Článek
Třicetiletá válka se v českém povědomí především spojuje s tématem bitvy na Bílé hoře. Bezpochyby významné memento, ale v představách českých nacionalistických autorů 19. a 20. století, ale zastínil všechny další významné chvíle této války. Jedním z nejvýznamnějších z nich bylo pro české země švédské obléhání Prahy roku 1648.
Nekonečná válka
Pokud se dá nějak charakterizovat konec válečných 40. let 17. století, musí to být slovo únava. Co začalo jako vzpoura části české šlechty, nakonec zatáhlo do svého průběhu většinu evropských mocností, které především na územích Svaté říše římské vedly krvavé a brutální boje. Roku 1648 byli unaveni už prakticky všichni. Mírová jednání probíhala už od roku 1644 a na bojišti šlo především o získání výhodné vyjednávací pozice.
Švédské království, které do války vstoupilo roku 1630 jménem pomoci protestantským princům v Německu, platilo za dost možná nejsilnější vojenskou mocnost na kontinentu. Jeho vojska byla často vítězná a přes svou malou rozlohu dokázalo království soupeřit s daleko silnějšími protivníky. Přes všechna velká prohlášení o náboženské solidaritě se švédské ambice rychle ukázaly jako velmi světské. Získání území na pobřeží baltského moře, získání sféry vlivu v severním Německu a samozřejmě oloupení, co největšího množství majetku, na který mohli jeho vojáci sáhnout.
V tom nebyli Švédi samozřejmě samotní, ale měli nejvíc úspěchů. Jejich habsburští protivníci, nyní pod jeho výsostí, císařem a králem Ferdinandem III., utrpěli značné vojenské ztráty a zdálo se, že jsou na pokraji kompletního zhroucení. Pouze hrdinná obrana Brna roku 1645 zabránila švédské armádě v postupu na samotnou Vídeň. To vedlo ke zmatkům ve švédském velení, kde byl za selhání u Brna odvolán schopný generál Torstenson. Jeho bývalí pobočník, původem německý generál Hans Christoff Königsmarck, se začal chovat silně nezávisle a chtěl si vydobýt velkou kořist a osobní slávu.
Brzy se mu naskytla ideální příležitost. Arnošt Ottovalský byl bývalý důstojník habsburské armády, který zanevřel k dynastii a rozhodl se přidat ke Švédům. Generálovi slíbil, že mu pomůže dobýt Prahu bez větších ztrát, jelikož znal její opevnění a jeho slabiny. Úder na Prahu také silně podporoval český exil ve Švédsku včetně Jana Ámose Komenského, kteří věřili, že měšťané sami Švédům otevřou hradby a přivítají je jako své náboženské osvoboditele. Přes to, že mu hlavní švédští velitelé nařídili počkat na posily, se Königsmarck na začátku června roku 1648 vydal s pouhými 3 000 vojáky k Praze.
Zoufalá obrana mostů a hradeb
Začátek útoku začal pro Švédy až překvapivě skvěle. Do rukou jim padla celá levobřežní Praha. Její velitel, generál Rudof Collorado, nepovažoval Königsmarcka za skutečnou hrozbu a dostatečně neposílil hlídky na západních hradbách. Polovina města padla za jedinou noc 25. července a mnozí významní představitelé byli zajati. Collorado dokázal uniknout na rybářské lodi přes Vltavu, ale švédský úspěch byl veliký. Königsmarck důkladně začal s pleněním malé strany, a především pražského hradu. Do Švédska byla například odnesena velká část sbírky jeho výsosti, císaře a krále Rudolfa II. Švédský generál nyní očekával, že se mu zbytek Prahy sám vzdá.
K jeho překvapení ho žádná kapitulace nečekala. Naopak, dny, které Švédi využili k plenění, použili měšťané a zbývající vojáci k přípravě obrany východní poloviny města. Iluze emigrantů o nadšené protestantské Praze byly kompletně mimo. Praha byla po 30 letech od původního povstání mnohem více katolická. Velká část zbývajících protestantů navíc absolutně nesnášela Švédy, kteří poslední dvě dekády brutálně plenili celé království a nehodlali se vzdát. Židovští obyvatelé Prahy byli silně pro-habsburští od počátku celé války a rychle dodaly dobrovolníky pro obranu města. Königsmarck měl proti sobě sjednoceného nepřítele.
Generál Collorado rychle pracoval na odčinění svého předchozího selhání. Na obranu města povolal nedaleké rezervy a rychle se pustil do posilování obrany. Na pomoc mu šlo mnoho městských dobrovolníků. Bylo zorganizováno několik měšťanských formací, z nichž možná nejslavnější byla studentská legie z Karlovy univerzity o více než 700 členech. Pod vedením jezuity Jiřího Plachého, který se proslavil svými vlasteneckými proslovy před bojem, hráli velkou roli při obraně mostů přes řeku Vltavu. Ty se už 27. července pokusil překonat Königsmarck, ale brzy si uvědomil, že nemá dostatečné síly.
Ale švédské posily brzy dorazily. Už 1. srpna se k obléhání připojilo 4 000 vojáků, kteří začali útočit na východní městské hradby. Ty se sice na dva měsíce rozhodli odtáhnout a plenit okolní vesnice, ale 2. října se opět vrátili. Spolu s nimi dorazilo dalších přibližně 6 000 vojáků pod velením korunního prince Karla Gustava (budoucího Karla X.). Proti ani ne 5 000 obránců tak stálo kolem 13 000 Švédů. Pravé peklo začalo. Mosty i východní brány byly pod zuřivým švédským útokem, který jen stěží přečíslení obránci odráželi. Studentská legie přes těžké ztráty uhájila Horskou bránu a dočasné švédské prolomení hradeb skončilo jejich vyhnáním ven z města, ale obléhání pokračovalo.
Válka končí, obléhání ne
Karel Gustav, který nyní velel celému obléhání, si byl vědom, že se mu krátí čas pro vítězství. Mírová jednání rychle postupovala a šance získat si u Prahy další slávu a kořist mu brzy mohla vyklouznout z prstů. Několikrát tedy obránce vyzval ke kapitulaci a ujistil je o dobrém zacházení. Generál Collorado jednání protahoval, aby získal více času. Když si to švédský princ uvědomil, vydal povel k dalšímu bombardování města. 24. října byl konečně podepsán Vestfálský mír, který válku po třech dekádách ukončil, ale nikdo v Praze o tom nevěděl. Ten samí den nařídil Karel Gustav poslední velký útok.
Švédi dokázali po dlouhých bojích na zdech města po druhé proniknout za hradby. Tentokrát vedl protiúder sám Collorado, který dal dohromady všechny zbývající rezervy a dobrovolníky. Útok to byl kompletně zoufalý a dle všech pravidel války měl skončit vítězstvím zkušenějších Švédů. Ale člověk bojuje nejzuřivěji, když je zahnán do kouta a pražští obránci dokázali nepřítele zahnat z města. 26. října se obě strany dozvěděly o míru, ale švédský princ stále doufal ve vítězství. Po kolapsu svého posledního úderu si však musel přiznat porážku a do 2. listopadu docházelo už jen k sporadickým potyčkám. Od 3. listopadu začal dlouhý proces stahování, který nakonec Švédům trval několik měsíců.
Přes všechny nevýhody a mizivé šance dokázali obránci Prahy zvítězit. Švédské naděje na vytvoření loutkového státu v Čechách a jejich ambice na celkové vyplenění města byly plně zmařeny. Neodešli samozřejmě s prázdnou a jejich řádění na levém břehu bylo pro Prahu silnou ránou. Spolu s následujícími epidemiemi, které v důsledku války zemi zasáhly, ztratila Praha kolem třetiny svého před-válečného obyvatelstva a podobné ztráty utrpěly v důsledku války celé české země.
Čeští exulanti naříkali nad pro ně nešťastnou porážkou, ale rychle se ukazovalo, že už nikoho nezajímají. Pro Švédy byli užitečnou loutkou a argumentem, ale při vyjednávání byli zapomenuti. V Čechách samotných o ně nikdo nestál a císař by jim návrat nedovolil. Prakticky nikdo z nich už české země nikdy neviděl, což je zpětně viděno poměrně vhodný trest za podporu Švédů, kteří naši vlast krutě zdevastovali.
Naopak pražští obránci byli velmi ceněni. Jeho výsost, císař a král Ferdinand, udělil mnoho privilegií a ocenění. Pražští židé například získali právo na vlastní prapor, který doplnili Davidovou hvězdou a na Staroměstském náměstí byl na památku vztyčen Mariánský sloup. Ten sice fanatičtí a historie neznalí revolucionáři strhli roku 1918, ale dnes se opět nad náměstím tyčí. Připomínka hrdinství občanů, vojáků a studentů, kteří zachránili naši Prahu a toho, že každý čin ignorantství a hlouposti může být překonán a poražen.
FUKALA, Radek. Sen o odplatě: dramata třicetileté války. Druhé, doplněné vydání. Praha: Epocha, 2016. 395 stran. Polozapomenuté války; sv. 5. ISBN 978-80-7557-013-0.
KLUČINA, Petr. Třicetiletá válka: 1618-1648: obraz doby. Vydání první. Praha: Euromedia Group, 2023. 473 stran. Universum. ISBN 978-80-242-9486-5.
ENGLUND, Peter. Nepokojná léta: historie třicetileté války. Překlad Luděk Mandaus a Dagmar Hartlová. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 679 s. ISBN 80-7106-355-X.
