Článek
Při pohledu na mapu Indie je až neuvěřitelné, že si v porovnání malá ostrovní země jako Británie mohla tento subkontinent podmanit. Akce východoindické společnosti a britské vlády, které tento kout světa přivedly pod vládou Londýna lépe líčí sesterský článek, zatímco tento má za cíl popsat jednoho z největších protivníku, na kterého britské dobývaní Indie narazilo. Tipú sultán byl synem negramotného uzurpátora a od útlého věku byl připravován na pozici válečnického panovníka. A tak také vstoupil do dějin.
Z důstojníků panovníky
Maisúrské království bylo po století významným státním útvarem v jižní Indii. Po více než 300 letech vlády hinduistických mahárádžů však roku 1761 převzal moc nový muslimský sultán, který z předchozích vládců učinil palácové vězně. Jeho jméno bylo Haider Alí. Nový vládce pocházel z důstojnické rodiny, která dříve sloužila mughalským císařům Indie, ale s postupným rozkladem císařské moci začali členové rodiny hledat služby u místních panovníků. Haider sice neměl žádné větší vzdělání (podle některých zdrojů byl kompletně neschopný číst a psát), ale ukázal se jako schopný vojevůdce a státník jak ve službě místních panovníků, tak jako vládce Maisúru.
Jeho syn Tipú se narodil roku 1750 a na rozdíl od svého otce měl obdržet vzdělání hodné muslimského aristokrata té éry. Jízda, střelba, boj s mečem, ale také několik hlavních regionálních jazyků a samozřejmě studium Koránu. Típú byl od malička zaměřen na vojenskou cestu, která dostala k moci jeho otce a už od věku 10 let byl vyučován ve vojenských taktikách a dalších tématech nutných pro vedení armády. Své první vojenské zkušenosti získal pravděpodobně v patnácti letech, kdy se účastnil otcovy kampaně proti několika malým sousedním státům. Haider Alí měl ze synových aktivit velmi dobrý dojem a svěřil mu vlastní vojenskou stráž a správu několika bohatých měst.
Otec a syn však brzy čelili daleko větší hrozbě, než byli jejich indičtí sousedé. Britská východoindická společnost čím dál více pronikala na indický subkontinent. Jejich hlavní državy ležely v severoindickém Bengálsku, ale také začali vytvářet první opěrné body v jižní Indii, a to především kolem města Madras. Haider se s Brity několikrát pokusil uzavřít alianci, ale byl odmítnut, což pouze posílilo vzájemné spory o kontrole nad menšími jihoindickými státy. První válka mezi Brity a Maisúrem byla poměrně vyrovnanou záležitostí. Sultánova armáda byla zastaralá, ale větší a lépe vedená než vojska východoindické společnosti. Haider a Tipú málem obsadili i samotný Madras, což přinutilo Brity roku 1769 vyjednávat.
Haider byl s válkou poměrně spokojen a brzy zahájil nová expanzivní tažení. Tipú se na akcích svého otce podílel, ale také se pilně věnoval novým reformám své země. Jeho velkým spojencem v této snaze byla Francie, která jako permanentní rival Británie chtěla omezit vliv svého soka na subkontinentu. Francouzští důstojníci se aktivně podíleli na modernizace a tréninku maisúrské armády a také nové flotily. Ta sice nikdy nenaplnila Tipúovi sny o poražení britské námořní převahy, ale stala se jednou z mála efektivních indických námořních sil v této historické éře. Tipú také využil francouzské inženýry pro první konstrukční projekty v říčním městě Šrírangapattanam, které se stalo jeho oblíbenou rezidencí.
Britská pozice se mezitím dostávala do dalších problémů. Agresivní politika východoindické společnosti dokázala vytvořit mnoho nepřátel, kteří začali zvažovat vzájemnou alianci. Roku 1780 obdrželi Haidar a Tipú nabídku od předsedy vlády Maráthské federace (tehdy hlavní indické mocnosti), který navrhoval trojitou alianci mezi Maráthy, Haidarem a mocným vládcem Hyderbradu, kteří by společnými silami vyhnali Brity z jihu a pokud možno z celé Indie. Haidar Alí byl nadšen, jelikož by tato aliance, jak potvrdila jeho vojenskou sílu, tak by dodala legitimitu jeho vládě. A tak roku 1780 napochodoval s téměř 100 000 muži do území spravovaných východoindickou společností a jejími indickými vazaly. Zdálo se, že britská vláda stojí na pokraji kolapsu.
Brzy se však ukázalo, že indické naděje byly předčasné, a to i přes počáteční úspěchy. Haidar a Tipú porazili několik britských vojenských skupin a obdrželi elitní francouzské posily. Dočasně okupovali rozsáhlá území a u východoindické společnosti způsobili finanční paniku jejích investorů, kterou vyřešila až finanční pomoc britské vlády. Situace se však brzy začala pro Brity zlepšovat. Maráthy i Hyderbrad postihla úmrtí několika hlavních představitelů, kteří byli nejvíce nakloněni boji s východoindickou společností. Nový státníci byli velmi ochotní uzavřít s Británií nové dohody a nezapojit se do války. A do toho přišla roku 1783 smrt Haidara Alího, který zemřel na obrovský nádor. Tipú měl nyní plnou moc.
Postrach jižní Indie
Zhoršení strategické situace rozhodně neznamenalo konec druhé války s Brity. Třiatřicetiletý Tipú měl výbornou armádu, široké zkušenosti a více než dostatečný intelekt na aktivní boj s Brity. Ti ho i přes vzájemné nepřátelství považovali za ještě schopnějšího protivníka, než byl jeho otec. Velvyslanci o něm v prvních letech mluvili jako o pohledném a inteligentním jedinci, který netrpěl neduhy svého otce v oblasti vzdělání a kultury. Druhou válku proti Britům vedl po smrti svého otce celý rok. Britská ofenzíva do nitra sultánova území ze začátku slavila úspěchy, ale Tipú se vrátil a většinu ztraceného teritoria znovu obsadil. Následující mírová smlouva v podstatě znamenala návrat k před-válečnému stavu.
Tipú se rychle vrátil do vlasti, kde se vrhl na novou sérii projektů, které měly z jeho státu udělat hlavní mocnost subkontinentu. Francouzi mu doručili nové evropské technologie, které pomohly nastartovat státní ekonomiku. Z Číny byly dovezeny techniky na zpracování hedvábí, které se v Maisúru nepraktikovaly už téměř šest století. Tipú obnovil tuto činnost a produkce hedvábí je dodnes jednou z velkých pých na území starého Maisúru. Reformováno bylo také zemědělství a Tipú pomohl prosadit nové metody zalévání půdy, které mohutně zvýšily produkci potravin. Velkou slávu si také získaly maisúrské rakety, které sultán často používal pro své války. Maisúr se také stal centrem nové sítě mezinárodního obchodu, které dosahovalo až osmanského dvoru v Konstantinopoli.
Pozdější britská propaganda vylíčila Tipúa jako nemilosrdného a netolerantního tyrana, což je z části pravda. Maisúrský sultán byl i na standardy své éry velmi brutální vůči všem svým nepřátelům. Zatímco jiní indičtí vládci by zajaté povstalce pouze popravili, Tipú jim nejprve uřezal končetiny, nos a další části těla, než jim dovolil zemřít. Váleční zajatci na tom nebyli o moc lépe a mnoho zajatých Britů přišlo o své životy. Sultán také pravidelně praktikoval nucená vyhnání místního obyvatelstva, kterým trestal své nepřátele. Vyhnaní jedinci museli následně sloužit na těžkých pracích, které měly posílit Maisúr.
Na druhou stranu však Tipú platil za překvapivě nábožensky tolerantního panovníka. Tipú byl v otázkách víry fascinující kontradikcí. Sice se prohlašoval za hluboce věřícího muslima a štít této víry, ale ve stejnou dobu plně věřil v moc místních hinduistických božstev a dával jim hluboký respekt. Hinduistické chrámy pod jeho vládou obdržely často větší patronát, než jaká se jim dostávala pod hinduistickou vládou. Hluboký respekt dával kněžím jak muslimské, tak hinduistické víry a mnohokrát je vítal ve svých rezidencích. Tipú si dokonce myslel, že ve svých snech potkává jak muslimské světce, tak hinduistické bohy, což je na sny mocných vládců ještě docela umírněná představa. Je samozřejmě otázka, jak moc se jednalo o snahu získat si převážně hinduistické obyvatelstvo, ale Tipú je v těchto činech unikátní i mezi islámskými vládci své doby, kteří panovali hinduistickým státům.
Sílu náboženství doplňoval Tipú také mocí psaného slova. Jeho kolekce textů patřila mezi jednu z největších v regionu a obsahovala více než 2 000 textů se zaměřením na právo, náboženství a půl tucet dalších témat. Několikrát se stalo, že maisúrští vojáci při svých taženích našli opuštěné knihovny a Tipú je místo klasického zapalování přidal do své vlastní kolekce. A tažení vedl Tipú mnoho i po smrti svého otce. Zde se opět ukázala jeho brutálnější stránka a mezi oblíbené cíle dobyvačných tažení se nyní kromě malých států a Britů řadili také zrádní spojenci jako Maráthové. Proti nim vytáhl Tipú pouze rok poté, co ukončil druhou válku s Brity.
Co bylo důvodem pro tyto tažení? Britské zdroje mluvily o barbarské nátuře Tipúova státu, ale tím spíše schovávaly to, že se řídil jejich vlastními metodami. Tipú a jeho otec vnímali Brity jako dlouhodobý problém, který bylo potřeba vyřešit spojenými silami více států. Pokud to nešlo skrze alianci, tak toho mělo být dosaženo skrze dobytí sousedních států, agresivní modernizací a státním monopolem nad důležitými ekonomickými oblastmi. Což byly stejné metody jako užívala východoindická společnost. Tipú byl v tomto opět rozporuplný. Na jednu stranu plně věřil, že chrání Indii před britskou expanzí. Na druhou stranu tím prosazoval expanzi vlastní. Domácí dobyvatel či cizí dobyvatel. Co je lepší? To, že britská vláda dokázala v Bengálsku za deset let existence způsobit hladomor, zatímco Tipú přivedl svůj stát na ekonomický vrchol, dává výhodu sultánovi.
Maisúr, největší územní rozsah roku 1784
Proti Británii až do hořkého konce
Třetí anglo-maisúrská válka vypukla roku 1790 ve velkém stylu. Tipú udržoval aktivní kontakty s Francií a nijak mu nevadilo, že se v ní zrovna začaly zavádět revoluční metody. Naopak, revoluční Francie byla čím dál více ochotná bojovat s Brity, což Tipú bral jako výhodu. Roku 1790 tak zahájil invazi jednoho z britských spojeneckých států na jihu Indie a následně vyplenil britské území kolem Madrasu. Tentokrát však čelil vážnějšímu oponentovi. Britská vláda po předchozích selháních převzala velkou část moci, kterou dříve disponovala východoindická společnost a obzvlášť po ztrátě USA začala Indii věnovat plnou pozornost. Tipú tak už roku 1791 musel čelit britské invazi svého území.
Tygr však byl připraven. Jeho hlavní město Šrírangapattanam bylo ostrovní pevností, která se dala obléhat jen velmi náročně. Sultán navíc přestěhoval obyvatele, kteří stáli v cestě britského postupu a spálil tamní pole, což Britům znemožnilo efektivní zásobování. Britové byli po několika měsících přinuceni k ústupu. Zde se však vymstila sultánova dřívější agrese. Maráthové byli znepokojeni rostoucí maisúrskou expanzí a rozhodli se zformovat alianci s Brity, která měla Tipúa přinutit k méně agresivní politice. Tato nová aliance zahájila roku 1792 novou invazi, kterou už Tipů nedokázal odrazit. Sultán byl nakonec přinucen kapitulovat a odevzdat nepříteli velkou část území, která dříve dobyl.
Maisúrský vládce však nebyl člověkem, který by se nechal zastrašit jednou porážkou. Naopak, jeho proti-britské ambice jen zesílily. Rozhodl se však vyčkávat a začít posilovat staronové kontakty. Revoluční Francie byla v aktivní válce s většinou evropských mocností včetně Británie, ale noví vládci byli více než ochotni znovu podpořit Tipúovi plány. Roku 1797 hostil sultán 500 francouzských vojáků a nadšených revolucionářů. Ti prohlásili, že stojí proti všem králům, kromě Tipú sultána, kterého prohlásili za čestného občana Francie. Tipú tato prohlášení přivítal, a navíc zahájil korespondenci s jistým generálem Napoleonem Bonapartem, který právě napadl Egypt. Napoleon přislíbil, že po svých operacích u Nilu zamíří na pomoc maisúrskému tygrovi a společně vyženou Brity z Indie.
Jak vážně byly Napoleonovy dopisy myšleny, je dodnes pochybné, ale vzhledem k ambicím zmíněného muže je nemůžeme brát za kompletní lži. Tipú však svým lákáním Francie vzbudil opět hněv Britů. Ti měli nyní v Indii nového velitele. Richard Wellesley, nový přidělenec britské vlády pro Indii, měl ohromné ambice, které zahrnovaly podmanění Maisúru a všech zbývajících nezávislých států v Indii. Na pomoc k tomu měl mohutné zdroje a také svého bratra Artura, který o dvě dekády později porazil Napoleona u Waterloo. V Indii však byl pouze jedním z mnoha důstojníků, kteří se měli podílet na finální anglo-maisúrské válce.
Britové tentokrát nehodlali nic ponechat náhodě. Shromáždili vojsko o 70 000 vojácích, které tvořili jak vojáci Británie, tak spojenecké indické pluky. Všichni nepřátelé, které si Tipú za svou kariéru nadělal, chtěli mít roli v jeho konečné porážce. Proti nim měl Tipú méně než 40 000 mužů. Tygr však odmítl, že by se Britům vzdal. Jeho armáda svedla několik schopných bitev, ale válku mělo nakonec rozhodnout finální obléhání Šrírangapattanamu. Tipú se osobně připojil k obraně svého hlavního města a měsíc vedl jeho obranu, než 4. května roku 1799 padlo. Tygr Maisúru byl nalezen mezi padlými. Jeho život byl tvořen válkou a jiná smrt by nepřicházela v úvahu.
Šrírangapattanam byl Brity vyloupen. Tipú dostal pohřeb, na kterém ho přišlo doprovodit mnoho jeho poddaných z různých náboženských skupin. Britové neměli zájem ponechat na trůnu Maisúru problematickou dynastii a raději dali zbytek státu do rukou potomka bývalé hinduistické vládnoucí rodiny, který byl kompletní loutkou v jejich rukách. V Indii už jako poslední vážný protivník zbývali jen Maráthové a jejich čas měl brzy přijít. Britové brzy ovládli celý subkontinent. Tipú sultán zůstává rozporuplnou figurou. Na jednu stranu hrdina boje proti kolonizátorům, který padl v hrdinné obraně svého domova. Na druhou stranu často brutální panovník, který měl dobyvatelské ambice podobné těm britským. Celkově komplikovaný muž, který si zaslouží pozici mezi fascinujícími postavami lidských dějin.
Zdroje a další četba:
HABIB, Irfan. State and diplomacy under Tipu Sultan: documents and essays. New Delhi: Tulika, 2001. xxv, 169 s. ISBN 81-85229-52-X.
DALRYMPLE, William. The anarchy: the relentless rise of the East India Company. London: Bloomsbury, 2020. xli, 522 stran, 48 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-1-4088-6439-5.
BRITTLEBANK, Kate. Tiger: The Life Of Tipu Sultan. JUGGERNAUT. 2019. ISBN 978-9353450656
