několik členů MPLA bylo také vedeno jako spolupracovníci STB a i přes problémy spojené s nejasným pochopením vnitro-angolské situace pokračovala aktivní podpora směle dál. Zástupci Prahy se přímo podíleli i na plánování vojenských operací.
V Angole byla role Československa spíše pozicí jednoho z mnoha, ale válka o nezávislost Guinei Bisseau se na čas stala téměř výhradně doménou Prahy. Amílcar Cabral, hlavní vůdce boje o nezávislost, udržoval s Prahou velmi blízké kontakty a roku 1961 ji osobně navštívil. Osobní setkání s několika významnými figurami, mezi které možná patřil i tehdejší ministr vnitra Rudolf Barák, vedlo k přislíbení podpory, která cenově přesahovala milion korun (dnes kolem 20 000 000 korun českých). Cabral byl následně veden ve spisech StB pod označením Sekretář a pokračoval v aktivních kontaktech s přiděleným agentem a to jistým Miroslavem Adámkem. Kromě zbraní obdržel také trénink pro své podporovatele a důležité zpravodajské informace.
Mimo koloniální války pokračovala snaha Prahy o aktivní politiku v již nezávislých afrických státech. Kongo, 2. největší stát kontinentu, se po své nezávislosti roku 1959 stalo dějištěm tvrdého soupeření místních frakcí a cizích mocností. Československo mělo v zemi pozici už od 30. let a nyní ji hodlalo plně využít. Premiér Lumumba, který byl ze strany SSSR původně považován za nespolehlivého kapitalistu, začal aktivně hledat příležitosti ke kontaktu s východními mocnostmi a jeho spolupracovníci k tomu chtěli využít místní Čechy. Nedostatečná pružnost východního bloku vedla k tomu, že byl Lumumba brzy svržen a zavražděn. Následný pokus Moskvy a Prahy podpořit jeho spojence selhal a roku 1963 vyhnal nový diktátor Mobutu zástupce východního bloku ze země.
Většího úspěchu se československé snahy těšili ve východoafrických státech jako Uganda a Keňa, kde se Praha snažila navázat nové obchodní styky a také podpořit místní pro-sovětské frakce, což se sice částečně podařilo, ale pokračující vliv Velké Británie limitoval možnosti úspěchu. V druhé polovině 60. let byl vliv Prahy přesto na svém vrcholu. Prezident Novotný dával africkým snahám dále svou přízeň a nové Brežněvovo vedení v Moskvě bylo ochotné je nadále podporovat. Československo aktivně podporovalo Nigérii během její občanské války, která vypukla roku 1967. I přes několik problémů jako například roztržku s Marokem či zmíněné vyhnání z Konga byla Praha se stávající situací poměrně spokojená. STB měla stálou pozici v 39 afrických státech a československé ambasády byly aktivní ve většině států na kontinentu.
Několikrát jsem výše zmínil v Praze prováděné vyučování členů různých odbojových organizací. Československo se však také snažilo nalákat africké studenty z mírem požehnaných zemích, což se ukázalo jako překvapivě úspěšný program. I přes jeho pozdní začátek (roku 1956), mělo Československo roku 1960 na svých univerzitách čtyřikrát více afrických studentů než samotné SSSR. Roku 1961 vznikla speciální univerzita 17. listopadu, která měla hostit zahraniční studenty ze zemí třetího světa. Roku 1965 na ní bylo přes 2000 afrických studentů. Ti však často čelili otevřeně rasistickým útokům ze strany policie a regulerních občanů, což pro mnoho učinilo studium v Praze spíše důvodem pro obrácení se k západu než k podpoře východu. Navíc se blížil vše měnící rok 1968, který měl československé pozici v Africe zasadit tvrdou ránu.
Úpadky a následky
Přes všechny prohlášení o výhodách socialismu se československá ekonomika začala v polovině 60. let dostávat do problémů. Korupce, nevýhodný obchod se SSSR a řada dalších problémů vedly Prahu k přehodnocení některých svých výdajů. Velmi rychle se ukázalo, že mnohé africké projekty, které měly posílit československou pozici v regionu kompletně selhali a Praha na ně zbytečně plýtvala penězi. Mnoho z nich však nešlo z politických důvodů ukončit a pokusy o změny byly odmítnuty spřátelenými africkými vůdci. Do toho se začalo ukazovat, že půjčky, které Praha státům regionu dala jaksi nebyli spláceny zpět. Africké státy odmítaly platit své dluhy a Praha je nemohla vymáhat bez podřezání svého regionálního vlivu.
Ironicky tak komunistické Československo čím dál více preferovalo spolupráci s konzervativními africkými státy, které sice vlastní komunisty rádi popravovaly, ale byly ochotny splácet dluhy. K více pro-obchodní pozici se posunul i Brežněvův Sovětský svaz, který kvůli nim například ignoroval alžírské žádosti během války proti Maroku, což vedlo k poklesu komunistického vlivu v severní Africe. Československá pozice s mezitím drolila hned v několika zemích. Pro-východní frakce v Keni se propadla o politické bezvýznamnosti a spolupráce s Guineou a Mali byla postupně omezena. Spřátelený prezident Ghany byl mezitím svržen v pro-americkém převratu. To nejhorší však teprve přít mělo.
Už pád Antonína Novotného a začátek reforem roku 1968 byl pro československou pozici v Africe špatnou zprávou. Nová vláda byla více než ochotná obětovat místní vliv ve jménu stabilizace ekonomiky. Ale sovětská invaze a následná normalizace celou situaci zhoršily ještě mnohem víc. Samotná invaze vedla k odsouzení ze strany mnoha afrických států, které SSSR přirovnali k západním imperiálním mocnostem. Některé státy dokonce plně přerušily diplomacii s Prahou. Normalizace situaci ještě zhoršila. O své pozice přišli mnozí kvalitní diplomaté a pracovníci zahraničních služeb, což vedlo k uzavření několika ambasád na kontinentu. Československý vliv dostal smrtelnou ránu a do budoucna měl být plně podřízen přáním Moskvy.
I přes tyto rány však některé projekty pokračovaly dál. Velký význam měl boj proti Portugalcům a i přes omezení československé role nadále pokračovala STB vedená podpora angolské levice. Její získání nezávislosti roku 1975 vedlo téměř okamžitě k vleklé občanské válce, ve které Praha opět aktivně podporovala své bývalé favority z proti-koloniálního hnutí. Únos československých občanů roku 1983 opozičními silami však notně otřásl vzájemnými vztahy a Praha začala svou podporu omezovat. Guinea Bisseau naopak podobné problémy nezpůsobila. Československá podpora pokračovala v omezeném množství až do konce boje o nezávislost a to i po zavraždění Amílcara Cabrala roku 1973.
Postupný úpadek pražského vlivu v Africe nadále pokračuje i do dnešních dní. Z kdysi mohutné sítě našich ambasád na kontinentu jich dnes zbývá 13, což je málo i proti podobně velkým evropským zemím jako je Řecko či Nizozemsko. Obchod je minimální a vzájemné kontakty se nejčastěji otáčejí kolem nechvalně proslulé migrační krize. Je tedy překvapivé jak velký kdysi náš vliv na kontinentu byl. Jistě, byl veden nezpochybnitelně odporným režimem, který měl v celém podniku velké ideologické zájmy, ale i tak je to fascinující. Pokud mohl sovětský satelit vést tak rozsáhlou a aktivní politiku, neměli bychom v dnešních dnech demokracie mít na víc? Ne na nějaké megalomanské ideologické projekty, ale na aktivní zahraniční politiku na kontinentu, který bude v tomto století čím dál více nabývat na významu.
Zdroje a další četba:
TELEPNEVA, Natalia. Cold War Liberation The Soviet Union and the Collapse of the Portuguese Empire in Africa, 1961-1975. University of North Carolina Press 2022. ISBN 978-1469665856
MUEHLENBECK, Philip E., ed. a TELEPNEVA, Natalia, ed. Warsaw pact intervention in the Third World: aid and influence in the Cold War. London: I.B. Tauris, 2018. xvi, 352 stran. International library of twentieth century history; 101. ISBN 978-1-78831-055-0.
MUEHLENBECK, Philip E. Czechoslovakia in Africa, 1945-1968. First published. Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan, 2016. xii, 271 stran. ISBN 978-1-137-56144-2.
