Němci zahájili genocidu Afričanů měřením lebek. Evropa dodnes nevrátila nakradené předměty

Události, dnes považované za první genocidu dvacátého století, se odehrály mezi lety 1904 a 1908 v době, kdy Německá říše okupovala dnešní Namibii (1). A předznamenaly vyhlazování Židů v Evropě, jež Němci zahájili o tři dekády později.

V roce 1896 proběhla v Berlíně Völkerschau, výstava známá jako „lidská zoo“, na níž byli jako exponáty pro pobavení platících diváků ukazováni „divoši“ přivlečení z Afriky (2). Film vypráví příběh mladého etnografa Alexandera Hoffmanna, vyslaného Humboldtovou Univerzitou, aby přeměřil jejich lebky. Tehdejší pseudovědci tvrdili, že lebka každého „berlínského dělníka“ je větší než ta „afrického křováka“, z čehož měla vyplývat vyšší inteligence a tím i nadřazenost bílé rasy.

Hoffmann se rozhodne teorii vyvrátit a odjíždí do Afriky. V dnešní Namibii je svědkem zotročování místních obyvatel a krádeží jejich dobytka i půdy. Surová koloniální správa vede v roce 1904 k povstání vedenému náčelníkem Samuelem Maharero. Německé jednotky reagují brutálně: zaženou Herery a Namy do pouště a zamezí jim přístup k pramenům vody. Osmdesát procent populace, včetně žen a dětí, zemře žízní (3). Hoffmanův charakter v prostředí plném vražd postupně eroduje. Etnograf propadne temné mánii, pro „vědecké účely“ se snaží získat co nevíce lebek, a kvůli kariéře se podvolí rasistické teorii. Vojáci Shutztruppe pak v koncentračním táboře na Žraločím ostrově nutí přeživší Herery a Namy uřezávat hlavy mrtvým, vařit je ve vodě, obírat tkáně a balit lebky na cestu do Berlína.

Možná ještě více šokující než události z počátku dvacátého století je fakt, že Německo dodnes odmítá vydat tisíce lebek zpět do Namibie k pohřbení. Teprve v roce 2021 se omluvilo za genocidu a slíbilo zaplatit Namibii miliardu eur jako kompenzaci. Odškodnit potomky obětí se však stále brání (4).

Přestože informace o zvěrstvech, jež Evropané páchali ve svých koloniích, již vypluly na povrch, k odčinění křivd je stále daleko. Lebky zavražděných Hererů a Namů jsou přitom jen špičkou ledovce. Evropská muzea vydělávají na výstavách sarkofágů faraonů, beninských bronzů, ghanského zlata nebo nigerijské slonoviny. Jen Německé etnografické muzeum vlastní 75 tisíc ukradených předmětů. Africké státy se navrácení svých rituálních a posvátných děl domáhají marně již padesát let. Zatím jediný evropský státník, jenž přislíbil repatriace afrického umění, byl v roce 2017 prezident Emmanuel Macron. Za celých sedm let však Francie vrátila jen 26 předmětů, konkrétně do Beninu (5).

V české kotlině máme obvykle pocit, že se nás vyrovnávání s koloniální minulostí netýká. Jenže české země byly mezi 16. a 19. stoletím součástí Evropy, těžily z jejích ekonomických vztahů, a tudíž i z rabování kolonií (6). Diskusi o českém příspěvku nedávno otevřelo Náprstkovo muzeum výstavou, na niž připomnělo, že také cestovatel Emil Holub přivez do Prahy bečuánskou dívku Bellu a zneužíval ji jako exponát (7). Do českých zemí se dovážela bavlna, káva a čokoláda, pěstované otroky, i slonovina nošená otroky pěšky napříč Afrikou. Z mezinárodního obchodu těžily místní firmy (8).

Stejně jako čekají lebky Hererů a Namů v berlínských skladech již sto dvacet let na svůj pohřeb, doufají miliony potomků podmaněných národů ve spravedlnost. Stovky let otrokářství a vykořisťování jsou příčinou toho, že Afrika je dnes nejchudším kontinentem světa. Evropské státy musí začít omluvou, měly by však pokračovat finančním odškodněním, odpuštěním dluhů, odblokováním patentů technologií nebo usnadněním přístupu mladých Afričanů na evropské univerzity. Německá kolonizace Namibie trvala třicet let. Proč by náprava křivd neměla trvat přinejmenším stejně dlouho?

Zdroje informací: