Článek
Proč padl Sovětský svaz? Zeptejte se dvou historiků a dostanete pět odpovědí, hádku a možná i pěstní souboj. „Říše zla“, jak ji nazval americký prezident Ronald Reagan, odešla do odpadkového koše historie z mnoha důvodů. Ekonomická nestabilita, dlouhodobá korupce, nepodařené reformy a tak dále. Jeden důvod je však dodnes buď zpochybňovaný, či příliš vyzdvihovaný. Sovětsko-afghánská válka. Též známá jako proti-sovětský džihád či sovětský Vietnam, dnes je tento konflikt často zapomenutý kvůli pozdější intervenci NATO v Afghánistánu, a to přes přímou návaznost mezi oběma konflikty. Sovětská invaze možná nebyla rozhodnutím, které velmoc odsoudilo k zániku, ale jedná se o volbu, která dodnes silně ovlivňuje dějiny celého světa.
Od spolupráce k povstání
17. července roku 1973 byl s méně než 20 oběťmi proveden státní převrat v afghánském hlavním městě, Kábulu. Král Záhir Šáh byl po téměř čtyřiceti letech vlády svržen svým bratrancem Daoudem Chánem, a to v době, kdy byl na zdravotním pobytu v Evropě. Královská éra byla obdobím rodící se demokracie a velkého rozvoje v předních městech země. Situace nebyla rozhodně ideální a nedostatek jídla na začátku 70. let vedl k hluboké občanské nespokojenosti, ale země byla poměrně stabilní a fungující. Královská éra se měla stát středem afghánské nostalgie, která byla stvořena katastrofami příštích 50 let.
Daoud Chán zavedl autokratický a republikánský režim, který mu dal veškerou moc. Dříve předseda vlády, Daoud byl radikální modernista, který nebyl spokojen s pomalou modernizací země. Jeho idolem byl rapidně se modernizující Írán a jeho císař Mohamed Réza Páhlaví. Ve spojení s afghánskou levicí provedl Daoud svůj převrat a pustil se do reforem. Ty byly sice poměrně limitované, ale rychle vedly k hluboké nespokojenosti u hluboce islámské společnosti. Daoud však dokázal rychle potlačit povstání, která vypukla roku 1975. Vaz mu měla zlomit jeho aliance s komunistickými skupinami, které se roku 1978 rozhodl odstavit od moci. Jeho bývalí spojenci ho však předešli. Komunisté měli minimální podporu veřejnosti, ale mnoho spojenců v armádě, kteří 28. dubna roku 1978 svrhli a zavraždili Daouda a mnoho členů jeho rodiny. Byla vyhlášena Afghánská demokratická republika, která měla v zemi zavést pravý socialistický systém.
Zde by se dalo čekat, že zajásá Sovětský svaz, ale reakce Moskvy byla nepříliš entuziastická. Moskva měla v Afghánistánu velký vliv už během královských let a byla poměrně spokojena s tamním stavem věcí pod Daoudem Chánem. Afghánské komunisty nepovažovala za příliš populární či schopné, ale těžko mohla oponovat své vlastní ideologii. Špatná očekávání se začala naplňovat poměrně rychle, když nový vůdce Afghánistánu, Nur Mohamed Taraki, zahájil svou vládu tvrdou perzekucí všech svých stranických oponentů. Přeživší byli promptně posláni do de-facto exilu na ambasády do zemí Varšavské smlouvy, kde neměli dělat Kábulu problémy. Tradice levicového vraždění spolustraníků byla v Afghánistánu plně při životě.
O mrtvé komunisty se v Afghánistánu zajímal málokdo, ale následující kroky rudé vlády spustily ohromnou negativní reakci. Aplikovat jakékoliv levicové plány v převážně zemědělském a tradicionalistickém Afghánistánu by pravděpodobně dalo Marxovi infarkt, ale Taraki a jeho spojenci měli velká ega a málo zdravého rozumu. Sekularizace státu, rovná práva ženám, tvrdé omezení vlivu islámských kněží, a především masové zabírání půdy státem vedly k protestům a už dva měsíce po převratu k prvním vzpourám. Ty se jen zhoršily po svržení Tarakiho. Ten zjistil, že zabíjení spolustraníků může fungovat i opačným směrem a v září roku 1979 byl svržen a zavražděn svým bývalým spojencem, Hafizulláhem Amínem.
Amín se pokusil o omezení neoblíbených reforem, ale povstání dále pokračovalo. Obzvlášť nepopulárním faktem zůstávalo, že afghánští komunisté nedodrželi své sliby o narovnání etnických poměrů. Král Záhir a Daoud Chán pocházeli z hlavního etnika Paštunů, kteří Afghánistánu vždy dominovali. Komunisté slíbili větší roli menšinám, ale ukázalo se, že Paštunská nadvláda dále pokračuje a tentokrát s rudým hávem. Nutno Amínovi uznat, že na reálné změny neměl moc čas. Jeho vláda měla totiž trvat pouhé tři měsíce.
Sovětské politbyro, formálně stále vedené prastarým Leonidem Brežněvem, bralo Tarakiho vraždu jako další zbytečné zhoršení situace. Nebálo se ani tak o pád afghánských komunistů jako spíš o možnost, že by vítězní islamisté přenesli boj do sovětské střední Asie a zahájili povstání místních muslimů. Amín byl považován za nespolehlivého, a když se politbyro dozvědělo, že se Amín možná chystá spojit s Američany (dodnes nepotvrzená spekulace), bylo rozhodnuto. Operace bouře 333 proběhla 27. prosince roku 1979. Amín a jeho nejbližší byli zabiti a Sovětský Svaz rychle získal pod svou kontrolu Kábul a další města. Do země byl z Prahy dopraven Babrak Karmal, kovaný komunista, který přežil Tarakiho čistku. Ten promptně požádal o přímou sovětskou podporu v boji proti povstalcům. Sovětská invaze plně začala.
Džihád proti rudým
V líčení této války jsou často upozaděni ti, kteří v ní reálně bojovali. Jejich příběh je nahrazen narativem cizích mocností a jejich zbrojních dodávek, což je zbytečné a hloupé vidění situace. Afghánský odboj nebyl rozhodně jednotnou frontou. Přes existenci tzv. rady sedmi stran v pákistánském městu Peshawar neexistovala na samotném bojišti jednotná strategie. Právě naopak, některé povstalecké skupiny spolu vzájemně bojovaly stejně aktivně jako se Sověty. Na severu operovaly více umírněné skupiny pod Ahmadem Šáhem Masúdem a Ismaílem Chánem, zatímco více radikální hnutí Gulbuddina Hekmatyara drželo jižní oblasti u pákistánské hranice. Menší skupiny se daly najít skrz celý Afghánistán. Některé byly ideologické, jiné etnické či náboženské. Jediným společným cílem bylo ze země vystrnadit Sovětský svaz.
Mapa afghánské války (sovětská kontrola je koncentrována kolem měst a silnic mezi nimi)
Sovětská invaze dala opozičním skupinám motiv obránců vlasti před cizím vladařem, což je populární motiv ve většině světa. Jejich vlastní zahraniční podpora byla různorodá a nerovná. Spojené státy americké samozřejmě vítaly šanci zatopit svému hlavnímu geopolitickému rivalovi a studená válka se opět vyhrotila. Jejich podpora však musela jít přes Pákistán, který měl kontrolu nad rozdáváním zbraní. Pákistán předal většinu materiálů Hekmatyarovi a jeho radikálním islamistům a další opoziční skupiny nechal na holičkách. Když se USA snažily v 90. letech od Masúda, který se ukázal jako nejúspěšnější z povstaleckých vůdců, získat zpět zbývající protiletecké střely Stinger, zjistily, že jich Masúdova skupina z více než 2 500, které USA daly Pákistánu k distribuci, dostala 8.
Americké zbraně a zdroje z dalších zemí (např. Saúdská Arábie), rozhodně hrály roli v dlouhé válce, ale idea, že jen díky nim Sovětský svaz prohrál, je kompletní nesmysl. Massoud čelil devíti mohutným sovětským ofenzívám s minimem západních zbraní a vždy dokázal přinutit Sověty k ústupu. Ismaíl Chán udržel své hnutí na západu země při životě i přes minimální podporu, kterou mu byl ochoten dát Írán. A Gulbuddin Hekmatyar používal svůj mohutný arzenál západních zbraní spíše k vraždění svých soupeřů v rámci opozice než k boji proti rudým. Pokud má být někdo obviněn z vytvoření a vyzbrojení afghánských extrémistů, tak to není USA, ale Pákistán, který s nadšením podporoval nejhorší skupiny uvnitř země.
Sovětské plány počítaly s roční vojenskou přítomností, která by dostatečně stabilizovala situaci a dovolila místním jednotkám převzít plnou zodpovědnost. To se rychle ukázalo jako kompletní iluze. Sovětská armáda poměrně rychle získala kontrolu nad důležitými městy a hlavní silniční síti v zemi, což bylo bráno jako hlavní cíl. Kontrola nad těmito body měla stačit pro utěšení situace v zemi a rurální povstalci byli bráni jako méně důležitá hrozba. Sovětští velitelé si však brzy uvědomili, že právě tyto skupiny představují největší hrozbu a že bude nutné provést velké operace v horalských regionech, aby mohla být země stabilizována. Na to nebyla sovětská armáda vůbec stavěna. Vojsko, které počítalo s bojem ve městech západní Evropy či Číny, nemělo nejlepší předpoklady k boji v zemi, kde za nejrozumnější přepravní nástroj stále platil kůň.
Sovětský svaz se však nikdy nezalekl plánu jen proto, že byl kompletně nesmyslný. A tak začaly neslavné sovětské útoky do vnitrozemí. A většinou nenašly úspěch. Velké operace se obzvlášť ukázaly jako těžko proveditelné. Často neexistující infrastruktura vedla k zanechání vozidel na základně, což vedlo k těžkým ztrátám pro postupující pěchotu. Výše zmíněné ofenzívy proti veliteli Massoudovi měli většinou stejný průběh. Sovětské síly dosáhnou určitých úspěchů, načež se povstalci stáhnou do oblastí, kam je nelze následovat. Jakmile rudé vojsko postoupilo dál, bylo napadeno zezadu a muselo se stáhnout zpět do základen. I přes poměrně limitované ztráty (ani ne 2 000 sovětských padlých za rok) se kvůli mizerným podmínkám rychle hroutila sovětská morálka. Celá expedice se čím dál více protahovala a nijak se neposouvala. Změna měla přijít až roku 1985.
Triumf zemi hořký
Vymírání starých komunistických vůdců vedlo roku 1985 k nástupu Michaila Gorbačova do vedoucí pozice v Sovětském svazu. Jeho prvním pokynem generálům bylo získat do konce roku 1986 jasné vojenské vítězství, které se samozřejmě nedostavilo. Reformátor Gorbačov následně výjimečně našel většinový souhlas mezi straníky, když prohlásil, že válka v Afghánistánu nemůže dál pokračovat. Otázka však byla: jak odejít bez hanby? To zdrželo sovětský ústup o několik let. Mezitím byl neschopný Karmal v Kábulu nahrazen (bez krveprolití), svým velitelem tajné služby Mohammadem Nadžíbulláhem. Ten se ukázal jako překvapivý pragmatik a rychle začal vracet starou roli islámu. Jeho slibům o demokratizaci a kompromisu sice věřil málokdo, ale daly alespoň šanci novým jednáním.
Gorbačov měl především zájem učinit ze stažení krok, který by mezinárodně nezahanbil SSSR. Proto chtěl dosáhnout smlouvy s USA, podle které by se ze země formálně stáhly obě velmoci. Vojenská podpora USA a přímá intervence SSSR byly sice sotva srovnatelné, ale taková smlouva by Gorbačovovi zachránila aspoň na oko reputaci. Jednání probíhala formálně mezi pákistánskou a afghánskou vládou, na které dohlížely obě mocnosti. Afghánské opoziční skupiny nebyly jednání pozvány vůbec. SSSR nakonec dosáhl při vyjednávání v Ženevě slibu, že výměnou za stažení sil nebude Pákistán posílat další zbraně pro povstalecké skupiny v Afghánistánu. Psal se rok 1988 a sovětský ústup mohl začít.
Sovětský ústup probíhal ve dvou fázích od května roku 1988 do února 1989. Afghánská opozice v reakci na smlouvu „o nás bez nás“, rozhodla že bude pokračovat v útocích i na ustupující sovětské síly. To bylo často ignorováno a místní velitelé mnohokrát uzavřeli lokální příměří s ustupující armádou, ale sovětské síly i tak trpěly řadou útoků. Poslední padlý sovětský voják jménem Igor Ljachovič tak ironií osudu zemřel při posledním dni ústupu, 15. února roku 1989. Sovětská intervence v Afghánistánu tím dnem oficiálně skončila.
Neskončil však boj. Podrobnější popis událostí v Afghánistánu po roce 1989 lze najít v jednom z přiložených zdrojů či v tomto článku. Zde tedy pouze krátké shrnutí. Sliby o ukončení vyzbrojování Afghánců byly oběma mocnostmi ignorovány a jak USA, tak SSSR nadále zbraněmi podporovaly své spojence v zemi. Nadžíbulláh se skrze výbornou politickou kampaň a neshody svých nepřátel dokázal udržet u moci do roku 1992, kdy vojska velitele Masúda obsadila Kábul. Následovaly čtyři roky brutální občanské války mezi bývalou opozicí, které se následně proměnily v boj s novým hnutím Tálibán, které od roku 1994 začalo dobývat zemi. Tento boj měl pokračovat až do roku 2001, kdy byl Tálibán dočasně poražen spoluprací svých afghánský oponentů a západních mocností. Brzy však znovu začal, a i po vítězství Tálibánu roku 2021 se v zemi dodnes vedou aktivní boje.
Sovětsko-afghánská válka byla extrémně krutým a nemilosrdným bojem. Obě strany se dopouštěly vraždění zajatců a obzvlášť sovětská vojska vedla brutální masakry civilistů. V boji padlo něco přes 100 000 vojáků na obou stranách, ale civilní ztráty se pohybovaly kolem 2 milionů. Někteří historici celou invazi dokonce označují za sovětskou genocidu proti Afgháncům. Afghánistán byl válkou zlomen na dekády dopředu, ale Sovětský svaz též utrpěl těžké zranění. Jeho reputace byla otřesena. Neporazitelná sovětská vojska byla zahnána na ústup afghánskými horaly. Otřesení veteráni vytvořili ránu ve společnosti, která se nemohla zahojit. Objevily se první protesty a sovětská vláda si je nedovolila potlačit. Afghánistán rudý režim nezničil, ale odhalil všem jeho vnitřní nestabilitu. Čas komunismu se konečně chýlil ke konci.
Zdroje a další četba:
COLL, Steve. Ghost wars: the secret history of the CIA, Afghanistan, and bin Laden, from the Soviet invasion to September 10, 2001. 1st pub. New York: Penguin Books, 2005. xvii, 712 s. ISBN 1-59420-007-6.
NOVÁK, Martin. Džihád proti Kremlu: sovětská válka v Afghánistánu a zrod Al-Káidy. Druhé, upravené vydání. Praha: Epocha, 2020. 241 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh. Polozapomenuté války; svazek 13. ISBN 978-80-7557-961-4.
BARFIELD, Thomas J. Afghanistan: a cultural and political history. Princeton: Princeton University Press, ©2010. xi, 389 s. Princeton studies in Muslim politics. ISBN 978-0-691-14568-6.
