Článek
Pro miliony lidí to byl moment, který měl navždy změnit jejich životy. Netušili však, že ta změna přijde v záplavě výstřelů a explozí. Íránské národní povstání, které propuklo na konci minulého měsíce, dokázalo zmobilizovat dosud neviděné davy lidí, jež si přály pro svou vlast změnu. V předchozích dvou článcích (zde, zde), jsem jejich důvody, naděje a metody shrnul s optimismem a nadšením, ale dnes musím přednést jejich krutý výsledek. Režim v Teheránu totiž definitivně ukázal hloubku své nenávisti a zla.
Hrůza tyranů
Režim, jenž vznikl na vlně veřejných demonstrací, zná nejlépe jejich sílu. Islámská republika, jež byla stvořena po více než rok dlouhé revoluci, si je tohoto faktu dobře vědoma a dlouhodobě se snažila udržet si image populární a veřejně oblíbené síly. Oslavy v ulicích, pochody na výročí revoluce roku 1979 a rychlé proti-demonstrace v případech protivládních akcí. Také však byla vždy ochotna vypořádat se s případným odporem. Zatímco protesty proti ekonomickým problémům byly až do roku 2018 většinou tolerovány a vládou dokonce používány jako důkaz demokratických poměrů v zemi, akce, které otevřeně volaly po konci režimu či nástupu nového systému, byly vždy co nejrychleji likvidovány.
Začalo to zelenými protesty roku 2009, které se ukázaly jako poslední velké vzepětí reformních sil, jež si po svém selhání uvědomily zakonzervovanou náturu vládnoucího režimu. Vzpoury let 2017 a 2018 nabraly čím dál větší proti-režimní náturu, ale byly to ekonomické protesty roku 2019, jež byly velkým zlomem. Jejich krvavé potlačení, jež stálo život stovky demonstrantů, plně propojilo ekonomické problémy s myšlenkou změny režimu, což se pouze prohloubilo po protestech roku 2022, kdy se Íránci vzbouřili proti povinnému hidžábu a brutalitě bezpečnostních sil, jež předtím zabily mladou Mahsu Amini.
Ekonomický počátek současných protestů byl, i přesto nejprve vnímán jako menší hrozba a obzvlášť účast režimu dlouho loajálních obchodníků z bazaru vedla k režimnímu přesvědčení, že se bude jednat o zvládnutelnou akci. Sliby o zlepšení a vyšších dávkách však tentokrát nezabraly a ekonomičtí demonstranti začali čím dál více skandovat proti-režimní rétoriku. Rychle se k nim přidali studenti, odbory a dlouho utlačované menšiny, jež všichni volali po tom samém: pádu celého režimu. Začátek ledna se nesl ve znamení rostoucího hněvu a také čím dál více nepřátelské rétoriky ze strany režimních představitelů, kteří si začali uvědomovat, že čelí dosud neviděné hrozbě.
Co však čekat nemohli, byla nová eskalace 8. ledna. Na ten den vyzval Rezá Pahlaví, korunní princ íránské monarchie a jeden z vůdců zahraniční opozice, k masovým protestům. Islámský režim se pokusil ten den zablokovat v celé zemi internet, ale tento akt začal plně fungovat až o dva dny později. Dostupná videa z 8. ledna zaskočila celý svět, a to kvůli obrovskému množství protestujících, jež zaplavili všechny íránské regiony. Ve jménu svržení diktatury vyšli beze strachu do ulic a v mnoha městech dokázali dočasně zahnat režimní síly na ústup. Zdálo se, že výzva korunního prince možná skutečně svrhne celý režim.
Islamistům bylo jasné, že přišel moment rozhodnutí. Z uniklých zpráv víme, že se do služby přestalo hlásit mnoho členů policie, a dokonce i režimu fanaticky loajálních revolučních gard (IRGC). Režim musel začít do země importovat své zahraniční milice, aby doplnil početní stavy, a navíc čelil možnosti amerického útoku, kterým dříve hrozil Donald Trump. Jejich rétorika však začala ukazovat, že nehodlají kapitulovat. Nejvyšší vůdce Alí Chamejní prohlásil, že revoluce vznikla na krvi sta tisíc revolucionářů, a nižší političtí zástupci rychle oznámili, že budou za záchranu revoluční vlády bojovat až do hořkého konce. Režim se rozhodl, že se zachrání za každou cenu.
Masakr neviňátek
Alí Chamejní v dřívějších rozhovorech několikrát mluvil o svých zkušenostech z doby islámské revoluce. Prohlásil například, že největší chybou bývalého šáha bylo, že vůči protestům nezakročil tvrdě a nemilosrdně. Mohammad Rezá Pahlaví krátce před svou smrtí v exilu prohlásil, že si nemohl představit takový zásah, protože by to znamenalo zachování trůnu skrze nekončící prolití krve. Současný nejvyšší vůdce tuto zábranu však nikdy nesdílel a ve své kritice Páhlavího režimu ji nazval fatální slabinou, jež jeho režim nesmí sdílet. Masakr vlastních občanů je tak pro toto monstrum daleko přijatelnější variantou než ztratit vlastní moc.
Přesné detaily celého zásahu dodnes nemáme a pravděpodobně nevyjdou na světlo před pádem současného režimu. Víme toho však dost. Po 8. lednu rozmístil režim do ulic většiny měst své ozbrojené síly. IRGC, vládní milice, zahraniční jednotky a podle některých zpráv i pravidelnou armádu. Měly za úkol obnovit kontrolu nad ulicemi, a to za každou cenu. Nejprve začaly střílet ostrými náboji ze střech domů a mešit, kde se předtím opevnily, aby odolaly případným protiútokům. Pak se vrazi přesunuli přímo do ulic, kde bez milosti pálili do demonstrantů, a to bez ohledu na věk či pohlaví. K dispozici měli tanky, obrněná vozidla a drony, jež v celé operaci hrály klíčovou roli a proti kterým neměli lidé žádnou možnost obrany.
Scény, které se zatím dostaly ze země, jsou skutečně ohavné. Nemocnice, kde se shromáždili ranění lidé, byla napadena režimními silami a bez milosti vystřílena. Zatčení protestující čelí nemilosrdnému týrání a mučení, které by zděsilo i ostřílené veterány StB. Podle některých zdrojů je to metoda, jak se vyhnout veřejným popravám, které dříve kritizoval Donald Trump. Místo nich budou protestující umučeni k smrti. Tyranie však se smrtí nekončí a pozůstalí musí úřadům platit absurdně vysoké finanční částky, aby si mohli vzít zpět těla svých milovaných. Často jsou také nuceni k přiznáním, podle kterých byly jejich děti buď teroristé, nebo oběti jiných protestujících.
Samotný režim už vydal několik čísel o počtu úmrtí, jež se pohybují mezi třemi a pěti tisíci. Vzhledem k tendenci teheránského režimu podceňovat počet obětí jsou tyto údaje extrémně děsivé a dost možná potvrzují nejčernější odhady opozice, jež hovoří o 12 000 až 20 000 mrtvých lidech. Pro porovnání stačí dodat, že za celou vládu bývalého šáha přišlo o život méně než 4 000 jeho oponentů. Masakr na náměstí nebeského klidu v Číně roku 1989 a další akty potlačení tehdejších protestů si i podle těch nejvyšších odhadů také vyžádaly maximálně 4 000 obětí. A například režim Vladimíra Putina sice nemá problém s vraždami oponentů a masakry Ukrajinců, ale k podobnému domácímu masakru se nikdy ani nepřiblížil.
Neutichající hněv
Írán je nyní ve stavu de facto stanného práva. Lidé jsou stále zatýkáni a někdy i zabíjeni. Z domů se mohou dostat jen na pár hodin a ve všech městech je hlášena silná vojenská přítomnost. Chamejní a jeho nohsledi už stihli zorganizovat demonstrace svých zbývajících loajalistů, ale ty jsou dle všech odhadů velmi malé. Země se však i přes přežití režimu navždy změnila. Definitivně se ukázala falešnost slibů o reformě. Současný prezident Perzekšián, který kandidoval jako velký reformátor, s nadšením podpořil masakr vlastních lidí a aktivně hlásí svou věrnost režimu. I další reformní figury, které západní média často označovala za budoucí zachránce země, jsou dnes plně ochotné schvalovat tento ohavný masakr.
Odpor íránského lidu je však podle přicházejících zpráv pouze dočasně zastaven, a navíc se z něj evidentně stalo něco daleko tvrdšího než dříve. Dobře to ukazuje dole připojený článek Arashe Aziziho, který dlouhodobě platí za hlas více smířlivé a levicové části zahraniční opozice. Jeho kontakty nyní mluví o tom, že staré naděje kompletně zmizely a mezi lidmi se uchytila nová chuť po pomstě. Muži a ženy, jež dříve aktivně oponovali americkým zásahům v zahraničí, nyní prosí amerického prezidenta Trumpa, aby buď napadl mocenská centra IRGC, nebo rovnou nechal zabít nejvyššího vůdce Chamejního. To, že tuto pozici, dříve omezenou na pár radikálů v exilu, nyní sdílejí i levicoví a dříve reformističtí Íránci, je dobrá ukázka toho, jak režimní brutalita obrátila srdce národa.
Už nyní přicházejí zprávy, že se pohřby zabitých mučedníků stávají novými protesty, kde jejich rodiny, přátelé a sousedé znovu nasazují rétoriku revoluce a volají po pádu celého režimu. V kartách navíc zůstává varianta výše zmíněné americké intervence. Donald Trump v otázce Íránu už několikrát změnil názor a rostoucí nepřátelství režimních představitelů by ho mohlo plně vrhnout do plánů na úder, jež by buď zasáhl nejvyššího vůdce, nebo by přímo udeřil na jednotky, které dokázaly režim udržet u moci. Samotní Íránci jsou sice šokováni, ale zůstávají nezlomeni. Oslabení režimu ze strany USA je pro mnohé z nich nadějí na finální pád nenáviděných vládců.
Skončila tedy íránská revoluce? V daný moment je rozhodně potlačena, ale nemusí tomu být nadlouho. Důvody pro novou vlnu protestů jsou stále přítomné a čím dál více se zhoršují. Krev, kterou režim prolil, si navíc získala hněv i těch lidí, jež se dosud k protestům odmítli připojit, a vytvořila tak vlnu nových revolucionářů, jež pouze čekají na svou šanci. Ekonomická situace režimu nadále kolabuje a všechny představy o mírové reformě byly ztraceny. Chamejní a další vůdci režimu zajistili, že k nim příští vlna povstání nebude mít žádnou milost, a budoucnost Íránu se tak bohužel jeví jako v každém případě velice krvavá.
Zdroje a další četba:
AZIZI, Arash v The Atlantic 2026: What Iranians Want From Trump, Online: https://www.theatlantic.com/international/2026/01/trump-khamenei-iran-protests/685680/
BURGESS, Jack a HABIBIAZAD, Ghoncheh v BBC, 2026: Iran supreme leader acknowledges thousands killed during recent protests, Online: https://www.bbc.com/news/articles/ckglee733wno
Amnesty International, 2026: Iran: Massacre of protesters demands global diplomatic action to signal an end to impunity, Online: https://www.amnesty.org/en/latest/news/2026/01/iran-massacre-of-protesters-demands-global-diplomatic-action-to-signal-an-end-to-impunity/
Iran International, 2026: Defiance met with massacre: Iran’s biggest protest wave in generations, Online: https://www.iranintl.com/en/202601151368
