Článek
Poprvé v historii Aarhuské úmluvy se stalo, aby od ní nějaký stát odstoupil. Bělorusko tak říká, že neuznává právo svých občanů bránit jejich životní prostředí – a odmítá také mezinárodní ochranu lidí, kteří se díky tomu dostanou do problémů.
Když byla v roce 1998 v dánském Aarhusu sepsána nová mezinárodní úmluva o environmentální demokracii, její signatáři věřili, že svět směřuje ke svobodě. Studená válka skončila, Sovětský svaz se rozpadnul na původní nezávislé státy a jejich obyvatelé znovu získávali svá práva. K úmluvě zaručující účast v rozhodování o životním prostředí se sice nepřipojilo Rusko, tehdy se však zdálo, že je to jen otázkou času. Idealisté snili o tom že „Aarhus“ bude postupně inspirovat celý svět.
Po ukradených prezidentských volbách v srpnu 2020 se běloruský prezident Alexandr Lukašenko nejprve vypořádával s politickou opozicí a nezávislými médii. Celých deset měsíců musel také potlačovat masivní demonstrace, v důsledku čehož bylo 11 lidí zabito, 1 373 zraněno – včetně dětí, a 32 tisíc lidí zatčeno. Existují důkazy o mučení nejméně tisíce lidí policií. Šest lidí se dodnes pohřešuje.
Brzy došlo na nevládní organizace. „Bylo to jak z pohádky o třech prasátkách,“ popisuje začátek honu známá postava běloruského nevládního hnutí – říkejme jí třeba Anna. „První prasátko říkalo: vlk je zlý, musíme ho dát do klece. Jenže druhé prasátko nesouhlasilo: Já budu dělat jen to, co mi vlk dovolí. Budu poslouchat a nic se mi nestane. A přidalo se třetí: Já se starám o svou zahrádku a vlka si nevšímám. Snad mě nechá na pokoji. Jenže přišla zima a vlk prasátka jedno po druhém sežral.“
Podle analýzy Lawtrend se loni rozhodlo 129 nevládních organizací „dobrovolně“ ukončit činnost, dalších 254 zlikvidovaly úřady. Z nich se 45 věnovalo ekologii – zaniklo tedy prakticky celé hnutí. „Organizace jsou pod tlakem. Úřady předvolávají jejich zástupce k pohovorům a nutí je k sebelikvidaci pod hrozbou různých kontrol či zahájení trestních či správních řízení,“ popisovala proces Marina Dubina, ředitelka protiprávně zrušené organizace Ekodom. Situaci řešili i delegáti Aarhuské úmluvy.
Počet zlikvidovaných organizací postoupně vystoupal až na současných osm set. Většina ekologických aktivistů dnes žije mimo Bělorusko, kde jim nehrozí pronásledování a věznění. „Nemohla jsem tam už žít,“ vypráví Ludmila. „Po všem násilí, které jsme zažili na demonstracích i po nich, trpím záchvaty paniky. Stála jsem na zastávce autobusu v Minsku, když opodál zastavil policejní anton a začali z něj vystupovat policisti. Pustila jsem na zem krabici s dortem a začala utíkat.“
„Mám balkon. Pořád u mě přebývají nějací Bělorusové,“ popisuje další z emigrantů, Vladislav. „Na tom balkoně nadáváme, aby to neslyšely děti, a pijeme. Jak mohou ignorovat zákon? Kam dali svědomí ti, kdo podporují režim? Copak můžeme bandu zločinců nazývat vládou?“
Podle prezidenta Lukašenka se žádné omezování práv nekoná. „Přes dosažené výsledky při plnění mezinárodních závazků čelilo Bělorusko diskriminačnímu postoji a nátlaku na suverénní stát. Odchod z Úmluvy nebude znamenat zastavení zlepšování národního systému interakce mezi státními orgány a obyvatelstvem v oblasti životního prostředí… Budou pokračovat práce na zajištění práv občanů na informace, účast na rozhodovacím procesu a na přístup ke spravedlnosti,“ vysvětlil v tiskové zprávě.
Zatímco těm, kdo žijí ve vyhnanství, nejspíše nesvítá naděje na návrat, ti, již zůstávají doma, přišli o mezinárodní ochranu. Protože Bělorusko nepodléhá Evropskému soudu pro lidská práva, Aarhuská úmluva zůstávala jedním z mála štítů, jež mohl poškozené lidi chránit. Represivní režim sice smlouvu porušoval, po jejím vypovězení však už ani nepředstírá, že mu o nějaká práva jde. Než se vlády chopí zvolení politici, nesmíme zapomínat, že vedle Ukrajinců také Bělorusové stále zápasí o svou svobodu.
Publikováno 15. 8. 2022; psáno pro Blog Respekt, který byl později zrušen.
