Článek
20. října 1919 se uzavřel složitý životní i umělecký příběh muže, který byl svého času považován za největší hvězdu Národního divadla. Zářil v činohře, zpíval v operetě a dokonce i režíroval. Jak pravý dobový tisk, byl „nejokázalejším kochánkem dámského světa. Po něm pak již nikdo u nás nestal se takovým miláčkem Prahy.“
Svou uměleckou pouť ale započal klasicky mezi ochotníky v Košířích a na Smíchově, protože se původně vyučil xylografem. Později působil v Plzni ve společnosti J. Walburga-Weseckého, odkud volně pokračoval až na prkna Prozatímního divadla. Odkud už vedla přímá cesta do zlaté kapličky.
V mládí své publikum, především to ženské, uchvátil zjevem, a hlavně krásnou modulací (prý) lahodného hlasu. Ostatně si na něm velmi zakládal a na dokonalé jevištní mluvě vystavěl všechny své role. Hrál skvostně své milovníky a hrál je nejen na jevišti. V současnosti by nám takový projev připadal nesmírně patetický, ale musíme si uvědomit, že realistické pojetí herectví proniklo spolu s ruskými autory na česká jeviště až koncem 19. století. Seifert sám navíc tuto novotu naprosto odmítal. Považoval to za chvilkovou módu, která brzy vyprchá. V tom se přímo tragicky zmýlil. Dožil proto s myšlenkou, že ho o chleba připravil Eduard Vojan, jenž na oné „módě“ založil svou zářnou kariéru. Podle režiséra a dramatika Jaroslava Kvapila byl jednoduše Seifert „krasomluvný ješita a mladší Vojan nedůtklivec.“ Tomu ale předcházely roky, v nichž Seifert zářil jako nedotknutelná postava, před níž se museli mít mladší kolegové na pozoru.
Jan Neruda jeho klíč k úspěchu charakterizoval slovy: „vyniká v patetickém rozmlouvání, seladonství a lyrickém svůdnictví.“ A sváděl nejenom ve svých postavách, nýbrž i v soukromí. Oženil se sice s herečkou Terezií Ledererovou, ale to mu nebránilo vniknout zásadním způsobem do domácnosti Jaroslava Vrchlického. S básníkem samotným se skamarádil a „hrál hlavní úlohy skoro ve všech hrách velkého mistra a často dopomáhal jim k veřejnému úspěchu“. S básníkovou manželkou Ludmilou, dcerou spisovatelky Sofie Podlipské, se ale sblížil více, než by se ve slušné společnosti očekávalo. Samozřejmě Terezie se s Ludmilou rovněž přátelila, v dopisech ji nazývala přítelkyní „Vrši“ nebo „Mimi“, přičemž ta se za jejími zády zapletla s jejím obdivovaným a záletným manželem.
Vrchlický se trochu podivil, když mu jeho (intimnostem vzdálená) manželka porodila po nejstarší Miladě ještě dceru Evu a syna Jaroslava. Aby nakonec pod tíhou svědomí adresovala Vrchlickému dva velice otevřené listy, v nichž se přiznala k dlouholetému poměru se Seifertem. Svého milence se snažila hájit a zároveň mu přiznala otcovství obou mladších dětí. Zklamaný a de facto zneuctěný básník se zhroutil.
Seifert si tím načas pošramotil nejen svou pověst, ale neblaze ovlivnil svou hereckou kariéru, protože se musel potýkat s hněvem Vrchlického přátel, kteří obvinili také Podlipskou ze špatné výchovy nešťastné Ludmily. Zdálo se, že si u Vrchlického Seifert už nikdy neškrtne. Později se ale ke zděšení mnohých lidí dobrák Vrchlický nechal Seifertem odprosit. A kdyby nevtrhl do divadla zmíněný realismus, herec by se zřejmě sdál hřál na výsluní.
„К rolím parádním řadil Jakub Seifert hrdiny her Sardouových, tehdy velmi oblíbených, v čele s Carlosem ve „Vlasti“ a Andreem v Theodoře. Skvělý byl Seifert i ve veselohrách populárního autora, v nichž miláček obecenstva jen jiskřil neodolatelným humorem, pointujícím duchaplné vtipy a slovní hříčky s břitkým sarkasmem a jemnou ironií, s níž si rád pohrával i mimo jeviště, jak to dokazují jeho veršíky: „Štípne-li tě komár, nedrap se, strhá-li tě kritik, netrap se“, jimiž si zchladil žáhu na kritice, s kterou i přes své pronikavé úspěchy býval občas na štíru.“
Jenomže ani veškeré triumfy nezabránily tomu, aby nezačal stárnout a ustupovat ze slávy. Neuměl se s tím smířit, a tak se „z veselého a společenského člověka proměnil v hromádku nervů a dokázal se rozčilit kvůli nepatrné hlouposti.“ Trpěla tím především jeho žena, která ho přes všechny ústrky a hořkosti neopouštěla. „Když zemřela, odešla v ní Seifertovi jediná přítelkyně a skutečná opora. Nepomohl mu ani článek Evy Vrchlické v časopise Lumír, kde se ho veřejně zastala. Hlásí se k němu „jakožto vůdci nejen za sebe, ale za celou mladší generaci; velebí jeho
hlas darovaný bohy, herecký temperament, výtvarné a přec lidské gesto
a označuje ho za vítězného předchůdce Vojanova i Kvapilové.“
Po smrti manželky se už Seifert nedokázal vzedmout k mimořádným jevištním výkonům. Trpěl revmatickým onemocněním, které ho čím dál víc limitovalo. Bohužel si ve své ješitnosti myslel, že je nenahraditelný, zatímco v jeho stínu vyrůstal Eduard Vojan, herec mimořádných schopností. Seifert na něj žárlil a vinil ho ze svých nezdarů. Měl pocit, že mu mladší souputník doslova krade role. Navíc na jeho adresu zazněla slova o starém železe. To bylo ze strany vedení divadla vůči starému bardovi hodně necitlivé.
Seifert začal mít také finanční potíže. O jeho bídě se všeobecně vědělo, i když se společnosti spíše stranil. Ostatně nikdy neměl moc přátel, protože se choval často odtažitě a dost nadřazeně.
Někteří lidé mu chtěli pomoci, a tak mu z redakce Zlaté Prahy přišel dopis s žádostí o to, aby sepsal své paměti za honorář. Seifert už tuto prosbu nemohl vyslyšet, což vysvětluje ve své odpovědi: „…jsem tak duševně rozrušen našimi poměry, že nejsem schopen jediné souvislé myšlenky. Vždyť nemám ani pokdy, bych svému starému tělu mohl sehnat trochu té špatné, nedostatečné výživy… Tělo i duše trpí hlad, proto prosím, nechte mne v mém koutku klidně mřít.“
A toto říkal muž, po němž kdysi toužilo nejedno ženské srdce a který dosáhl ve své profesi toho, o čem řada jeho kolegů jen tiše snila.
Jakub Seifert: 9. ledna 1846 Praha – 29. října 1919 Praha
Zdroje: Martina Bittnerová, Zapomenuté osudy, Praha 2017
L. Novák, Stará garda Národního divadla, Praha 1944
O. Fischer, Činohra Národního divadla do roku 1900, Praha 1933
G. Schmoranz, Eduard Vojan, Praha 1930
