Článek
Bohužel moje plány zhatila lékařka, která mě před Vánoci poslala na operaci. Mrzelo mě to, svátky jsem chtěla trávit v klidu. A navíc v lednu jsem se měla stěhovat k Viktorovi. Ztrácelo smysl platit dál dva nájmy. Petruška o tom všem věděla, ale neudělala nic proto, aby nám bytové prostředí zpříjemnila. Viktor se ale vzmužil a během mé nepřítomnosti se vrhl do další várky Denisiných hraček, které si měla Petruška na Vánoce odvézt. Když zjistila, že jsem v nemocnici a na svátky mě čeká rekonvalescence, ujistila Viktora, ať se nebojí, že se postará o štědrovečerní večeři.
Viktor si mě po návratu ze špitálu odvezl rovnou k sobě, aby se o mne patřičně postaral. Odstranil z podlahy kolem postele dům pro Barbíny a plastový hrad zařezávající se mi svými věžičkami do chodidla. A já si mohla konečně trochu vydechnout. Prostředí, v němž člověk žije, v něm vždycky něco vyvolává a v tomto případě to byly bezpochyby deprese.
Petruška Viktorovi volala denně s tím, jak na nás myslí a abych se brzy uzdravila. Ujišťovala ho, že se velmi těší, až nás navštíví 24. prosince. Já jsem se těšila hlavně na to, až si odnese další tašky.
Třiadvacátého se mi trochu zdravotně ulevilo a zeptala jsem se Viktora v mírných obavách, jestli nemám uvařit sama a nespoléhat na ochotu jeho matky.
„Neboj, máti jako tradičně připraví horu řízků a filé. To se pomějeme.“ Dala jsem na jeho slova a ukázalo se to jako chyba.
24. prosince po obědě nervózní Viktor volal Petrušce, kdy k nám hodlá dorazit. Ona však hovořila poněkud nesouvisle a lkala do telefonu, že Kunc se ještě nevrátil ani s vánočním stromečkem. Kunc byl její přítel a ona si samozřejmě nevěděla rady. Viktor neváhal ani vteřinu. Sebral zavazadla s hračkami a promptně se vydal za matkou. A já čekala na slíbené filé. Když už jsem hlady téměř šilhala, objevil se ve dveřích a netvářil se příliš nadšeně.
„Tak já přijel za máti, našel jsem ji v pyžamu na sedačce, s téměř vypitou flaškou koňaku na stole. Ten její Kunc má totiž zálibu, víš v čem…“ Jistě, nemusela jsem hádat třikrát, prostě trochu bumbal koňak a ona tohle hobby okamžitě převzala.
„Řízky neměla obalené, ani bramborový salát nedodělala,“ pokračoval,“ čili jsem vzal zástěru a šel vařit. Pak jsem jí tam trochu uklidil a pro jistotu vypadnul, protože Denisa mi začala vyčítat, že jsem jí vyhodil jakousi plyšovou příšeru.“
„Fajn, co tedy neseš?“
„Hm, moc toho nenesu… Máma totiž koupila akorát čtyři řízky a salátu bylo sotva pro dva. On je Kunc totiž trochu…“
„Šetřílek,“ doplnila jsem ho, „nediv se, pak by neměl na ten koňak.“
„Někdy mě napadá, že ta moje matka je opravdu dílo,“ vzdychl si Viktor.
„Zítra si to vynahradíme a nenecháme si kvůli tomu zkazit svátky.“ Usmál se a jal se prohrabávat zásoby v mrazáku, z nichž jsme si připravili nejen řízky, ale i improvizovaný salát.
Po této příhodě jsem věděla, že ve svém boji s Denisinými krámy rozhodně nepolevím. Navíc se blížil datum mého definitivního stěhování, který mě nutil k ráznému zásahu.
Vytočila jsem Petruščino číslo, abych si to vyřídila přímo s ní.
„Ahoj Petruško, tady Marta.“
„Jé, zlatíčko, krása, že voláš. Tolik jsem na tebe myslela. Už jsi zdravá? Viktorek říkal, že ano,“ cukrovala sladce.
„Ano, ale kvůli tomu ti nevolám. Jde o ty Denisčiny hračky, co jste u Viktora nechaly.“
„Já vím, Viktorek mi říkal, že bych to měla dát celé do pořádku. Jenomže mám tolik práce. Teď chodím hrozně unavená, zlatíčko, to si neumíš představit,“ vymlouvala se jako obvykle.
„Podívej se, chtěla jsem navrhnout, že vše zabalím do pytlů a Viktor ti to odveze.“ Na chvíli oněměla, ale za okamžik švitořila dál: „Kdyby šlo o mě, já bych s tím souhlasila, zlatíčko, to jistě. Ale musím se zeptat Denisky, jde o její věci a ona je hrozně citlivá, když jí někdo něco vyhodí.“
„Ale já se budu k Viktorovi stěhovat.“
„Vím, zlatíčko, Viktorek mi říkal… Já nevím, jestli jste to trochu neunáhlili. Nemůžeš si najít nějaké bydlení a s Viktorem se dál navštěvovat?“
Věděla jsem dobře, kam míří. Nechávala si u Viktora zadní vrátka.
„Petruško, řekla bych, že to je naše věc. Tudíž ptám se znovu a přímo, kdy to harampádí může Viktor odvézt a dost to spěchá, upozorňuji.“
„Zlatíčko, ty jsi taková hr…I v práci jsi všechno chtěla mít hned hotové. …Viktorek si přeci o svém bytě může rozhodovat sám. Raději se s ním poradím a s Deniskou. To nemůžeme uspěchat.“
„Ale musíme,“ vyslovila jsem rázně a poté jsem hovor ukončila.
Petruška by si stále mlela to své a k žádné akci by stejně nedošlo. Hlavně nic nedělat, a pokud musím, u všeho si stěžovat, naříkat a lkát. To byla její strategie, s níž oslavila úspěšně dvaapadesáté narozeniny. Na to jí kupodivu každý skočil. A já jsem po hovoru s ní zase skočila na Denisčiny krámy, vytáhla velké pytle a házela do nich všechno, co se mi dostalo pod ruku.
Viktora pohled na vyrovnaná černá monstra překvapil a chtěl se se mnou hádat. Stoupla jsem si bojovně před výsledek svého snažení a vyřkla jasné ultimátum: buď ty pytle půjdou z bytu, nebo já. Pochopitelně upřednostnil mně, a tudíž se nám v krátké době podařilo jeho byt konečně uklidit a odstranit z něj vše, co do něj nepatřilo.
V azylovém domě, kam ten dětský odkaz své dospívající sestry dopravil, vypuklo veselí. Bylo toho tolik, že se to dalo spravedlivě rozdělit mezi všechny děti. Žádnou maminku by jistě ani nenapadlo, že to hračkářství pochází od jedné rozmazlené holky.
Denisa si na své poklady brzy vzpomněla. Nejdřív chtěla kočárek, pak oblečky na Barbíny, a nakonec knihy s Medvídkem Pú. Viktor jí s klidným hlasem sdělil, že nic takového u nás už nenajde. Zřejmě nabírala do hysterického pláče, neboť jsem ho zaslechla říkat: „Ségra, měla jsi s máti dost času na to, abyste si odtud vše odnesly.“ A pak se zálibně roztáhl na gauči, který už nebyl z větší části zavalený časopisy pro dospívající dívky.
Denisa si samozřejmě postěžovala Petrušce a ta s námi přestala mluvit. Rozhodně mě to nemrzelo, navíc jsem tušila, že se stejně po nějaké době ozve. Přihlásila se přesně v okamžiku, kdy milovník koňaku Kunc hodlal po vzoru svých předchůdců vyloučit Petrušku ze svého života. Upřímně jsem se vyděsila, aby se opět nenastěhovala i s Denisou do našeho obýváku. Avšak Petruška tentokrát nezaváhala a rozhodila rychle sítě, až se nad ní slitoval jeden fešný pětačtyřicátník, kterému podle ní Kunc nesahal ani po paty.
A tak se Petruška, sotva oslavila pětapadesátiny, začala nadšeně učit na snowboardu.
