Článek
V předchozím článku jsem popsal československé tanky za naší první republiky a jejich zahraniční využití. Dnes však přichází na řadu druhá část jejich dějin, když naše vozidla vstoupila do služby Adolfa Hitlera a jeho spojenců. Jak se za druhé světové války předvedly původně československé tanky? A jak moc se podílela na triumfech nacistického Německa?
(ne)Slavná tažení
Nacistické Německo přebíralo roku 1939 naprostou většinu původně československých tankových sil (o tancích přidělených Slovensku bude řeč později). To znamenalo zabrání 450 déle používaných tanků a 150 nově vyrobených strojů, které se ještě nestihly zavést do aktivní vojenské služby. Ze tří převažujících modelů lehkých tanků, které Německo převzalo (LT-34, LT-35 a nový LT-38), byly dle německých stratégů do budoucna užitečné pouze dva novější modely. Starý LT-34 tak byl promptně vyřazen ze služby a nacisté ho do budoucna buď používali jako cvičný terč, či ho rovnou nechali sešrotovat. Smutný osud pro náš první skutečný tank.
Zbylé dva modely však byly pro Němce daleko zajímavější. Jak LT-35, tak LT-38 byly tanky s kanóny (ráže 37 mm), což bylo pro německou armádu velmi dobrou zprávou. Obávaný wehrmacht totiž v březnu roku 1939 disponoval méně než 100 tanky s obdobnou výzbrojí a naprostá většina jeho strojů byla vyzbrojená daleko hůře než oba československé typy. LT-35 byl plně začleněn do armády, ale již neměl být dále vyráběn. Modernější LT-38, německou armádou zvaný jako Panzer 38(t) (tschechisch, český), však zaujal Němce natolik, že se ho rozhodli vyrábět v obrovském množství. Do roku 1942 tak mělo být vyrobeno více než 1300 nových tanků tohoto typu.
Kvalita nově získaných strojů měla být plně vyzkoušena při invazi do Polska v září 1939. Nové německé posádky byly však často nedostatečně vycvičené, což vedlo k častým zmatkům v jednotkách, které dostaly naše tanky do výzbroje. Přes tyto problémy se však původně československé stroje ukázaly jako velmi kvalitní a schopné odolat nepřátelským útokům. Účastnily se krvavých bojů v okolí Varšavy a Radomu, ale jejich ztráty byly minimální. To obzvlášť platilo pro Panzer 38. Pouze 7 těchto tanků bylo poškozeno a všechny z nich byly následně navráceny do aktivní služby. To je obzvlášť vynikající výsledek, když zvážíme, že Němci ztratili proti Polákům přibližně 150-200 tanků.
Zkouška ohněm prokázala kvalitu německé kořisti a našim tankům tak byla předurčena důležitá role v tažení do Francie. Zde většina z nich spadala přímo pod velení pozdějších německých legend jako byli Heinz Guderian a Erwin Rommel. Staly se tak hlavní součástí klíčového útoku, který obklíčil spojenecká vojska v Belgii a zaručil tak Německu vítězství na západě. Naše tanky dokázaly obstát i proti daleko lépe vyzbrojeným francouzským tankovým divizím, což byla kombinace kvalitně vyrobených strojů a schopného německého vedení. Do Francie táhlo více než 200 našich strojů a méně než 20 jich bylo trvale zničeno v boji. Celkové německé ztráty činily více než 800 tanků, což pouze upevnilo chuť Wehrmachtu vyrobit více strojů založených na československých modelech.
Tato ambice se začala plně ukazovat roku 1941. Panzer 38 hrál opět velkou roli v německých invazích do Jugoslávie a Řecka, ale větší část těchto strojů už byla vyrobena samotnými Němci. Válka na Balkáně opět ukázala schopnosti československých tankových typů, ale příští válka už tak laskavá být neměla. Invaze do Sovětského svazu sice začala velkými německými úspěchy, ale poměrně rychle se ukázalo, že lehké tanky jako Panzer 38 již nejsou tak neporazitelné jako v předchozích taženích. Nové sovětské modely, především slavný T-34, byly daleko lépe vyzbrojení i chráněné, což vedlo k několika krvavým porážkám německých tankových formací. Nad typem Panzer 38 se začaly stahovat mračna.
Hitlerovi kumpáni
Nacistické Německo nebylo zdaleka jediným státem, jenž po zhroucení Československa převzalo naše stroje do služby. Nejvýznamnějším z nich byl nově zrozený Slovenský stát. Tato nacistická loutková republika převzala 60 tanků LT-35, které se měli stát základem jejích nových tankových sil. Tisovo Slovensko se snažilo přesvědčit Němce o své užitečnosti, což je mělo ochránit před maďarskou agresí, a nový režim byl proto velmi ochotný účastnit se nové nacistické agrese vůči Polsku. Jako jediný nacistický spojenec v této invazi se Slovensko příliš nevyznamenalo, ale jeho tanky dokázaly předvést svou bojeschopnost při malých potyčkách s Poláky.
Slovenský stát se nemusel zúčastnit války na západě, ale Hitler očekával jeho plné zapojení do útoku na SSSR. Režim pro útok připravil jak svá starší vozidla, tak nově zakoupené tanky LT-38, od kterých si sliboval velké válečné úspěchy. Podobně jako němečtí kolegové však i Slováci rychle zjistili, že proti novým sovětským strojům jsou jejich lehké tanky poněkud neúčinné, což nakonec vedlo k vyřazení většiny slovenských tanků z aktivní služby. Místo bojů s Rudou armádou měly slovenské tanky nyní bojovat s partyzány na Ukrajině, což se roku 1944 proměnilo na boj proti domácímu slovenskému povstání, kde byla většina z nich zničena.
Poněkud nečekaným uživatelem původně československých tanků se mělo stát Maďarsko. Království bez krále se roku 1941 stalo německým spojencem a pro nadcházející válku se SSSR chtělo připravit plnohodnotnou tankovou jednotku. Ta měla z velké části sestávat z téměř 200 nově vyrobených Panzer 38, které Budapešti dodal Berlín. Na rozdíl od Slováků se Maďaři snažili svou novou tankovou sílu využít, co nejdéle. Výsledkem se stalo téměř kompletní zničení celé jednotky při bojích u Stalingradu, kdy byla maďarská síla překvapena a přinucena k dlouhému ústupu. Naprostá většina Panzer 38 byla na ústupu opuštěna a Sověty později sešrotována.
O něco lepší měl být osud rumunských a bulharských tankových sil. Rumunsko mělo ve výzbroji velké množství československých tanků, jenž byly zakoupeny ještě před rokem 1939 a Bulharsko obdrželo od Německa několik desítek LT-35. Zatímco rumunské tankové síly se účastnily i bojů proti SSSR, Bulharsko své nové stroje především použilo v boji s partyzány. Oba státy se však roku 1944 rozhodly, že je nejvyšší čas opustit svého německého spojence a přejít na stranu SSSR. To také znamenalo, že se armády obou států zúčastnily osvobozování částí východní Evropy. Jednou z posledních operací rumunských tanků vyrobených v Československu se tak ironií osudu stalo osvobození velké části jižní Moravy.
Konec éry
Vrchní velení Wehrmachtu muselo na konci roku 1941 čelit mnoha otázkám. V oblasti tankových vojsk bylo potřeba najít řešení pro problém nových sovětských typů a vymyslet nové využití pro vlastní lehká vozidla. Došlo tedy k několika zásadním změnám. Zbývající tanky LT-35 byly plně staženy z východní fronty. Některé byly předány spojeneckým státům a další se staly podporou pro okupační jednotky v západní Evropě. Panzer 38 však existoval v daleko větších počtech a Wehrmacht ho zatím nechtěl plně vyřadit. Začaly se tedy zvažovat nová vylepšení tohoto stále oblíbeného typu.
Němci už několikrát předtím provedli různé změny na původním československém designu. Posílení pancíře, zlepšení rychlosti a další menší změny. Celkově tak vzniklo sedm nových variant původního Panzer 38, ale to nemělo být nic proti novým nápadům německých výrobců. Samotný Panzer 38 byl vyráběn až do poloviny roku 1942, kdy začal být postupně vyřazován z výzbroje jednotek na východní frontě. Podobně jako LT-35 byl přesunut k rezervním jednotkám a na méně významné pozice, což trvalo až do roku 1944, kdy Němci začali nasazovat do boje všechny tanky, které dokázali najít. To už však byl Panzer 38 zastíněn novými stroji, které vznikly na jeho základech.
Nacistická válečná výroba byla často zbytečně komplikovanou záležitostí, jenž vyprodukovala řadu experimentálních výrobků, které se následně ukázaly jako zcela zbytečné. Následovníci modelu Panzer 38 tak byli celkem unikátní svou užitečností. Většinou se jednalo původní lehký tank, ke kterému byl připojen daleko větší kanón. Toto nové vozidlo mělo následně sloužit jako efektivní zabiják nepřátelských tanků či pro bombardování spojeneckých pozic. Z tanku se tak v podstatě stalo pohyblivé dělo. Těchto vzniklo hned několik, ale od každého bylo vyrobeno jen velmi malé množství exemplářů, jenž následně sloužili především proti SSSR a v Africe.
Velkou výjimkou byl stíhač tanků Hetzer. Tento stroj sestával z dolní části modelu Panzer 38, která obdržela daleko silnější pancíř a mohutné 75 mm dělo. Stroj vůbec neměl typickou tankovou věž, ale rychle se ukázal jako velmi efektivní zbraň pro ničení i těch nejlépe vyzbrojených spojeneckých tanků. Samotní Němci vyrobili více než 2000 těchto strojů, které se staly velkou součástí posledních dvou let války. Hetzer byl takové kvality, že ho i po skončení války několik let vyráběly československé továrny, aby s ním byla vyzbrojena armáda obnoveného státu. Ze všech následovníků typu Panzer 38 si právě Hetzer získal největší slávu a význam.
Stíhač tanků Hetzer, Varšava 1944
Nacistické Německo válku naštěstí prohrálo i přes všechny kvality tanků, jenž nám Adolf Hitler ukradl a strojů, které z nich byly následně vyvinuty. Otázkou však je zda má člověk na kvalitu těchto strojů být dnes hrdý. Obzvlášť Panzer 38 prokázal kvalitu československé výroby, ale učinil tak ve službě nejhoršího režimu v dějinách lidské rasy. Má být dnes historie znalý Čech být nadšen z kvality našich strojů, když byli užity tímto režimem? Či spíše nešťastný, že jsme je my sami nevyužili k obraně naší země před zrůdou nacismu?
Zdroje a další četba:
Pejčoch, Ivo: Tanky Praga - Historie obrněných vozidel ČKD 1918-1956, Svět křídel, 2007, 304 stran, ISBN: 978-80-86808-38-3
Porter, David, Borek, Vojtěch, ed. a Nygrýn, Pavel, ed. Německé tanky druhé světové války. Překlad Vojtěch Borek a Pavel Nygrýn. Vydání první. Brno: Extra Publishing, 2023. 192 stran. Encyklopedie vojenství. ISBN 978-80-7525-602-7.
Klimen, Charles a Francev, Vladimír: Československá obrněná vozidla 1918-1948, Naše Vojsko, 2004, 376 stran, ISBN: 80-206-0743-9
