Zítra bude revoluce. Jak padal egyptský diktátor a lidé umírali za svobodu

„Tady, v Egyptě?“ zasmál jsem při představě protivládního povstání v zemi, již řídí z dob, kdy na Pražském hradě ještě seděl Gustáv Husák, stále stejný prezident.

Ráno mi zvědavost nedá. Jdu se do centra Káhiry přesvědčit, zda se přece jen něco neděje. Náměstí Tahrír je obležené oddíly policistů v černých uniformách s obušky a ocelovými štíty. Mnozí jsou sotva plnoletí, neumí číst ani psát, posbíraní v chudých vesnicích Horního Egypta, připraveni poslouchat rozkazy. Snad ještě víc je všude kolem policistů v civilu. Lidé vycházejí z metra, sedí v kavárnách, nakupují. No samozřejmě, po revoluci ani památky. Možná bych mohl navštívit Egyptské muzeum, je mi ale líto strávit den v budově a koneckonců, na exponáty se můžu podívat kdykoliv jindy.

Vtom se z jedné z ulic vyřinou asi dvě stovky lidí. Kráčejí odhodlaně do středu náměstí, v rukou drží transparent. Brzy na to přichází další skupina z jiného směru. Prostranství se rychle zaplňuje. „Mubaraku, uteč, nebo tě zabijeme,“ říká nápis. Na dalším transparentu jsou nakreslené půlměsíc a kříž, symboly egyptských muslimů a křesťanů. „Jsme jedna ruka a chceme svobodu,“ hlásá. Tisíce lidí skandují a šíří kolem sebe nakažlivou naději. „Dnes končí naše ponížení. Tohle jsou poslední hodiny diktatury,“ říká mi jedna z mnoha přítomných žen. Vzduchem vlají egyptské vlajky.

Policejní oddíly se šikují a rozhánějí dav obušky. Do středu náměstí se protlačí vodní dělo, vybuchují granáty se slzným plynem. Jenže lidé jsou odhodlaní bránit svou důstojnost, a přestali se bát. Desítky demonstrantů se zakrváceným obličejem se teď snaží uniknout. V bočních ulicích na ně číhají kordony policistů a antony připravené na hromadné zatýkání.

Když se na druhý den ráno probudím, nejde internet ani elektřina. Střety s policií pokračovaly celou noc. V centru Káhiry se stále válčí, hoří auta i policejní stanice. Na dálnici z ostrova Zamalek stojí obrněné transportéry, ulice jsou přehrazené zátarasy. Státní televize vysílá nekonečné záběry na káhirské mosty a zjistit, co se vlastně děje, je možné pouze pomocí telefonátů do jiných čtvrtí nebo měst. Počet zatčených a do krve zbitých demonstrantů jde do stovek.

Další den je ještě horší. Armáda zastavuje provoz káhirského letiště a na ulicích se objevují tanky. Platí zákaz večerního vycházení, i když si z toho málokdo něco dělá. Tunel pod Suezským průplavem je uzavřený, stejně jako některé dálnice. Nefungují bankomaty. Mezi lidmi se šíří zvěsti o tom, jak politici prchají s celými rodinami a kufry plnými peněz a cenností do Dubaje. Večer sleduji z terasy penzionu partu zlodějů, jak z odnáší mrazák ukradený z vyrabované večerky na konci naší ulice. Okrajovými čtvrtěmi Káhiry prochází lůza a skanduje „My jsme vláda!“. Plení obchody a restaurace, přepadávají obyvatele, vykrádají byty, znásilňují a vraždí. Sousedé organizují domobranu. Prodejny jsou zavřené a je obtížné sehnat cokoliv k jídlu.

Prezident Mubarak rozpouští vládu a odvolává vězeňskou službu. Záměrně, aby vyvolaly co největší chaos, nechávají stráže odemčené sklady zbraní. Situace se vymyká kontrole. Z Fajúmu, Túry a dalších vězení se do ulic hrnou ozbrojení zločinci a terorizují město. Po setmění není radno vycházet.

Protesty stále sílí a šíří se po celém Egyptě. Na Tahríru demonstruje za svobodu milion lidí. Kriminálníci, ale dost možná i organizované gangy na objednávku bohatých sběratelů umění, vyrabovali Egyptské muzeum. Smiřuji se s tím, že unikátní sbírky už nikdy nespatřím (1).

Před běsněním se mi podařilo včas uprchnout na venkov. Lidé jsou sice vyděšení, ale nic zlého se tu neděje. V obchodě se suvenýry objevuji tričko se žralokem, jemuž z tlamy čouhají ploutve potápěče. „Bolí to, jen když přežiješ,“ hlásá nápis. „To dnes platí pro celý Egypt,“ řekne hořce prodavač (2).

Psáno v únoru 2011. Kráceno autorem.

Další čtení od stejného autora:

Naděje mezi ostnatými dráty Palestiny

Vánoce v Betlémě: arabské rolničky a uprchlický tábor

Více informací: