Zklamané naděje arabského jara. Egypt trčí v totalitě a padá do chudoby

Mogamma, obří budova pro třicet tisíc byrokratů, v níž ještě nedávno sídlila převážná část státních úřadů, je vyklizená, a uprostřed kruhového objezdu obklopují čtyři sfingy s beraními hlavami devatenáctimetrový obelisk krále Ramsese druhého.

V lednu 2011 zaplnil Tahrír milion Egypťanů a odhodlaný dav donutil diktátora Husního Mubaraka vzdát se po třiceti letech moci. Za svobodu a důstojnost zemřelo během osmnácti dní více než tisíc lidí, přeš šest tisíc bylo zraněno. Lidé pak na náměstí spontánně vytvořili památník obětem a na okolních domech se objevila graffiti připomínající hrdiny revoluce.

Jenže připomínky zápasu za svobodu a důstojnost se ani novým vládcům Egypta nehodily. A tak nechali graffiti vydrhnout, památník zrušili, a z Amónova chrámu v Luxoru nechali přivézt sfingy, staré dva a půl tisíce let. Nakonec zamezili vstupu do středu náměstí, snad aby lidi ani nenapadlo se na Tahríru znovu shromáždit. Arabské jaro selhalo, jen jednoho tyrana vystřídal jiný. Demonstrantům chyběl plán a dost silné osobnosti. Mocenské vakuum zaplnilo Muslimské bratrstvo, avšak brzy se vzpamatovali přežívající autokrati a s pomocí armády znovu uchvátili zemi (1), (2).

Revoluce egyptského jara požadovala skoncovat s utlačováním svobody a rozkrádáním státu. Byla také bouří proti hladu, když chudoba dosáhla takové míry, že statisíce lidé neměly na chleba. Nový prezident slíbil, že dožene ztracený čas a vytáhne Egypt z úpadku. Mogammu z padesátých let, symbol těžkopádné byrokracie, přestavují na luxusní hotel (3). Padesát kilometrů od Káhiry staví uprostřed pouště nové hlavní město. Ještě nemá jméno, ale v jeho středu se už tyčí nejvyšší mrakodrap Afriky a rozkládá největší katedrála Blízkého Východu (4). Egypt buduje svou první jadernou elektrárnu, teprve druhou na celém kontinentu, a nejdelší umělou řeku světa, jež promění část nehostinné pouště v zelenou oázu (5).

Gigantické projekty připomínají časy faraonů. Jestliže za Mubaraka Egypt spal, Abdel Fatáh el-Sísí jej probudil. Jeho vize však polykají desítky miliard dolarů bez sebemenší kontroly národa, a vláda si na ně bere stále další půjčky, jež bude jednou nutné splatit. Nejasné zůstává, co přinesou monstrózní stavby obyčejným lidem – a zda vůbec něco, stejně jako kdysi jejich život nezlepšily pyramidy.

Ve starých čtvrtích Káhiry ve stejnou dobu srovnávají buldozery se zemí tisíce chudinských příbytků. Město mrtvých, to je slum, kde bydlí nejchudší z nejchudších. Mrňavé domky bez vody a elektřiny stojí na starých hřbitovech. Od roku 1950 narostl počet obyvatel Káhiry desetinásobně na dnešních dvaadvacet milionů, a jinde už místo na stavbu domků nebylo. Tohle je také jeden z projektů nové vlády: vysídlit chudinu, neboť „město je přelidněné“ (6).

„Práci platí mizerně,“ říká mi lakonicky mladý Egypťan Ašraf v jedné z místních kaváren ve čtvrti Dokki. Protože se stará o svou matku a sestru, snaží se sehnat peníze, jak se dá. V přímořských all inclusive resortech Hurghady a Šarm al Šejku se toho moc nezměnilo a turisté si dál pochvalují nízké ceny. Ale tady, v ulicích velkoměsta, se každý den bojuje o přežití. Řada Egypťanů má dvě až tři zaměstnání, aby s průměrným platem v přepočtu čtyř tisíc korun vůbec vyšli.

Arabské jaro, to nebyl sametový převrat a svrženou totalitu nevystřídala demokracie. Víc připomíná Velkou francouzskou revoluci, kdy ulicemi zprvu zněla hesla rovnost, volnost, bratrství, ale brzy v nich začala řádit lůza a vraždy a násilí vytvořily novou tyranii, nebo povstání roku 1848. Evropě trvalo dalších sto let, než se ideály revolucí jakž takž prosadily. Egyptské jaro se zatím proměnilo v zimu. Chudoba a nezaměstnanost od dob Mubaraka dále rostou a statisíce lidí pořád nemají na chleba. A tak stejně jako každé roční období, i toto jaro se vrátí, až míra snesitelného utrpení znovu přeteče.

Další čtení od stejného autora

Zítra bude revoluce. Jak padal egyptský diktátor a lidé umírali za svobodu

Více informací