Článek
Konec éry keltských Bójů (více zde) ponechal území současných českých zemí bez jasného vládce. Na Moravě se této role měli ujmout germánští Kvádi, o nichž bude řeč v dalším článku, ale do moderních Čech zamířil tou dobou těžce zkoušený kmen Markomanů. Do té doby druhotná síla, jež navíc prošla sérií vojenských katastrof, Markomané měli rychle v nové domovině najít nečekaný význam, který se ukázal hned v několika obdobích slávy, kdy dokázali v boji vyzvat nejen své germánské bratrance, ale také nejmocnější říši starověké Evropy.
Těžké počátky a éra Marobuda
Markomanské dějiny jsou z počátku úzce napojeny na jejich mateřský kmen Svébů, jenž v průběhu prvního století před Kristem postupně přesouval svá sídla z dnešního středního Německa dále na západ. Tato migrace je roku 56 před Kristem dostala do konfliktu s novým vládcem Galie, Gaiem Juliem Caesarem, jenž svébské sídliště rozdrtil v bitvě a přiměl k ústupu. Svébské kmeny a obzvlášť Markomané měli mít s Římem blízké vztahy, které vedly k výchově některých mladých germánských šlechticů v dnešní Itálii. Obě strany však nikdy plně neopustily dřívější nepřátelství a Markomané tak přibližně roku 11 před Kristem utrpěli těžkou porážku, při které byli římskou expedicí vážně oslabeni.
Měl to být právě jeden z oněch v Římě vzdělaných šlechticů, jenž vrátil svému lidu ztracenou sílu. Marobud byl synem kmenové elity, který se vyhnul válečné porážce díky svému pobytu v Římě. Mezi císařskou elitou si zajistil mnoho přátel a spojenců, mezi něž dle některých zdrojů patřil i první císař Augustus, a mohl tak svému lidu zajistit jak dobré vedení, tak stabilizaci zahraničních vztahů. Pod jeho vedením došlo k migraci do dnešních Čech, ale je nejasné, zda se centrum nové markomanské říše nacházelo na našem území, či spíše dál na jihu u řeky Dunaje. Také je potřeba opustit dříve přijímané teorie o násilném vyhnání Keltů. Germáni se možná na našem území střetli s některými pozůstatky Bójů, ale spíše se jednalo o postupnou integraci bývalých vládců do nově přicházející síly.
Markomanská říše je dodnes vnímána jako první reálný stát na našem území a skutečně došlo k rozšíření místního bohatství, obyvatelstva a vojenské síly. Na druhou stranu se stále jednalo o velmi personalistický útvar, který kromě Markomanů sestával ještě z několika dalších kmenů, a jež byl držen pohromadě schopnostmi svého vůdce. Marobud dokázal rychle vytvořit mocnou armádu, která neměla mezi Germány mnoho rivalů, a před možným hněvem Říma ho zachránila povstání, jež říši v tu dobu ohrožovala na mnoha frontách.
Markomanský král byl obratný intrikán, ale nakonec se mu stala osudnou jeho rivalita s dalším germánským vojevůdcem, Arminiem, který dříve porazil Římany u Teutoburského lesa. Marobud sice odmítl podpořit Řím v kampani proti tomuto společnému nepříteli, ale to ho nezachránilo před sérií střetnutí, jež vedly k silnému oslabení markomanské moci. Král byl brzy sesazen v Římany podporovaném převratu a svůj život dožil v italském exilu. Ironií osudu dopadl stejně i jeho nástupce Katvalda, který neměl schopnosti Marobuda a byl tak poražen svými regionálními nepřáteli, jež se následně začali přetahovat o zbytky markomanských území.
Co následovalo v 1. století po Kristu, byla pozoruhodná masa sebe-prohlášených panovníků, jež měli v některých případech římskou podporu a většinou pocházeli buď z řad sousedních Kvádů, či jiných svébských kmenů. Vibilius z kmene Hermundurů byl s římskou podporou sesazen kvádem Vanniem, než se i ten obrátil proti říši a byl sesazen svým rivalem. Podobné procesy se opakovaly tolikrát, že nemají cenu být zde opakovány, ale ukazují na období extrémní markomanské slabosti, kterou přineslo zhroucení Marobudovy moci. S koncem 1. století však měla začít nová resuscitace markomanské moci.
Proti plné moci římské
Vzájemná rovnováha moci se začala otáčet už během roku čtyř císařů (69 po Kristu), kdy rychle se střídající římští císaři poskytli svým markomanským sousedům vřelé podmínky výměnou za nové mírové smlouvy a nezasahování do říšské politiky. Války Říma proti Dákii (dnešní Rumunsko), na konci století vedly k novým střetům a dokonce i k porážce římských sil v dnešním Maďarsku spojenými silami Markomanů a Kvádů. Císař Domitián musel kvůli této porážce dočasně sjednat s Dáky mír, aby posílil své severní hranice, což ukazuje na sílu hrozby, kterou Markomané a jejich sousedé představovali.
Nastupující éra Pěti dobrých císařů (96 až 180) se z počátku zdála jako šance na novou stabilizaci ve vztazích mezi naším územím a evropským hegemonem. Byly sjednány nové smlouvy a Markomané nechali Římu volnou ruku při nových kampaních proti Dákům a dalekým Peršanům. Kolem roku 120 se však začínají objevovat zprávy o rostoucích střetech na Dunaji, a to obzvlášť na římských hranicích s naším územím. Otevřená válka však vypukla pouze mezi Římem a Kvády, zatímco Markomané prozatím zůstávali u občasných nájezdů, které měly především ekonomický smysl a neměly za cíl permanentně dobýt území.
Nástup císaře Marka Aurelia roku 161 však předznamenal jeden z největších konfliktů, který římská říše zažila. Vše začalo oslabením dunajské hranice kvůli nové válce s Persií a k situaci také přispěla následná morová epidemie, která zdecimovala zbývající římské jednotky v oblasti. To dovolilo mohutné koalici pod vedením Markomanů, ale také zahrnující například Kvády, další svébské kmeny a dokonce i ne-germánské nomády z východu. Markomany vedl původně pro-římský král Ballomar, ale není jasné, zda byl vůdcem celé útočící koalice, či pouze jedním z více velitelů společných sil. I samotná míra spolupráce mezi jednotlivými proti-římskými kmeny je dodnes velmi nejasná.
Co následovalo, byla série válek, jež měly trvat dlouhých čtrnáct let. Po původních kmenových útocích roku 166 přišla poměrně rychle římská proti-ofenzíva, kterou osobně vedl sám Marcus Aurelius. Následný útok samotného Ballomara však dokázal roku 170 porazit římskou armádu v dnešním Rakousku a při svém postupu dorazil až na území moderní Itálie, což způsobilo těžkou paniku mezi římskými občany. Proti této invazi musel císař povolat síly ze všech koutů říše, se kterými nakonec dokázal zahnat Ballomara na ústup. Markomanský král po tomto bodu mizí z dějin, ale není jasné, zda byl zabit v boji.
Zbývajících šest let první markomanské války bylo ztraceno především bojem proti Kvádům, jež se po ztrátě Ballomara stali hlavním oponentem říše. Markomané však zůstávali důležitou hrozbou a císař nařídil přímé invaze na jejich území. Právě z tohoto období pochází mnoho nalezených římských artefaktů na našem území. Obrovské římské rezervy se nakonec ukázaly jako císařova hlavní výhoda a postupně dokázaly porazit všechny hlavní protivníky říše a přimět jejich vůdce k podepsání nových dohod, jež z nich de facto učinily římské vazaly. Marcus Aurelius mohl roku 176 oslavit svůj triumf (vyobrazen v úvodním obrázku), a dokonce zvažoval přímou anexi našeho území do své říše.
Záhadné vymizení
Markomané a jejich sousedé však brzy zahájili nová povstání, jež si vyžádala obnovenou pozornost Říma a vedla k pokračování vzájemných válek až po císařově smrti roku 180. Panovníkův syn následně odsouhlasil mírovou smlouvu, ve které si germánské kmeny zachovaly většinu své suverenity a římské plány na anexi byly opuštěny. To byl v mnoha ohledech velkolepý triumf, a markomanské válečné schopnosti rozhodně nejde podceňovat, ale naši germánští předchůdci evidentně vyšli z konfliktu extrémně oslabeni. Po roce 180 se jejich jméno začíná až překvapivě rychle vypařovat ze psané historie.
1. století po Kristu bylo časem extrémního chaosu v římském státě, jehož využili prakticky všichni jeho sousedé. Téměř kompletní absence Markomanů ukazuje na míru jejich oslabení a dochovalo se nám pouze pár zmínek o hraničních nájezdech jejich válečníků na Dunaji. Přinejmenším část jejich lidu byla v této době dokonce plně poražena a přinucena usídlit se na území dnešního Rakouska, kde se z nich stali římští poddaní. Ke konci století máme několik zpráv o dalších římských vítězstvích proti Markomanům v dnešních Čechách, ale 4. století mělo být pro jejich lid časem kompletního zmizení.
Kdy přesně přestali Markomané vládnout na našem území se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Kromě nedostatku historických zdrojů nás obzvlášť trápí fakt, že Markomany nahradili jejich blízcí germánští sousedé, do jejichž řad se kmen pravděpodobně bez větších obtíží dokázal integrovat. Nedávno se v médiích mluvilo o možnosti, že první křesťanskou panovnicí Čech byla markomanská královna Fritigil, jež si na konci 4. století vyžádala křesťanské učence od biskupa milánského, ale je daleko pravděpodobnější, že se jednalo o panovnici jižních Markomanů v dnešním Rakousku, kteří v tu dobu stále měli stabilní kontakty s Itálií.
České území už tou dobou bylo křižovatkou éry Stěhování národů. Pro Markomany to znamenalo buď odchod, smrt, či spojení se s přicházejícími kmeny, což pravděpodobně bylo preferované řešení. Zatímco Kvádové dokázali svou identitu udržet i v této těžké době, Markomané evidentně nikdy plně nezahojili své rány z velkých válek proti Římu a podlehli tak silnějším oponentům nové éry. Žádná éra však netrvá věčně a sláva Markomanů je dodnes pamatována přinejmenším díky jejich roli ve formování prvních státních útvarů na našem území. Ve své době dokázali vyzvat k rovnému boji největší mocnost své éry a zachovat si svou nezávislost a identitu. Před takovým výkonem musí znalec historie smeknout svůj klobouk.
Zdroje a další četba:
Dobiáš, Josef. Dějiny československého území před vystoupením Slovanů. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1964. 475, [i] s.
Droberjar, Eduard. Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 456 s. ISBN 80-7277-106-X.
Erdrich, Michael, ed. et al. Marcomannic wars and Antonine Plague: selected essays on two disasters that shook the Roman world = Die Markomannenkriege und die Antoninische Pest: ausgewählte Essays zu zwei Desastern, die das Römische Reich erschütterten. Brno: Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno, 2020. 298 stran. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno, 61. Lubelskie materiały archeologiczne; tom XVII. ISBN 978-80-7524-026-2.
