Článek
Čína, pro Evropany většinou zapomenutá fronta druhé světové války. Dle některých historiků však právě v ní světová válka začala, roku 1937 či dokonce 1931. Její dlouholetý odboj proti japonským silám byl provázen neschopností, vnitřními spory a obrovskými lidskými ztrátami. Nakonec skončil vítězně, ale zemi ponechal otevřenou prudkým a krvavým změnám. Zde se tedy obraťme k dost možná nejdůležitějšímu okamžiku celého východního konfliktu.
Cesta k válce
Japonsko a Čína spolu vedly sérii sporů již od konce 19. století. Roku 1896 Japonsko zvítězilo v první vzájemné válce, která byla pro čínské síly absolutním ponížením. Spolu se zabráním moderního Tchaj-Wanu si Japonsko vynutilo řadu ekonomických ústupků a práv v čínských severních regionech. V průběhu následujících 35 let si Japonsko tato práva pouze rozšiřovalo a čím dál častěji se aktivně střetávalo s čínskými silami. Roku 1931 provedla japonská armáda operaci, při které obsadila obrovský region Mandžusko, který je dodnes bohatý na nerostné suroviny. O rok později zde Japonci zřídili loutkový stát a na jeho trůn dosadili bývalého císaře Číny Pchu Iho.
Čína samotná procházela obdobím obrovských změn. Po století ponížení, kdy byla země neustále porážena cizími mocnostmi, byla roku 1911 svržena monarchie a byl zřízen republikánský systém. Ten se však rychle prokázal jako extrémně nestabilní. Několikrát málem podlehl pokusům o obnovu monarchie a navíc se proti němu obrátila řada původních revolucionářů pod vedením otce revoluce, Sunjatsena. Země se propadla do občanské války mezi jeho stranou, Kuomintangem, regionálními vojenskými vládci a také nově zrozeným komunistickým hnutím. Většinu čínského území dokázal sjednotit až Sunjatsenův nástupce Čankajšek, který toho však dosáhl výměnou za amnestii pro mnoho regionálních generálů, kteří nadále drželi moc nad svými oblastmi.
Expanze císařského Japonska byla ironií osudu zpočátku absolutně neplánována. Dobytí Mandžuska bylo provedeno polovzbouřenými vojáky, kteří odmítli rozkazy vlády v Tokiu. Japonské ozbrojené síly se celkově chovaly dost absurdně. Mezi armádou a flotilou existovala až vražedná nenávist. V průběhu 30. let proběhlo několik armádních pokusů o převrat. Většinou se jednalo o mladé důstojníky, kteří nesnášeli japonskou parlamentní demokracii a chtěli vytvořit vojenskou vládu, která by se zodpovídala posílenému císaři. To se jim sice nepovedlo, ale jejich pokusy vedly k oslabení japonské demokracie a postupnému přechodu k autokratickému režimu.
To se projevilo i čím dál více agresivní politikou v Číně, kde i dříve pasivní japonská vláda postupně odsouhlasila tvrdý postup proti nové republice pod vedením Kuomintangu. Japonským cílem nebylo přímo anektovat rozsáhlé oblasti k říši, ale vytvořit extrémně slabou loutkovou republiku, která by plnila všechny japonské požadavky a stala by se zdrojem pro ekonomické posílení japonské ekonomiky. Proto se také zaměřili na podporu místních vůdců a autonomních hnutí v severní Číně, kteří s radostí povolili japonským vojákům vyhnat v letech 1933-1935 místní posádky Kuomintangu.
Čankajšek a jeho vláda zůstávali k těmto novinkám chladní. Jako generalisimus (vrchní velitel a diktátor) byl přesvědčen, že s Japonskem bude nutné bojovat, ale hodlal to učinit pouze poté, co dorazí čínské komunisty. Ti byli dříve s Kuomintangem spojeni, ale po vzájemné roztržce je Čankajšek téměř zničil a donutil je ustoupit na hornatý severozápad. Zde se mu však nedařilo dosáhnout definitivního vítězství, což bylo pro místní vojáky značně demotivující. Mnozí navíc nechápali, proč generalisimus plýtvá čas bojem s jinými Číňany a ignoruje Japonce.
Tyto pochyby měl také Čang Süe-liang, bývalý vojenský vládce Mandžuska. Měl dobré vztahy s ostatními důstojníky a také tajně komunikoval s komunisty. Po řadě hádek s generalisimem se rozhodl pro drastický krok a roku 1936 Čankajška při návštěvě severní armády zatknul. Ne s úmyslem ho svrhnout, ale aby vládce přinutil k jednání. Čankajšek nakonec souhlasil a byl výměnou za to propuštěn. Čang Süe-liang sice na oplátku skončil na dlouhé dekády ve vězení, ale první krok pro vytvoření jednotné čínské fronty byl proveden. A to se vůbec nelíbilo Tokiu.
Boje a prudký útěk
První polovina roku 1937 byla pro Japonce časem rostoucí paranoi. Příměří mezi komunisty a Kuomintangem bylo sice silně nestabilní, ale pro Japonsko byla i malá změna hrozbou. Navíc se množilo množství incidentů mezi japonskými a čínskými jednotkami ve sporných oblastech. Vrchol přišel 7. července při střetu, který vstoupil do dějin jako incident u mostu Marco Pola. Co začalo jako omylné ostřelování, začalo rychle eskalovat v plnohodnotnou bitvu mezi čínskými a japonskými jednotkami. Japonské vrchní velení se rozhodlo vyslat posily a z malé bitvy se stal plnohodnotný postup na Peking, který padl do japonských rukou na začátku srpna.
Pro Japonce toto bylo dostatečné vítězství a očekávali, že generalisimus opět přijme novou situaci. Čankajšek však tentokrát hodlal bojovat. Peking sice v tomto období nebyl hlavním městem, ale ponechat jeho ztrátu bez odpovědi by bylo pro čínský režim smrtelné ponížení. Čínští generálové měli poměrně jednoduchý plán. Vrhnout masivní útok na japonské pozice ve městě Šanghaj, které bylo pro říši vycházejícího velmi důležité. Tyto pozice a zajatá japonská posádka by pak byly vyměněny za Peking a okolní oblasti. Čankajšek začal do oblasti přesouvat téměř 700 000 vojáků, kteří měli rychle splnit všechny vytyčené cíle.
Zde se však musíme zastavit nad hlavním problémem armády Kuomintangu. Čankajškovi síly byly z velké části stále ovládány bývalými vzbouřenými generály, kteří často ignorovali či špatně plnili dané rozkazy. I přes snahu evropských expertů (především z Německa), o modernizaci čínského vojska byla velká část armády stále špatně vyzbrojená a vycvičená. Oba faktory pak vedly k tomu, že často daleko větší čínské armády neměly šanci v boji proti Japoncům. Ti naopak měli k dispozici jednu z nejlépe vycvičených a vyzbrojených armád na planetě zemi s fanatickou loajalitou ke svému státu.
Není tak příliš překvapivé, že čínské plány rychle začaly kolabovat. Operace proti Šanghaji selhala ve svém cíli, což japonské armádě umožnilo začít přesouvat do města posily. Japonská vláda se rozhodla, že Čankajšek bude muset být tvrdě poražen a ponížen, aby následně přistoupil na japonské požadavky. Generalisimus odmítl stáhnout své jednotky z města, což následně dovolilo nově příchozím japonským posilám jich značnou část zničit. Čína přišla u Šanghaje o přibližně 200 000 vojáků zatímco japonské ztráty se pohybovaly kolem 60 000.
Císařská armáda rychle zahájila další část své operace. Po zajištění Šanghaje začala postupovat na západ, vstříc hlavnímu městu Nankingu. Nanking byl zvolen jako nové hlavní město po republikánské revoluci roku 1911 a v očích Číňanů byl symbolem nové moderní éry. Jeho dobytí bylo v japonském vojenském myšlení dostatečným úspěchem, který by jim dovolil prosadit triumfální mír. Opět došlo k neshodě mezi vládou a důstojníky, ale armáda dala jasně najevo, že tuto operaci provede i bez svolení své vlády.
Z Nankingu se rychle evakuovalo, co nejvíc lidí včetně většiny zahraničních rezidentů. Čínské vojsko bylo přečísleno 2 ku 1 a Čankajšek se rozhodl ustoupit hlouběji do vnitrozemí se svou vládou. Zbývající vojáci ve městě se rozhodli pro hrdinnou obranu celého regionu, která však skončila další krvavou porážkou a ztrátou naprosté většiny místních jednotek. Obyvatelé města doufali, že konec bojů bude znamenat uklidnění i přes novou okupaci. Místo toho je čekalo peklo na zemi.
Zločin jenž šokoval svět
Poslední ohniska čínského vojenského odporu zkolabovala ve městě 13. prosince roku 1937 a s tímto datem se pojí začátek řádění japonských sil. V Nankingu, který měl kolem milionu obyvatel, se nacházely desítky tisíc vojáků. Ti navíc prošli jedním z nejhorších tréninkových režimů v lidské historii. Japonský voják byl vycvičen v člověka, který měl absolutně pohrdat svým nepřítelem a vést proti němu co největší a nejkrutější válku. To, že si to vojáci vztáhli i na civilisty, bylo výsledkem jak této kruté ideologie, dlouhodobé propagandistické kampaně proti Číňanům, a také kvůli tvrdým bojům, kterými vojáci prošli. To všechno vytvořilo situaci, kdy japonské síly zapomněly na koncept milosrdenství.
Všechny zločiny, které v Naningu proběhly by se daly popisovat na stovkách stránek takže zde pouze některé z nich. Vraždění, loupeže a znásilnění byly hlavními aktivitami. Vedeny byly proti všem. Starým a mladým, cizincům a Číňanům. Moderní odhady mluví o 40 až 80 tisících znásilněných osobách. Přibližně 200 000 civilistů bylo zavražděno v ulicích. Tisíce válečných zajatců bylo popraveno stětím za doprovodu urážek od japonských vojáků. Stovky domů byly zničeny a nesčetné majetky uloupeny drancujícími vojáky. Nanking se ze zářící metropole nové Číny propadl do stavu, který připomínal svou hrůzou křesťanské peklo.
Monstrozita dosáhla až nepochopitelných vrcholů.. V několika případech došlo k soutěžím mezi japonskými vojáky o to, kdo zabije či znásilní více lidí v určený čas. Dva důstojníci vedli soutěž o to, kdo setne více hlav. Jistá míra mírnosti byla aplikována pouze u zbývajících cizinců, ale i u nich došlo k výše popsaným zločinům. Právě tito cizinci později nejčastěji dokázali utéct z okupovaného území a doručit zprávy o masakru do širokého světa. Masakr začali vyšší důstojníci mírnit až po několika dnech, kdy už většina vojáků naplnila své vražedné ambice. Formálně bylo město prohlášeno za „pacifikované“, na konci ledna roku 1938.
Japonsko bylo na první pohled úspěšné. Celá jeho rychlá kampaň i brutální masakr rozhodně kompletně šokovali čínskou veřejnost. Místo kapitulace však Čankajšek prohlásil, že povede válku až o hořkého konce a pomstí se Japoncům za jejich zločiny v Nankingu. Události také rozhoupali komunisty, kteří se rozhodli prozatím plně spojit s Kuomintangem v zájmu vypuzení nepřítele ze země. Japonci měli v následujících letech dále postupovat, ale brzy zjistili, že je prakticky nemožné plně dobýt pevninskou Čínu. Statisíce jejich vojáků měly být v regionu vázány až do úplného konce druhé světové války.
S koncem přišlo také alespoň částečné zadostiučinění. V sérii válečných soudů, které v 40. letech proběhli v Japonsku byla otázka Nankingu plně přezkoumána a plně odhalena světové veřejnosti. Japonští důstojníci se snažili celý masakr zatajit, ale marně. Pro mnoho generálů to nakonec vedlo k trestu smrti. Další spáchali sebevraždu. Prostí vojáci však stíháni nebyli a stejně tak byla udělena milost císařskému princi Asakovi, který byl velitelem Nankingské operace. Japonská veřejnost a politici dodnes často odmítají odhady kolem masakru jako přemrštěné a snaží se zbavit své předky viny. Odmítání vlastní krvavé minulosti je bohužel dodnes běžné u příliš mnoha národů.
Zdroje a další četba:
Pancov, Aleksandr Vadimovič: Victorious in Defeat: The Life and Times of Chiang Kai-shek, China, 1887-1975, Yale University Press, 736 stran, 2023, ISBN 978-0300260205
TOLAND, John. The rising sun: the decline and fall of the Japanese empire: 1936-1945. New York: Bantam Books, 1970. xv, 1072 s., [32] s. obr. Příl.
Chang, Iris. The rape of Nanking: the forgotten holocaust of World War II. New York, New York: Basic Books, 2011, ISBN 978-0-465-02825-2.
