Polozapomenuté dějiny: Král čtyř koutů světa

Než se vrhneme k příběhu jednoho z největších vládců lidských dějin, je potřeba pozastavit se nad největším problémem, kterému může milenec historie čelit. Zdroje. Kýros II. po sobě zanechal několik nápisů, ale z jeho éry se nám zachovává pramálo hodnotných informací. Spoléhat se tedy musíme především na pozdější řecké autory, kteří sice o králi králů psali s respektem, ale často o něm informovali skrz příběhy, které měli posílit řeckou roli v historii a jenž měli sloužit jejich osobním zájmům. Perské zdroje nám s výjimkou několika královských nápisů chybí kompletně. Dějiny a mýty se tak v příběhu Kýra prolínají a budu se je snažit v následujícím textu reprezentovat. Je však dobré pro začátek vědět, že příběh perského zakladatele připomíná v mnohém hru puzzle, kterou se dodnes snažíme poskládat.

Vzestup syna Anšanu

Záhady Kýra (v rodné staroperštině Kūruš), začínají už při jeho narození, které různí historici zařazují na různé body mezi roky 600 až 580 před Kristem. Jeho původ ležel v dnešní íránské provincii Fárs, která v té éře hostila malé perské království. Peršané byli jedním z mnoha íránských etnik, která migrovala na moderní území Íránů nejpozději v 9. století před Kristem, kdy je zmiňují asyrské záznamy. V té éře hráli hlavní roli na moderním íránském území Médové, kteří též byli íránského původu a v 7. století spolu s novobabylonskou říší zničili do té doby dominantní Asyřany. Peršané byli jedním z členů Médy vedené říše, kterou moderní historici charakterizují jako velmi volnou konfederaci, kde se smíchaly jak prvky stepní kultury, tak městských civilizací blízkého východu. Samotní Peršané navíc pravděpodobně integrovali zbytky prastaré civilizace Elamitů, kteří v jejich oblasti žili téměř od počátku známé lidské historie.

Bylo to v Anšanu, dříve elamitském městě, kde se měl Kýros narodit. Jeho mládí je předmětem řady mýtů a legend, což připouští i autoři jako slavný Hérodotos. Ten nás tak informuje o příběhu, kde byl Kýros vnukem médského krále Astyága, který však obdržel sen, ve kterém byl ještě nenarozený chlapec identifikován jako hrozba pro jeho vládu. Nařídil tak svému generálu Harpagovi, aby dítě zabil. Ten ho však raději předal svému pobočníkovi, který ho nechal vyrůst v prosté rodině. O mnoho let později byl vyrostlý Kýros objeven Astyágem, který si mezitím uvědomil, že vraždit svého vnuka kvůli snu není úplně rozumný krok. Kýros byl vrácen svým rodičům a byl potvrzen ve svých královských právech. Trestán byl však Harpagos, který selhal u svého panovníka. Astyágos tak nechal zabít Harpagova syna, dal ho uvařit a naservíroval ho netušícímu generálovi, který o tom byl následně informován.

Tento absolutně rozumný krok však překvapivě neměl dobré následky. Kýros usedl na trůn kolem roku 559 před Kristem a začal plánovat vzpouru proti svému dědečkovi. Ten proti němu poslal Harpaga, který se rozhodl, že bude radši sloužit někomu, kdo mu nenaporcoval syna k obědu. Astyágova armáda z většiny přešla ke Kýrovi a ten svého děda brzy porazil a převzal vládu nad jeho rozsáhlou říší. Další verze nástupu Kýra k moci, od historika Ktésia, vylučuje jakoukoliv příbuznost mezi Kýrem a Astyágem. Kýros byl vzbouřený vazal, který se po Astyágově porážce oženil s dcerou bývalého panovníka. A do třetice tu máme verzi generála a státníka Xenofóna, který tvrdí, že Kýros nikdy se svým milovaným dědečkem nebojoval, a až později musel porazit svého krutého strýce.

Po této záplavě variant by si čtenář mohl říct, že je celá situace tak zamotaná, že o ní ve skutečnosti nevíme nic. Naštěstí však máme zdroje z města Babylon, kde dva zachovalé dobové zdroje jasně potvrzují několik informací. Za prvé, Astyáges opravdu proti Kýrovi vojensky vystoupil a to roku 550 před Kristem. Opravdu se proti němu obrátila armáda a následně byl předán Kýrovi. Babylon nám bohužel nedává detaily, ale poskytuje jedno z opravdu mála jistých dat, která máme k dispozici. Všichni tři výše zmínění autoři mohou mít pravdu v dalších detailech, ale u všech se vyskytují také problémy. Hérodotos žil na kraji perské říše a často své texty vysoce dramatizoval a domýšlel. Ktésias sice žil v samotném centru Persie, ale z jeho psaní přežívají pouze fragmenty, které navíc původně měly mít spíše dramatický záměr. A Xenofón aktivně míchal perské tradice o Kýrovi s životem svého současníka, prince Kýra, kterému Xenofón pomáhal v boji o trůn.

Co můžeme tedy říci s jistotou je, že kolem roku 550 převzal Kýros moc nad jedním z nejmocnějších státních útvarů Blízkého východu. Zprávy o jeho příbuzenství s předchozím králem naznačují, že si Kýros potrpěl na budování legitimity pro svou expanzi, což mu umožnilo přetvořit svou lokální dynastii ve významného regionálního hráče. Dost možná mu také pomohla demografie. Jeho domovský region začal v 7. století po dlouhých letech úpadku opět vzkvétat novými sídly, která signalizují velký populační růst, který mohl Kýrovi dovolit větší moc než jakémukoliv jeho předchůdci. Nový panovník však nebyl s expanzí hotov. Jeho oči se zaměřily na velké říše západu, Lydii a Babylon.

Dobyvatel a mesiáš

„Pokud půjdeš do války proti Peršanům, zničíš tak velkou říši.“ To se dle Hérodota dozvěděl Kroisos, král Lydie a nejbohatší vládce regionu. Jeho království už mnoho dekád expandovalo a podmanilo si většinu dnešního západního Turecka. Nyní se na jeho východě objevil nový a na první pohled nezkušený panovník, který by mohl být ideálním cílem expanze. Kroisos se rozhodl zažádat o radu prorockou svatyni v Delfy, která ho informovala o výše zmíněném osudu. Formulace je to výborná. Velkou říši ovládal jak Kýros, tak Kroisos. Pokud se příběh zakládá na pravdě, tak by se shodoval s tendencí dochovaných proroctví, která většinou zněla tak, že mohla být při každém výsledku událostí vykládaná jako pravdivá.

Hérodotos je zde hlavním a poměrně nezpochybňovaným zdrojem. Další autoři se s ním přou spíše o detaily. Otec historie pocházel z města Halikarnássu, který dříve tvořil část Lýdie. Hérodotos, který se narodil přibližně 50 let po pádu starého království, tak měl k tomuto tématu velmi blízko a jeho svědectví lze brát s velkou váhou. Babylonské zdroje nám tentokrát nepomůžou. Zmiňují bitvu roku 540, ale zbytek této části textu je poškozen a nečitelný. Co se tedy stalo? Dle Hérodota byl Kroisos nadšen slovy orákula, která si vyložil jako znak svého budoucího vítězství. Shromáždil svou armádu, posílil ji řeckými žoldnéři a zahájil postup proti nové říši. A ze začátku se mu vskutku dařilo, když dobyl mnoho měst v dnešním východním Turecku.

Perská armáda však brzy dorazila a obě mocnosti se střetly v krvavé a nerozhodné bitvě. Kroisos se rozhodl, že válka po takovém masakru nemůže pro tento moment pokračovat. Vrátil se do svého hlavního města Sardy a rozpustil dočasně svou armádu. Byl kompletně překvapen, když zjistil, že i přes předchozí ztráty proti němu Kýros táhne se svou armádou. Kroisos byl v šoku a měl pouze zbytky svého dříve mocného vojska. K jeho cti však odmítl kapitulovat a střetl se s Peršany v předem prohrané bitvě. V následujícím krátkém obléhání nakonec padlo i město Sardy a Kroisos byl zajat. Kýros ho nejprve chtěl popravit, ale nakonec se rozhodl pro milost a udělal z Kroisa buď svého poradce či guvernéra v jedné z východních provincií.

Kýrova říše se nyní roztahovala od východního Íránu po Egejské moře. V regionu tak zbývala jediná mocnost, která se mu mohla plně rovnat. Novobabylonská říše, která pod vládou Nabukadnezara II. dosáhla vrcholu své slávy. Její pád roku 539 před Kristem byla však dle všech zdrojů poměrně rychlá záležitost. Řecké zdroje mluví o pádu města a celé říše bez většího krveprolití. I babylonské zdroje zmiňují, že došlo k pouze jedné či dvěma bitvám, po kterých Babylon padl. Vina je většinou dávána poslednímu babylonskému králi Nabonidovi, který je vyobrazen jako vrchol neschopnosti a bezbožnosti. Jak moc je toto pravda, a nakolik se jedná o pozdější perskou propagandu dnes už jde zjistit jen těžko.

Právě po tomto vítězství mohl Kýros přijmout všechny pocty, které dříve patřily babylonské dynastii a to včetně titulu král čtyř koutů světa a pán vesmíru. Kýrovi rozhodně nechybělo sebevědomí. Král králů se dle dostupných babylonských zdrojů rychle pasoval do role ochránce tradičních bohů města, a to především jejich nejvyššího boha Marduka. Kýros vedl od začátku tolerantní náboženskou politiku, která byla pro řízení tak rozsáhlé říše brána jako nutnost. Jeho vlastní náboženství je velmi tajemné. Perský polyteismus procházel přerodem směrem k pozdějšímu zoroastrismus, a je nejasné jak moc se tento přechod za Kýrovy vlády stihl uplatnit.

Ve velké úctě však Kýra II. drží bible. Kýros při svém dobytí Babylonu osvobodil tamní židovskou komunitu, kterou Babylonci přesídlili z jejich vlasti. Kýros dovolil jim i dalším národnostem vrátit se domů do svých vlastí, a dle tradice také nařídil stavbu druhého chrámu v Jeruzalémě. Židovská tradice tak z Kýra vytvořila šampiona svého boha a v některých vyprávěních dokonce mluví o jeho prozření k monoteismu. To je téměř určitě výtvor pozdějších autorů a to obzvlášť kvůli tomu, že za Kýrovy vlády velká část Židů pravděpodobně stále uctívala svůj původní polyteistický kruh bohů. Každopádně se však Kýros stal v židovské tradici osvoboditelem a mesiášem, který si jasně zasloužil své místo v bibli.

Záhadná smrt a matoucí odkaz

Perská říše nyní tvořila největší stát na planetě Zemi. Její územní vrchol měl přijít později, ale už nyní se jednalo o ohromný výtvor. Přesnou metodu Kýrovy vlády nelze určit, ale zdá se, že vládl v poměrně volném stylu svých médských předchůdců. Větší integrace a propojení říše měla přijít až o několik dekád později s jeho zetěm Dáriusem I. Kýros však nebyl se svou expanzí hotov. Podmanil si také oblasti ve střední Asii a nedaleko indických hranic. Jeho generálové zajistili řecká města na pobřeží Egejského moře. Jeho plány na invazi do Egypta se za jeho vlády nenaplnily, ale měl je vykonat jeho syn a dědic Kambýsés II.

Jediná událost spornější než Kýrův vzestup je panovníkova smrt. Rok 530 je považován za dobu králova úmrtí, ale jinak se potácíme v nejistotě. Vraťme se tedy k našim třem výše zmíněným autorům a jejich verzím. Xenofón jako jediný nepřisuzuje královu smrt vojenské kampani. Dle jeho vyprávění zemřel Kýros v míru a pokoji. Stihl učinit všechny potřebné obětiny, ulehl na lože, dal pohřební řeč své rodině a zemřel. Kéž by každý z nás měl tak ideální smrt. Ktésias mluví o bitvě proti kmenům ve střední Asii, kterou Kýros sice slavně vyhrál, ale po třech dnech zemřel na svá zranění. Hrdá válečnická smrt pro velikého krále.

A pak je tu starý dobrý Hérodotos. Ten pro začátek sám zmiňuje, že Kýrova smrt má kolem sebe mnoho verzí, ale sám zná tu nejpravděpodobnější. Kýros měl prý vést svou poslední kampaň proti středoasijské královně Tomyris. Hérodotos prezentuje Kýra jako již příliš ambiciózního a navíc trpícího špatnou radou svého rádce, bývalého krále Kroisa. Díky léčce dokáže Kýros zabít královnina syna, ale následně je v bitvě rozdrcen a zabit. Jeho hlava je doručena barbarské královně a Hérodotos nás může informovat o nutnosti limitovat své ambice. Ať už byla pravda kdekoliv, Kýros spočinul v překrásné hrobce, která se nacházela na území jeho původní vlasti.

Místo Kýrových nástupců (jejichž fascinující příběh dostal pozornost zde), chci nyní krátce zakončit tento text odkazem tohoto vládce. Kýros měl velkolepou reputaci v řecko-římském světě, který ho i přes svou rivalitu s perskými státy bral jako model ideálního vládce. Alexander III. Makedonský byl inspirován tímto dobyvatelem a několikrát během svých kampaní navštívil jeho hrobku. Tento odkaz se ironicky neobjevil v perské historii. Ta na Kýra zapomněla brzy po kampaních Alexandra makedonského a nahradila ho sérií mytologických králů, kteří měli větší napojení na nově dominantní zoroastrismus.

Znovuobjevení tohoto velkého vladaře přišlo v Íránu až v 19. století, kdy byl Kýros brán jako ideální symbol pro modernizující se národ. Vrcholu jeho reputace dosáhla pod dynastií Páhlaví, která například roku 1971 uspořádala mohutné oslavy k výročí 2 500 let íránské státnosti. Jeho nápisy o osvobození národů od Babylonu byly nazvány první deklarací lidských práv, což je sice poněkud přehnané, ale pro veřejné mínění významné. Pád dynastie tuto státní podporu ukončil, ale Kýros se brzy stal symbolem pro mnoho mladých Íránců, nespokojených s islámským režimem v zemi. V zahraničním exilu je používán jako symbol bývalé slávy a také kdysi skvělých vztahů s Židy a Izraelem. Kýros veliký ovlivňuje své potomky i 2 500 let po své smrti, což jasně značí jeho význam a slávu.

Zdroje a další četba:

LLEWELLYN-JONES, Lloyd. Persians: the age of the great kings. First published. London: Wildfire, 2022. xiv, 432 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-1-4722-7728-2.

WATTERS, Matt. King of the World: The Life of Cyrus the Great. Oxford University Press. 2022, 272 stran, ISBN 978-0190927172

KUHRT, Amélie. The Persian Empire: A Corpus of Sources from the Achaemenid Period. Routledge, 2007, ISBN 978-0415552790