Článek
Pokud jste za poslední dva roky neslyšeli každý týden o Ukrajině je pravděpodobné, že žijete v jeskyni. Její hrdinný boj proti ruským útočníkům vzbudil ve všech čestných srdcích veliký obdiv a zájem. Dějiny Ukrajiny jsou však v mnoha bodech stále většině lidí záhadou. Banderovci, Holodomor a další hrůzy 30. a 40. let jsou bohužel nejvíce probíranými tématy. Dnes však budu psát o optimističtějším tématu. O tom, jak se Ukrajina od sovětské kolonie postupně prodrala až k obnovené nezávislosti.
Pod rudým jhem
Přes nadějný počáteční tón musíme začít tvrdou realitou. Ukrajina si od počátku 20. století prošla sérií brutálních katastrof. První světová válka znamenala krátkou nezávislost, kterou však brzy ukončily bolševické a polské bajonety. Z většiny Ukrajiny se stala sovětská republika, která brzy čelila tvrdému komunistickému útlaku, který měl za cíl zničit ideu nezávislého ukrajinského státu. To se nejvíc ukázalo při státem řízené genocidě, která vstoupila do dějin jako Hlodomor a jenž připravila o život 4 až 10 milionů lidí. Druhá světová válka situaci nijak nezlepšila. Miliony Ukrajinců padli v boji proti nacistům a stovky tisíc dalších podlehlo následným sovětským represím.
Konec války roku 1945 neznamenal mír na Ukrajině. Moci se chopil Stalinův oblíbenec, Nikita Chruščov, který měl kromě stabilizace za cíl především zničení partyzánského hnutí, které stále odolávalo bolševikům. Toho rudí dosáhli pomocí masových deportací do střední Asie, vězněním statisíců podezřelých a mnoha brutálními popravami. Státní vedení ekonomiky málem způsobilo druhý Hlodomor a pouze podpora z Moskvy předešla kompletnímu zhroucení situace v pozdních 40. letech. Se zničením většiny povstalců však Chruščov postupně začal zlepšovat podmínky v zemi a Ukrajina se postupně musela přizpůsobit staronovému stavu věcí.
Nástup Chruščova do vedení SSSR byl doprovázen dalšími kroky na Ukrajině. Chruščov dobře věděl, že musí zajistit loajalitu druhé největší svazové republiky. To napomohlo k další ekonomické podpoře, která Ukrajinu postupně vyvlekla ze zoufalé po-válečné situace. Součástí programu bylo také předání Krymu Ukrajině, což bylo ekonomicky a politicky moudré rozhodnutí, ale vyhrotilo dekády sporů o tento poloostrov. Chruščov však především dokázal nalákat mnoho Ukrajinců do komunistické strany a následně své krajany nasadil do pozic v Moskvě. Ukrajinští komunisté tak postupně získávali velkou dávku moci, což dále pomáhalo provázat zemi s centrální vládou. Chruščov se tak trochu stal obětí vlastního úspěchu. Roku 1964 byl nahrazen Leonidem Brežněvem, etnického Rusa z Ukrajiny, který se v minulosti sám identifikoval jako Ukrajinec.
Brežněv pokračoval v posilování pozice Ukrajinců a ukrajinských Rusů v Moskvě. Tvrdě se však rozhodl vypořádat s bující reformní frakcí, která se rozšiřovala v komunistické straně samotné Ukrajiny. To vedlo k dvěma velkým čistkám, které v 60. a 70. letech zdecimovaly reformní frakci ukrajinských komunistů a zajistily vedoucí pozice pro Brežněvovi spojence. Obzvlášť v čistce roku 1972 byli hlavními terči ukrajinští komunisté, kteří propagovali svou národní identitu a které hlavní vedení strany podezřívalo z nacionalistických a separatistických sympatií. Ukrajina však byla světem považována za pevnou součást SSSR. Prezident USA Richard Nixon označil Kyjev při své návštěvě roku 1972 za „matku všech ruských měst.“
Tyto čistky však nijak vážně neohrozily stabilitu komunistické strany na Ukrajině. Dokud měli straníci šanci získat si výhodné pozice v Moskvě tak bylo občasné čištění kádrů tolerováno. To se však začalo měnit s Brežněvovou smrtí roku 1982. Moci se chopil velitel KGB Andropov, který s Ukrajinou neměl nic společného a neměl v úmyslu jí protěžovat. Dobré pozice měly tentokrát připadnout jeho vlastním chráněncům včetně mladého Michaila Gorbačova, který po nástupu k moci roku 1985 začal prosazovat do funkcí reformisty, kterých po Brežněvově čistkách na Ukrajině mnoho nezbylo. Pro ukrajinské komunisty však špatné časy teprve začínaly.
Situace mezi Kyjevem a Moskvou se pouze zhoršovala. Gorbačov se rozhodl vzít si příklad z Brežněva a zahájil ofenzívu proti hlavním vůdcům ukrajinské komunistické strany. Tentokrát se nevěznilo, ale pouze se posílalo do důchodu. I to však získalo novému vůdci mnoho nepřátel. A pak přišel Černobyl. To vzájemnou nevraživost vystřelilo do atmosféry. Ukrajinští komunisté vinili Gorbačova, že jim nařídil provést propagandistické akce, které zhoršily následky katastrofy. Nejvyšší vůdce následně obvinil z následků katastrofy ukrajinské komunisty, kteří museli čelit veřejným protestům. Stará dohoda o vzájemném porozumění, která fungovala od dob Chruščova, čelila kompletnímu zhroucení.
Boj o identitu a puč
Prudce se měnící situace začala mít viditelné následky. Gorbačovovi reformy byly v plném proudu, ale na Ukrajině měly pouze částečný efekt. Prakticky nedošlo k ekonomickým změnám, které slibovala Perestrojka a ukrajinská ekonomická situace se začala prudce zhoršovat. Liberalizace médií a politické sféry naopak pokračovala velmi dobře. Ukrajinci se po dekádách mohli setkat se svými příbuznými v exilu (pouze v USA bylo kolem 750 000 Ukrajinců), a mohli svobodně diskutovat nekvalitní ekonomickou situaci. To pomohlo k vytvoření Lidového hnutí Ukrajiny (Rukh), které se stalo první legální politickou opozicí v historii sovětské vlády v zemi. V polo-svobodných volbách roku 1990 získal Rukh čtvrtinu křesel v nejvyšším sovětu Ukrajiny.
Této změny si všímalo i zahraničí. Návštěva amerického prezidenta George Bushe staršího roku 1991 se nesla v opačném duchu té Nixonovi. Všechny řeči byli provedeny buď v angličtině nebo v ukrajinštině, což silně zmátlo ruský doprovod, který s Bushem přijel z Moskvy. Bush se však v té době také snažil dobře vyjít s Gorbačovem a ve svém projevu tak vyzval Ukrajinu, aby se zabývala reformami a ne „sebevražedným nacionalismem“. To rozzuřilo čím dál víc separatistické členy Rukh, ale Bush zde jednal realisticky. Prakticky nikdo nečekal, že by se SSSR mohl zhroutit. I ti experti, co předvídali odtržení Baltu a některých dalších republik očekávali, že Ukrajina zůstane v jednom soustátí s Ruskem a středoasijskými republikami.
S Bushem se v Kyjevě setkal jeden z mála lidí, který měl silnou pozici u většin ukrajinské společnosti. Leonid Kravčuk se narodil ještě pod vládou polské republiky a ke komunistické straně se přidal po vystudování v roce 1958. Kravčuk se dokázal vyhnout příliš velkému napojení na existující stranické frakce, což z něj udělalo ideálního kandidáta pro bouřlivé časy politických reforem. Kravčuk vedl velmi obtížný politický boj, při kterém musel vyvážit zájmy reformistů, tradičních komunistů a posilujících nacionalistů. Sám byl především ambiciózní pragmatik a byl ochoten změnit pozici podle vyvíjející se situace. Ani zkušený straník jako Kravčuk však neměl ponětí jak rychle měla celá politická situace kompletně zešílet.
Puč proti Gorbačovovi byl jedním z nejhloupěji provedených pokusů o svržení vlády jaké lidská rasa kdy spatřila. Hlavní vůdce země byl zablokován na svém krymském sídle, kde však kompletně odmítl požadavky pučistů. Následovalo vyhlášení stanného práva vojenská okupace Moskvy, která však nedokázala potlačit rostoucí opozici kolem ruského prezidenta Borise Jelcina. Pučisté se během převratu promptně znemožnili před státními médii, nedokázali najít shodu na jednotném postoji vůči vojenskému potlačení Jelcina a nakonec kompletně zkolabovali. Většina se jich vydala prosit o milost Gorbačova, který se rychle vrátil do funkce. Převrat byl u konce a SSSR obdržel smrtelnou ránu.
V Moskvě byl následkem převratu prudký přesun moci od Gorbačova k Jelcinovi a regionální vládě. V různých svazových republikách se místní vůdci snažili vymyslet jak dál, ale na Ukrajině měla mít celá situace rázného vyústění. Kravčuk byl zděšen zprávami o převratu a ještě víc ho vyděsili pučističtí emisaři, kteří žádali vyhlášení stanného práva na Ukrajině podporu pro návrat k před-gorbačovskému systému. Kravčuk byl sice členem komunistické strany, ale dobře chápal, že návrat ke starým časům není možný. Aktivně se proti pučistům nepostavil, ale odmítl je podpořit, což však do světa vyznělo jako tichá podpora převratu. Přes dočasné veřejné ponížení se však Kravčukova strategie vyplatila a Jelcin ho na konci považoval za spojence proti pučistům. V tu dobu už však Kravčuk plánoval razantní akci, která měla navždy změnit směřování Ukrajiny.
Nezávislost a referendum
Návštěva Moskvy 23. srpna, den po Gorbačovově návratu z Krymu, byla pro Kravčuka důkazem, že je nejvyšší čas přejít na stranu podporovatelů nezávislé Ukrajiny. Nově se rodící spor mezi Jelcinem, Gorbačovem a dalšími regionálními vůdci byl pro Kravčuka signálem umírajícího systému, který bylo potřeba opustit. V Kyjevě ho davy přivítaly s urážkami za převratovou zdrženlivost a s vlajkami nezávislé Ukrajiny. 24. srpna vyzvali parlamentní členové Rukh k hlasování o nezávislosti. Konzervativní komunisté byli vyděšeni jak masovými venkovními davy tak čím dál mocnějším Jelcinem a nezávislou Ukrajinu viděli jako spásu před novými čistkami. Kravčukovi loajalisté převzali jeho pozici, že SSSR nemá cenu reformovat a nezávislost je přijatelným řešením.
To vyústilo v hlasování, které skončilo pár minut před 18:00. 346 členů nejvyššího sovětu hlasovalo pro nezávislost, dva byli proti a čtyři se zdrželi. Komunistická strana Ukrajiny, dříve největší protivník všech pokusů o nezávislost, nyní pomohla přivést Ukrajinu zpět mezi nezávislé státy. Kyjevské davy začaly s nadšením oslavovat. Věc však nebyla hotová. Parlament souhlasil, že pro větší legitimitu bude nezávislost muset být potvrzena všelidovým referendem, které mělo proběhnout 1. prosince. Ten den měli také proběhnout prezidentské volby, do kterých se brzy rozhodl kandidovat Kravčuk.
Vůdci v Moskvě reagoval různými způsoby. Jelcin z počátku přijal telefonát od Kravčuka v klidu a rozhodl se vyčkat na výsledky referenda. Gorbačov zuřil, ale také se upřel k referendu, od kterého očekával odmítnutí nezávislosti a podporu pro jeho reformovaný SSSR. Mezitím se v Moskvě domlouvala nová strategie. Jelcin chtěl referendum ovlivnit pomocí výhrůžek o budoucím statusu ukrajinských regionů s ruskou většinou a sliby o obnovení silné role Ukrajiny v reformovaném soustátí. Pro ruské reformisty bylo přijatelné dát nezávislost malým republikám v baltském regionu a na Kavkaze, ale Ukrajina byla klíčovým regionem pro jakékoliv budoucí soustátí vedené Ruskem.
Na Ukrajině se roku 1991 konečně vedly plně svobodné volby. Kravčuk opustil komunistickou stranu, která byla rozpuštěna (později znovu obnovena), ale stále čelil své minulosti. Ve volbách o prezidentský úřad čelil především bývalým disidentům, kteří si přáli jasnější roztržku s komunistickou minulostí. Přes tyto neshody se nijak nezhroutila jednota post-komunistů a demokratů v otázce nezávislosti. Kampaň pro nezávislost musela získat více než 50% hlasů ve všech ukrajinských regionech, ale také potřebovala pro symbolický triumf překročit 70% podporu, kterou v referendu o dva roky dříve získal Gorbačovův plán na reformu SSSR. To znamenalo získat na stranu nezávislosti také etnické menšiny, včetně Rusů.
Kravčuk a další podporovatelé nezávislé Ukrajiny zažili překonání všech svých nadějí. 92,26% voličů hlasovalo pro ukrajinskou nezávislost. Většina byla pro ve všech regionech a to včetně těsného vítězství na Krymu. Většina občanů z etnických menšin hlasovala pro nezávislost. Sám Kravčuk získal ve volbách 61% hlasů. V Moskvě se Gorbačov propadl do depresí a vzteku zatímco Jelcin rychle prohlásil, že nezávislost uzná. Ruský prezident byl realista a pochopil, že etnická karta pravděpodobně selhala. Rychlé uznání Ukrajiny mohlo dovolit vyjednat novou dohodu, která by aspoň v nějaké formě udržela část společných institucí.
Z toho také vzniklo jednání tzv. Slovanské trojice, tedy vůdců Ruska, Ukrajiny a Běloruska. 7. prosince se Kravčuk, Jelcin a běloruské vedení setkali, aby vyřešili vzájemnou budoucnost. Jelcin původně trval na pokračující jednotě státu, ale plné výsledky referenda, které přivezl Kravčuk ho ohromily. Věděl sice o vítězství nezávislosti ve všech regionech, ale netušil, že se jednalo o tak jasný triumf i mezi etnickými menšinami. Tak byla nakonec konečně pohřbena myšlenka sjednoceného státu. Jelcin a Kravčuk se shodli na konci SSSR a šokovaní Bělorusové se nakonec připojili také. Gorbačov už nikoho moc nezajímal. Svaz sovětských socialistických republik formálně zanikl 26. prosince roku 1991 a Ukrajinská republika vzlétla do světa jako plně svobodný stát.
Ukrajinská cesta k nezávislosti byla plné obtíží a to nemělo skončit ani po nezávislosti. Vnitřní spory a čím dál věší ruská agrese nakonec vyústily invazemi roku 2014 a 2022. Přes všechny tyto tragédie je ukrajinská nezávislost jedním z velkých úspěchů 20. století. I po všech utrpeních, kterými trpěl se ukrajinský lid nakonec rozhodl pro cestu nebezpečné svobody místo bezpečného podmanění. Tuto volbu opakuje na frontových liniích dodnes. Nemůžeme vědět jak válka skončí, ale historická vytrvalost Ukrajinců nám jasně ukazuje, že jejich čas mezi svobodnými národy ještě zdaleka neskončil.
Zdroje a další četba:
PLOKHY, Serhii. The last empire: the final days of the Soviet Union. London: Oneworld, 2014. xxii, 489 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-1-78074-529-9.
RYCHLÍK, Jan, ZILYNSKYJ, Bohdan a MAGOCSI, Paul R. Dějiny Ukrajiny. Druhé vydání. Praha: NLN, 2022. 527 stran. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-849-0.
SNYDER, Timothy. Obnova národů: Polsko, Ukrajina, Litva, Bělorusko 1569-1999. Překlad Petruška Šustrová. Vydání první. Polanka nad Odrou: Past Production, 2018. 347 stran. Moderní dějiny. ISBN 978-80-906778-4-5.
