Článek
Dějiny českých zemí mají lehce nepříjemnou tendenci zaměřovat se především na teritorium samotných Čech a ignorovat zbývající dva regiony naší vlasti. Morava si pozornost dokáže získat jen v unikátních obdobích, jako byla velkomoravská říše, ale jiná období její existence jsou většinou opomíjena. Éra germánská je obzvlášť dobrým důkazem faktu, že se jedná o chybné uvažování. Byli to právě moravští Kvádové, kteří hráli primární roli ve starověké střední Evropě a později podstoupili velkolepou pouť, která z nich udělala vládce velké části moderního Španělska a Portugalska.
Rodná kotlina
Podobně jako minule probraní Markomané (více zde), byli i Kvádové jedním z mnoha kmenů, které římský autoři shrnovali pod názvem Svébové. Na rozdíl od svých slavnějších bratranců však nemáme absolutně žádnou jistotu o tom, kde Kvádové žili před svým příchodem na Moravu. Je teoreticky možné, že byli součástí svébského tlaku na Rýn, který byl poražen roku 57 před Kristem Juliem Caesarem, ale na rozdíl od Markomanů a dalších jasně jmenovaných kmenů nemáme o přítomnosti Kvádů žádné jasné důkazy. O jejich předčeské minulosti panuje hned několik teorií, ale jasné informace máme až po jejich příchodu do naší vlasti.
A naší vlastí nemyslím pouze Moravu. Dle některých teorií to totiž byli právě Kvádové, kteří původně osídlili území Čech, a to po kolapsu keltských Bójů a před nástupem Markomanů. Tuto teorii především podporuje jeden zachovaný text ze starověku, který tvrdí, že Markomané přišli do už germánských zemí, a také archeologické důkazy ukazují na předmarkomanské Germány na našem území. Je tedy dost možné, že právě Kvádové jako první nahradili Kelty v Čechách a následně buď z vlastní vůle, nebo kvůli nátlaku Markomanů, postoupili na dnešní Moravu a západní Slovensko, které se staly středem jejich území na příští čtyři století.
Markomanský král Marobud udržoval nad Kvády jistou úroveň moci, i když není jasné, jak silná tato vláda byla a zda se Kvádové dali počítat za součást jeho soustátí. Marobudova porážka a vyhnání však byly evidentně šancí na získání vlastní moci, a byli to právě Kvádové, kteří s římskou podporou převzali po vnitřních střetech mezi Markomany dominantní pozici na našem území. Toto takzvané království Vanniovo, jmenované po svém vládci, mělo delší trvání než Marobudova slavnější říše, ale roku 50 po Kristu byl král vyhnán a Kvádové prošli vlastním obdobím bratrovražedných střetů o moc, které spokojeně podněcoval Řím.
Pro Kvády se následující století stalo časem pravidelných konfliktů a pravidelně se měnících vztahů s Římem. Na rozdíl od Markomanů však Kvádové kromě konfliktů s imperiální mocností také často vstupovali do jejích služeb, a mnohé kvádské pomocné oddíly měly sloužit v různých koutech impéria. Podobně jako další germánské kmeny však i Kvádové byli připraveni kdykoliv využít slabosti svého většího souseda, ale většinou tak činili skrze menší nájezdy a požadavky na nové finanční dary. Jen málokdy se stalo, že by jeden či dokonce více kmenů najednou udeřilo na římské hranice. Jedním z těchto momentů byly Markomanské války let 164 až 180 po Kristu.
Kromě slabosti, kterou na římském území stvořili morové rány a války s Persií, byla tato série konfliktů, jež kromě Markomanů a Kvádů zahrnula více než tucet dalších germánských i negermánských kmenů, také následkem nových tlaků ze severu a východu, které na Kvády a jejich sousedy vytvořili nově přicházející kmeny. Nazývat války v tomto období jako Markomanské je však silně nepřesné. Ano, Markomané a jejich král Ballomar hráli klíčovou roli v první části těchto konfliktů, ale přibližně po roce 170 to byli právě Kvádové, kteří zaujali roli hlavního římského oponenta v regionu.
Čas chaosu a změn
Bitvy, které Řím a Kvádové svedli na území dnešní Moravy, Slovenska a Maďarska, byly v mnoha ohledech ještě tvrdší než ty proti Markomanům, kteří postoupili až do samotné Itálie. Dobře o tom svědčí fakt, že římské zdroje otevřeně mluví o tom, jak bylo vítězství v těchto bojích dosaženo skrze zázraky a intervenci samotných bohů. Sloup císaře Marka Aurelia a písemné texty tehdejších autorů mluví o zázraku deště, kdy byla zcela obklíčená římská legie zachráněna pouze skrze zázračné údery blesků, jež vyděsily nepřítele k ústupu. Bitva sice skončila římským vítězstvím, ale fakt, že byla vyhrána pouze díky nečekanému počasí, ukazuje na obtíže, kterým římské síly v boji s Kvády čelily.
Obě strany byly bojem unaveny a kolem roku 175 uzavřely mír, který však vydržel jen krátce, než se nová kvádská vedená koalice rozhodla obnovit boj s Římem. Markus Aurelius chtěl tentokrát celou situaci vyřešit plnou anexí budoucích českých zemí, ale jeho smrt roku 180 vedla k uzavření nové mírové smlouvy, která měla na několik dekád stabilizovat dunajskou hranici mezi římským a germánským světem. Kvádové obnovili své staré vzájemně výhodné vztahy s Římem a archeologické výzkumy dokonce ukazují na převzetí římských stavebních metod na jejich území. Říše na oplátku znovu začala aktivně využívat kvádských žoldnéřů pro své války.
Právě v nadcházejícím 3. století měli Kvádové zaujmout roli nejsilnější skupiny ve svém regionu a plně nahradit dříve dominantní Markomany, kteří v tomto období začínají mizet z dějin a jen málokdy jsou schopni spustit větší vojenskou akci. Kvádové však plně využili tzv. Krizi 3. století (235 až 289 po Kristu), kdy opět využili římských vnitřních krizí k tomu, aby zahájili sérii nájezdů a vojenských výprav proti císařským teritoriím. Na každý známý markomanský útok připadá v tomto období pět kvádských a právě Kvádové jsou pravidelně zmiňováni jako hlavní hrozba na našem úseku Dunaje.
Tento stav pokračoval i do 4. století, kdy se Kvádové stali hlavním nepřítelem hned několika bojechtivých římských císařů, kteří si na Dunaji snažili získat stabilitu a respekt svých poddaných. Například císař Valentinián I. byl tak urputným nepřítelem Germánů, že se při jednání s nimi rozzuřil k smrti, kdy mu ze vzteku a stresu praskla důležitá cévka v mozku. Kvádové a jejich souputníci však čím dál více čelili nové migrační vlně z východu, kterou způsobili slavní Hunové. Tentokrát však bylo jasné, že bude potřeba radikální změny, aby si germánské kmeny zachovaly svou nezávislost. Na přelomu 4. a 5. století začíná Stěhování národů a Kvádové měli být jedním z jeho významných aktérů.
Velká migrace na západ
Kdy přesně opustili Kvádové Moravu, je dodnes nejasné. Téměř určitě tak totiž neučinili všichni a k akci navíc došlo postupně v několika vlnách. Při své cestě na západ navíc integrovali mnohé své okolní kmeny, a to včetně částí Markomanů a dalších svébských skupin, které sice dodali Kvádům potřebnou sílu, ale také vedli k prudkým změnám jejich identity. S jistotou víme, že právě na začátku 5. století zanikl nezávislý kvádský stát na našem území a jeho lidé byli podmaněni Huny, než se později stejně jako zbylí Markomané integrovali do jiných germánských kmenů, které přešly přes budoucí české země.
Na rozdíl od Markomanů však tato událost nebyla pro Kvády finálním koncem. Spolu s dalšími mocnými kmeny, hlavně Vandaly a Alany, odtáhly na západ, kde římské zdroje naposledy zmiňují jejich jméno a to v souvislosti s útoky v moderní jižní Francii. Proč naposledy? Zdá se, že došlo k jakémusi sjednocení většiny dlouho rozhádaných svébských kmenů, které pod tlakem Hunů pochopily, že musí začít blízce spolupracovat. Právě Kvádové byli pravděpodobně středem této nové koalice a přijali k sobě už zmíněné zbytky Markomanů a také předchozí obyvatele dnešního Bavorska.
Migrace Kvádů/Svébů
Dost možná poprvé v historii sjednocení Svébové měli však ambice, které sahaly daleko za moderní Francii. Jejich koalice zamířila do Španělska, kde kolem roku 410 začali napadat římská sídla. Tentokrát však už nešlo jen o nájezdy, ale o cílené dobývání, které mělo germánským kmenům zajistit nový domov, jež by byl v bezpečné vzdálenosti od postupujících Hunů. Boje s Římem byly i přes katastrofickou situaci říše velmi tvrdé a sjednocené svébské kmeny musely několikrát odrazit pokusy o obnovu císařské vlády, ale od poloviny 5. století už v oblastech dnešního severního Portugalska a západního Španělska dokázali vytvořit své vlastní království.
Lid, který do historie vstoupil na Moravě, tak zakončil dlouhou pouť, při které dokázal vytvořit jednotnou sílu se svými dlouho znepřátelenými bratranci a urvat si svou novou domovinu v nejzápadnější Evropě. Jak velký měli Kvádové v tomto novém státě vliv, nemůže být kvůli nedostatku zdrojů určeno, a svou státnost nakonec ztratili na konci 6. století po dlouhém soupeření se sousedními Vizigóty. Přes tyto porážky a nejasnosti však jejich pozoruhodný příběh stojí za větší pozornost než se mu v moderním českém dějepisu obvykle dostává. První vládci Moravy dosáhli skutečných a velkolepých triumfů.
Zdroje a další četba:
Dobiáš, Josef. Dějiny československého území před vystoupením Slovanů. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1964. 475, [i] s.
Droberjar, Eduard. Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 456 s. ISBN 80-7277-106-X.
Halsall, Guy. Barbarian Migration and the Roman West, 376-568. Cambridge University Press. 2007. ISBN 978-0-521-43491-1.
