Článek
Snažím zjistit, co bych měl na takovou oslavu přivézt. Ve vesnici není elektřina ani vodovod, natož obchod, takže každá cesta z města je příležitostí k doplnění alespoň části zásob, a v domácnosti vždycky něco chybí.
Ráno nakupuji pět kilo cukru, velké balení čaje a pytel bonbónů pro děti. Prašnou silnicí podél pobřeží jezdí převážně lidé na motorkách, cesta je plná výmolů a provoz mírný. Na správném místě musím odbočit a pokračovat po lesních stezkách.
Mé první kroky míří k Legišonově mámě. Sedí na rohoži v kruhu dalších starších žen, všechny s vyholenými hlavami, vytahanými ušními boltci a oblečené v tradičních modrých šatech s bílými pruhy, ozdobené barevnými náramky a náhrdelníky z korálků, bosé. Předávám mámě cukr, čaj i bonbóny. Ta se jen neznatelně usměje, zato ostatní ženy přivítají mé skromné dary hlasitým kvílením, v němž se mísí vytí s trylkováním a jež má podobný účel jako potlesk. Legišonova máma roztrhne pytel s bonbóny a spravedlivě je rozdává dětem, které se hned způsobně seřadily do fronty.
Přestože svým věkem bych měl patřit ke starcům, jejich životní styl je příliš jednotvárný. Velkou část dne stráví odpočinkem, navštěvují příbuzné a sousedy, dlouhé hodiny vydrží sedět na nepohodlných nízkých stoličkách vytesaných ze dřeva, a vyprávět nekonečné příběhy. Proto se cítím lépe mezi masajskými válečníky. Jsou celý den v pohybu, vyhánějí krávy na pastvu a musí dát pozor, aby se neztratily, chrání vesnici a starají se o své rodiny. Nejen muži a ženy, ale také lidé různého věku tráví v masajských vesnicích dny odděleně a mají odlišné úkoly.
V obřím hrnci na mýtině uprostřed palmového háje válečníci právě dovařili slavnostní oběd. Sedíme na vratkých lavicích ve stínu stromů, v ruce talíř a na něm velký kopec rýže vařené se zeleninou a hovězím masem. „Každý dal za nevěstu pětadvacet krav,“ říká Legišonův otec, jenž sedí na lavici vedle mě, a já teprve teď chápu, že slavnost, na niž mě do vesnice pozvali, je ve skutečnosti svatbou.
Přilákán zpěvem se vracím k domku, u něhož jsem našel Legišonovu mámu. Ve stínu hliněné zdi sedí na lavici dvě sotva patnáctileté dívky se slavnostními čepci na hlavách a závoji přes obličeje, aby sice mohly průhledy mezi třpytkami sledovat svatební veselí, ale byly chráněny před pohledy lidí. Vedle dívek sedí jejich matky a kolem postávají babičky, tety a sestry. Nevěsty se ani nepohnou. Ty dívky jsou sestry a dnes se obě vdají za o deset let starší válečníky, kamarády na život a na smrt, spjaté tak nerozlučně, že chtějí vstoupit do manželství ve stejný den.
Ženy a děti utvořily kolem nevěst široký kruh. Učitelka z obecní malotřídky, jež má na zádech přivázané spící batole, diriguje kostelní sbor. Křesťanské gospely se střídají s lidovými písněmi, jejichž refrény si rádi zazpívají všichni. Když přijde čas na svatební dary, vystupují z kruhu jedna žena po druhé, a za kvílení ostatních přinášejí nevěstám věci nezbytné pro novou domácnost. Nádoby na vodu, zdobené tykve na mléko, látky, ložní prádlo, talíře a lžíce, plechové truhlice, hrnce. „A co ty, mzungu?“, obrátí se ke mně jedna z žen. Jenže já nemám žádný dar, nevěděl jsem ani, že jdu na svatbu. A tak vytahuji z peněženky dvě největší bankovky s obrázkem slona, mávám jimi nad hlavou, přitančím k nevěstám a skloním se před matkami. Také můj svatební dar odmění kvílení.
Je hluboká noc, ale veselí kolem nevěst neutichá. Válečníci zahnali krávy do ohrad a teď se také oni scházejí ke zpěvu a tanci. Svatba potrvá ještě dva dny. „Brzy se má ženit můj bratr“, vykládá Legišon. „Jenže nechce. Utekl do města. Musím doufat, že se včas se vrátí, jinak si budu muset jeho nevěstu vzít já, aby se rodina vyhnula ostudě,“ říká smutně. „Snad nebudeš chybět. A snad i já budu na příští svatbě jenom hostem,“ dodává Legišon před tím, než nasednu na motorku a odjedu zpátky do města.
Další čtení od stejného autora:
