Článek
Naštěstí mám z té doby několik fotek. Rád bych po těch letech znovu našel dědu Nadara, který nás nechal bydlet ve svém domě, učil gruzínské přípitky a písně o Josifu Džugašvili.
Myslel jsem, že jsme tehdy bydleli těsně za městem, ale teď už jsem přes třicet kilometrů daleko od Batumi u posledního mostu, který chci projít, než tuhle misi vzdám. Na staré fotce je mimo mostu vidět panelák, hranatý sloup a betonový blok zvláštního tvaru, v půli prasklý a trčící z vody.
Most bych nepoznal, nebýt toho betonového bloku. Hranatý sloup, jak se později dozvím, odnesla povodeň. Pláž je obestavěná mrakodrapy s investičními byty, metr čtvereční už od 700 dolarů. Nikdo nepředstírá, že by se v tuctových věžácích mělo bydlet, reklamy lákají na výdělky z pronájmů. Budete-li mít štěstí a před váš dům nepostaví další, můžete mít výhled na moře (to vám ovšem neřeknou).
„Jste od policie?“ ptá se mě nedůvěřivě jeden z trojice chlápků sedících pod ořešákem na břehu řeky. Mezi sebou mají pár plastových lahví a lavor s vařeným skopovým. Ukazuju jim staré fotky. „Takže ty chceš znovu potkat člověka, který tě před dvaceti lety hostil? Na to si musíme připít,“ říká Guran, nejstarší z nich. S omluvou dostávám plnou sklenici čači, víno už došlo.
„Proč sis myslel, že už možná nežije? Mým prarodičům bylo letos 105 a 106 a pořád se jim daří. Co by nežil,“ chechtá se Guran a nalévá další sklenice. „Až tě po takové době znovu uvidí, už tě nepustí.“ Ve vesnici se teď žije dobře. Přijíždí turisti a lidé pronajímají pokoje. „Všechno změnil Saakašvili. Vyasfaltovali k nám silnici, zavedli lampy. Do té doby jsme tu byli na konci světa,“ říká Guran.
Po několika dalších přípitcích vyrážíme hledat Nadara do vesnice na druhém břehu řeky. Nikdo ze tří mužů pod ořešákem neví, ve kterém domě bydlí, a tak podle starých fotek rozpoznáváme ulice a postupujeme vpřed. „Tohle je tvůj dům před dvaceti lety, koukej,“ ukazujeme fotky chlapíkovi na balkóně třípodlažního domu na nároží. „No jasně, to je on. Takovou návštěvu určitě nečeká,“ říká přes plot žena ze sousedství. Postupně se k nám přidávají další zvědaví a pobavení lidé. „Nadare, podívej, koho jsme ti přivedli. Tomu neuvěříš!“
Nadar se chvíli nechápavě dívá na staré fotky a pak se zasměje. „No jo, byli jste tehdy děcka. Chceš u mě zas bydlet?“ Velká terasa, na kterou se vycházelo z obývacího pokoje v patře, je zbouraná. V rohu zahrady si postavil nový dům jeden ze synů. Nadar letos oslavil osmdesátku, ale vypadá pořád stejně. Před lety přestal nejdřív kouřit a pak i pít. Při síle ho drží každodenní práce v zahradě. Stoupám si vedle něj k plastovým barelům a pomáhám krouhat hrušky na letošní čaču.
„Je dobře, že jsi zase přijel. Gruzie je přece nejkrásnější místo. Když Bůh stvořil Zemi, přicházely k němu národy a Bůh jim dával území. Pro sebe si nechal jen malou zahradu mezi Kavkazem a Černým mořem. Gruzíni leželi celý den pod stromem a pili čaču. Ráno se probudili a zjistili, že Země je rozdaná. ‚Bože, jak si to mohl udělat? Všem jsi dal zemi, jen na Gruzíny jsi zapomněl.‘ ‚Gruzíni, vy jediní jste nepřišli a celí den jste pili čaču.‘ ‚Bože, my jsme ale pili na tvé zdraví!‘ A tak dal Bůh Gruzínům to nejkrásnější místo na Zemi, které si chtěl nechat pro sebe.“
„Až budeš mít zas cestu, určitě se stav,“ rozloučil se se mnou Nadar poté, co jsme nakrouhali dva barely hrušek a vyměnili si telefonní čísla. Večer odjíždím z Chakvi do Batumi linkovým autobusem s pocitem, že i přes všechny mrakodrapy zůstala určitá zákoutí gruzínského venkova v dobrém smyslu stejná jako kdysi. Lidi tu k sobě mají blízko a čas tu nepádí, jen se tak pomalu převaluje.
Publikováno 2. 9. 2021; psáno pro Blog Respekt, který byl později zrušen.
