Článek
V minulém roce vedl kolaps nádražní budovy ve srbském městě Novi Sad k zahájení největšího protestního hnutí, které tato balkánská země zažila od pádu Slobodana Miloševiče roku 2000. Stovky tisíc protestujících, původně především studentů, ale čím dál více také členů širší srbské společnosti, dodnes bojují proti korupci a autokracii, které jsou všudypřítomné v režimu prezidenta Alexandra Vučiće. Získali si podporu mnoha zahraničních pozorovatelů, ale klíčový hráč evropského kontinentu dosud plně stojí na straně místního diktátora. Proč se tedy Evropská unie dosud paktuje s diktátorem v Bělehradu, jež pravidelně posiluje vztahy s Moskvou?
Plameny pod Dunajem
O protestech, které od minulého listopadu ovládly srbskou společnost jsem již dříve psal zde, ale situace si zaslouží aktualizované shrnutí. Alexander Vučić je už více než 20 let aktivní osobností srbské politiky. V 90. letech byl radikálním nacionalistou, který ve službách srbské krajní pravice obhajoval genocidu proti bosenským muslimům a později sloužil pod diktátorem Slobodanem Miloševičem. Ironií osudu to však byl nástup demokracie, jež Vučićovi umožnil dosáhnout nejvyšších státních pozic. Po deseti letech zkorumpovaných vlád se v čele své strany, Progresivního Srbska, stal roku 2014 premiérem.
Vučić se prezentoval jako rozumný státník, který opustil své dřívější radikální pozice. Jeho strana nebyla sice progresivní v západním slova smyslu, ale na srbské poměry nabízela poměrně reformní a protikorupční program, který ji získal silnou podporu mezi veřejností. Její oponenti byli navíc politicky roztříštěnou skupinou nepopulárních politiků, jež nebyli schopni Vučićovi konkurovat. To novému premiérovi umožnilo, aby se roku 2017 stal prezidentem a pozici premiéra předal svým loajalistům. Stabilní podporu veřejnosti mu zajišťovaly rázné ekonomické reformy a také postupné ovládnutí naprosté většiny médií v zemi.
Vučić si udržoval daleko lepší fasádu demokracie, než jakou měl dříve Miloševič, ale brzy začalo být jasné, že má přinejmenším autoritářské sklony. Kromě ovládnutí médií také došlo k volební manipulaci, zastrašování protivníků a postupně se začala vytvářet nová mocenská elita. Ta se také rychle rozhodla, že efektivní boj s korupcí nemá smysl a bude lepší si z běžných mocenských praktik vydělat nějaké ty peníze. Vučić provedl několik velkolepě znějících protikorupčních kampaní, ale ve skutečnosti se pouze změnili jména korupčníků. Dokud však ekonomika nadále rostla a nedošlo k žádným velkým problémům tak byli Srbové tento stav ochotni tolerovat.
Trpělivost s Vučićovími praktikami však zkolabovala spolu s budovou nádraží, jež byla postavena s pomocí čínských investic a kolem níž docházelo k masivním korupčním praktikám. Zemřelo 16 lidí a i Vučić pochopil, že musí něco udělat. Odvolal několik úředníků a slíbil vyšetřování ve stejném stylu jako dříve provedl své protikorupční kampaně. Tentokrát však tato gesta nemohla stačit a proti prezidentovi a jeho spojencům se zvedl masivní odpor vedený srbskými studenty, jež odmítali dále tolerovat nekalé praktiky ve své zemi. Vučić si s protesty nevěděl rady. Nejprve je ignoroval, což však pouze vyostřilo situaci a tak raději provedl další gesto a odvolal svého premiéra. To však studentům už nestačilo.
Protesty trvají už téměř rok a evidentně brzy neskončí. Studenti nově požadují předčasné volby a formují volební listy nezávislých expertů a osobností, jež nejsou napojeni na současnou vládu a ani na stále neoblíbenou opozici. Vučić obzvlášť v posledních týdnech rázně eskaluje a volá po čím dál tvrdším potlačení protestů, na které posílá policii a uplacené fotbalové chuligány. Tyto útoky však připomínají zoufalé akce Miloševičova režimu z roku 2000 a na stranu napadených protestujících se začínají přidávat už i dělnická maloměsta, která dlouhodobě platila za bašty Vučićovi podpory. Studenti se odmítají vzdát a na jejich stranu se přidává celé Srbsko. Jeden aktér však zůstává tichý.
Byznys je byznys
Srbsko je už od počátku svých dějin v podivné diplomatické pozici, kdy musí vyvážit staré přátelství s Ruskem a potřebu spolupracovat s mocnostmi Evropy. Dříve tuto pozici například zaujímala říše Habsburků, ale v dnešní době musí každý srbský politik zformovat strategii vůči Evropské Unii. To neznamená, že by skončilo přátelství s Ruskem. Opak je pravdou a Vučić aktivně spolupracuje s Vladimírem Putinem, kterému před pár dny poděkoval za pevnou odporu v boji proti protestujícím Srbům. Vučić také aktivně buduje vztahy s Čínou, nakupuje zbraně od východních mocností a pravidelně podporuje Rusko v OSN.
Vzhledem k předchozímu paragrafu se čtenář možná zarazí nad absurditou celé situace. Proč by tohoto evidentně proruského politika Evropská unie podporovala? Smutnou realitou je, že předchozí srbské vlády byly pro Brusel zklamáním. Srbsko se ekonomicky propadalo a často nebylo ochotné dodržovat své obchodní závazky. Vučić se po nástupu k moci rychle ukázal jako spolehlivý partner, který je schopný udržet svou vlast pod kontrolou a má zájem spolupracovat s ostatními státy Evropy. Progresivní Srbsko je navíc stranou, jež podporuje připojení Srbska k Evropské unii a sám Vučić několikrát prohlásil vstup do EU za jedinou přijatelnou variantu pro budoucnost své země.
Srbský prezident tak obzvlášť od roku 2022 vede unikátní dvojí hru, která mu zatím výborně vychází. Odmítá sice plně odsoudit Rusko a nadále s ním obchoduje, ale také posílá zbraně na Ukrajinu a na diplomatické úrovni několikrát podpořilo její územní celistvost. A Evropské unii může nabídnout velké delikatesy. Především mluvím o srbských nerostných surovinách, které jsou ve světě rostoucích sporů o přírodní zdroje čím dál více významné. Vučić má ve své zemi obrovské zásoby v Česku volebně proslulého lithia, které zatím nikdo netěží. Nový projekt na zahájení těžby byl však schválen v červnu tohoto roku a jeho financování má zařídit právě Evropská unie.
Situaci navíc napomáhají rostoucí spory mezi Bruselem a Kosovem. Bývalý region Srbska vyhlásil nezávislost roku 2008 a od té doby si užíval silnou podporu většiny evropských států. Nedávná rozhodnutí, jež omezila sílu místní srbské menšiny však vedla k silnému odsouzení ze stran evropských představitelů. To je poněkud pokrytecké vzhledem k tichu, které ti samí lidé používají vůči rostoucí brutalitě v samotném Srbsku. Členové evropské komise odmítají násilnou změnu vlády, což je věta přímo z Vučićovy propagandy. Jinak tvrdá zástupkyně pro zahraniční otázky Kaja Kallasová vyzvala k dialogu a mluví o chybách na obou stranách. Ochota unie podporovat demokracii ukazuje v Srbsku své limity.
Nevítaná realita
Brusel hraje na Balkáně čím dál nejistější hru. Jeho podpora pro Vučiće je založená na obavách z nestabilního Srbska a chce si zajistit místo pro těžbu surovin. To však vede k hlubokému zklamání uvnitř srbské veřejnosti, jež dlouhodobě brala EU za spojence demokratických hnutí. Mezi studenty a dalšími protestujícími rostou proti-evropské nálady a mnozí odmítají variantu budoucího vstupu do panevropské organizace. Zklamání je ještě větší mezi starší generací, která si pamatuje americkou podporu pro občanskou společnost, jež se před pětadvaceti lety postavila Miloševičovi. USA však dnes hledí jiným směrem a EU preferuje diktátora, který pravidelně navštěvuje Putinovi armádní přehlídky.
Situace se samozřejmě liší v jednotlivých zemích EU. Nizozemsko a několik dalších států drží vůči Bělehradu více kritickou pozici a podařilo se jim zastavit několik menších prosrbských návrhů a odsoudit kruté policejní metody. Většina evropských zemí včetně Česka raději drží hlavu v písku a k protestům se nijak nevyžaduje. No a pak tu máme Maďarsko a Slovensko, kde se ukazuje pokrytectví národních fanatiků. Obě země podporují Vučiće a slovenští představitelé zašli tak daleko, že odmítli odsoudit policejní útoky na Slováky, jež v Srbsku žijí. To je pouze další ukázkou toho, že politikům jako je Robert Fico na vlastním národu nijak nezáleží a raději podpoří svého ideologického kumpána, než aby se zastal nevinných Slováků.
Současnou evropskou pozici lze jen stěží považovat za správnou. Nejde jen o očividné morální pokrytectví, které se na úrovni mezinárodních vztahů odehrává neustále, ale především o špatnou strategickou kalkulaci. Evropská unie si svým mlčením rychle podkopává svou pozici mezi srbskými lidmi a spojuje se s čím dál více brutálním režimem, který už i dle vlastních volebních průzkumů přišel o podporu národa a bez obrovského množství podvodů nedokáže vyhrát příští volby. A právě taková volební podvod mu může být osudný.
Jisté volební manipulace jsou v Srbsku běžné, ale od pádu Miloševiče si nikdo nedovolil plnohodnotné zfalšování. Právě tento krok totiž vedl k finální fázi srbské revoluce roku 2000, kdy opozice ovládla Bělehrad a přinutila diktátora k abdikaci. Vučićova brutalita začíná čím dál více radikalizovat jeho odpůrce a ti nepochybně myslí na minulou revoluci, kdy se lid vykašlal na umírněnost a rovnou vypálil parlament a budovu státní televize. Evropa je navyklá na neefektivní protestní hnutí, ale Srbsko jí může velice rychle ukázat, že existují i jiné metody.
Vučiće čekají parlamentní volby až za dva roky a je nejisté, zda se jich jeho režim vůbec dožije. EU nemůže brutalitu srbských orgánů tolerovat věčně a rostoucí nespokojenost mezi lidmi by se rychle mohla proměnit v kolaps celého systému. Na rozdíl od Běloruska, kde roku 2020 místní diktátor jen taktak přežil lidové povstání se Vučić nemůže spoléhat na podporu ruských vojáků, kteří právě hromadně umírají na Ukrajině. Budoucnost Srbska je tedy nejistá, ale současný diktátor se pohybuje na tenčícím se ledu. Brusel bude brzy muset rozhodnout o tom, zda je nadále ochotný tento systém podporovat, anebo se vrátí ke svým velkolepým idejím.
Zdroje a další četba:
Van Zanten, Eva v The Hague Research Institute for Eastern Europe, the South Caucasus & Central Asia : Why Serbia’s Youth Are Turning Away from the EU (online): https://hagueresearch.org/why-serbias-youth-are-turning-away-from-the-eu/
Chastand, Jean-Baptiste v Le Monde: Serbia's protest movement spreads to small towns (online) https://www.lemonde.fr/en/international/article/2025/08/23/serbia-s-protest-movement-spreads-to-small-towns_6744655_4.html
Beckmann-Dierkes, Norbert, and Slađan Rankić. Serbian Foreign Policy in the Wake of the War in Ukraine: The Four Pillars of Foreign Policy, the Kosovo Issue, and the War in Ukraine. Konrad Adenauer Stiftung, 2022. JSTOR, http://www.jstor.org/stable/resrep43993
Bujosevic, Dragan; Radovanovic, Ivan: The Fall of Milosevic: The October 5th Revolution, Palgrave Macmillan, 190 stran, 2003, ISBN: 978-1403960641
