Článek
Po přečtení několika článků, převážně od osob něžného pohlaví, se nedokážu bránit dojmu, že buďto dotyčné dámy mají z nějakého důvodu osobní trauma z nepříjemného zážitku, který se váže k Velikonocům, nebo se jen snaží tímto způsobem na sebe upoutat pozornost.
Ve většině jejich tvrzení se objevují případy, kdy samotné svátky považují za přežité, případně nevhodné, jelikož je během nich pácháno násilí na ženách a dívkách. Je ovšem potřeba si uvědomit, že pokud k takovému excesu dojde, není to vinou samotného svátku a většiny rozumných koledníků, ale jedná se o selhání jedince.
Jako malý koledník jsem chodil o Velikonoční pondělí s partou pěti stejně starých chlapců. V tu dobu jsme se neostýchali zazvonit na každé dveře. Bydleli jsme na velkém sídlišti, takže program to byl skutečně na celé dopoledne od brzkých ranních hodin.
Vynechávali jsme jen ty, kde jsme s jistotou věděli, že tam bydlí třeba senioři. Ovšem nikdy se nám nestalo, že bychom byli odmítnuti. Vždy jsme slušně pozdravili, optali se, zda můžeme koledovat a pokud nám to bylo umožněno, decentně jsme vymrskali všechny přítomné dámy, od dívek až po babičky.
Jelikož jsme chodili nezváni, občas se nám stalo, že jsme koledu nedostali. I přesto jsme svou „povinnost“ vždy splnili. I tak jsme za celé dopoledne koled měli tolik, že je mnohdy nebylo už ani kam dávat.
Žádnou dívku jsme „neřezali“, ale k dívkám jsme přistupovali se vzájemným respektem. Přiznám se, že některá z dívek, která se dotyčnému jinochovi zamlouvala, mohla dostat mírně ostřejší šlehu, ale bylo to jen z toho důvodu, aby se otočila a pídila se po tom, kdo jí tento políček uštědřil. Svým způsobem to bylo jen upoutání pozornosti podobné klasickému škádlení v pubertálním věku.
Dnes už na party koledníků narazíte čistě náhodou, alespoň u nás na Mostecku to tak je. Jakým milým překvapením pro mě dnes ráno bylo, když jako první při své procházce se psem jsem potkal hned jednu takovou partu.
Světe div se, byla to parta romských chlapců, a co osobně mě mile překvapilo, všichni byli slušně oblečení a v ruce nedrželi mrskačku koupenou někde v marketu, ale každý měl svou nedokonale ručně upletenou pomlázku.
Duch Velikonoc a jeho tradice tak drží při životě už jen pár jedinců zde v Čechách a díky bohu za to, že tu máme Moravu.
Spíše mě mrzí přístup některých žen, které by nejraději tento svátek poslaly někam do skanzenu. Když se jich zeptáte proč, většinou se vám dostane odpovědi, že je to trapný svátek a oslava násilí.
Jenže si neuvědomují, že tento svátek je hlavně oslavou jara. Zkuste se těchto dam tedy zeptat, jestli mají rády jaro? Věřím, že většina z nich řekne, že ano. Pokud ovšem v tomto případě jako muž zapomenete, že je nějaké Velikonoční pondělí a pomlázku vynecháte, vyčteno vám to zřejmě nebude.
Ale zkuste zapomenout na svátek všech zamilovaných. V tu chvíli jste vystaven otázce typu „Ty mě snad nemiluješ“? A to zrovna 14. únor není v našich končinách tak zakořeněn jako právě svátky Velikonoc nebo Vánoc.
A tak je to se vším. Lidé by k sobě měli mít vzájemnou úctu a respekt. Pokud si dívka nepřeje být mrskána pomlázkou, berme to na vědomí a respektujme to. Pokud muž si nepřeje být tlačen do svátku svatého Valentýna, dámy, respektujte to. Je to svobodná volba každého z nás.
Ale i přesto všechno bychom se měli snažit o to, aby nezmizely české tradiční svátky. Už tak se nacházejí v klinické smrti. Velikonoce jsou oslavou jara a probouzejícího se života. A stejně jako na Vánoce by to mělo být období, kdy se scházejí rodiny u jednoho stolu a společně si užívají strávené chvíle klidu a pohody.
