Článek
Sedli jsme si téměř ohromeně na postel a zírali s Petrem jeden na druhého. Raduška nikdy neměla peníze, vlastně patřila mezi lidi doslova nemajetné a teď byla majitelkou krásné a nádherně opravené roubenky. A tchán? Ten z toho příběhu nějak vypadl.
„Já bych do toho kopl,“ zuřil Petr. “ V tý roubence vyrostl už můj praděda a teď to má ta…“
Snažila jsem se Petra uchlácholit, ale i mně samotné z té situace bylo mdlo. A co horší mi připadalo, že aktéři toho podrazu spí o dva pokoje dál. Protože samozřejmě tuto akci provedli bez toho, aniž by nás informovali.
„Měl by sis o tom s otcem promluvit,“ nabádala jsem Petra.
„Jo, ale nesmí být u toho Raduška. Nechám to, až budu vědět od bráchy víc.“
„Stejně myslím, že ti nic neřekne, znáš ho… O nepříjemných věcech zásadně nemluví,“ přemítala jsem nahlas.
„A hlavně chlastá první ligu,“ zhodnotil celou situaci Petr.
„Raduška mu v tom zdatně sekunduje,“ dodala jsem.
A s tím jsme usnuli.
Potkat ty dva ráno na snídani se nám opravdu nechtělo. Byť jsme se domluvili společně na devátou, pro jistotu jsme před jídelnou stepovali s Petrem už před otevřením. Stále jsme ten podraz nemohli vydýchat.
Nicméně nás naši milí alkoholici překvapili, o půl deváté se ve dveřích zjevil tchán v měsíc nepraných džínách a tričku s nápisem I love USA. Dřív nikdy trička nenosil, ale Raduška nežehlila, takže zmuchlaná trička z pračky vypadala přece jen o trochu lépe než zmuchlané košile.
Za deset minut poté se přibatolila i sama Raduška v bundě a lyžařských kalhotách, které na pohled praskaly ve švech. Ale zřejmě se odhodlala k tomu, že dnes na ty lyže půjde. Nabrala si tři talíře vzorků snídaňového bufetu a jala se to všechno zkonzumovat, přičemž s předstíranou láskou vkládala tchánovi kolečka salámu do úst.
Ten však začal přemítat nad tím, proč není součástí takové tabule i pořádně vychlazená dvanáctka.
„Nech toho Tondo, dneska jdeme na lyže. Vzal sis ty modrý kalhoty po Štěpánkovi.“
„Vzal, ale nevejdu se do nich. Já půjdu v džínách.“
„To budeš mokrej,“ děla správně Raduška.
„Prosím tě, stejně ty šustákový nesmysly nosí jen trapáci. Já jsem starej tramp a něco vydržím.“
Raduška se usmála a vytáhla z kapsy peníze, který prý vybrala z bankomatu. Protože tchánovi konečně přišel důchod.
Napadlo mě, že se začnu modlit, aby veškerá subvence státu neskončila v hospůdce. Nicméně oba po snídani skutečně vykročili směrem k půjčovně běžek a za nějakou dobu se objevili s kompletním vybavením.
„Já na tom nestál snad dvacet let,“ stěžoval si tchán.
„A já naposledy na základce,“ utvrzovala nás Raduška. A taky to podle toho vypadalo. Raduška většinu času trávila tím, že rozmetávala svým objemným tělem stopu. Ale dobrá nálada ji neopouštěla, zvlášť když z usmoleného batůžku vytahovala čutorku, z níž si s tchánem upíjeli na zahřátí. Nabízeli nám to také, ale smradlavý tuzemák jsme jim nechali celý. Po dvou hodinách pokusů o běh na lyžích tchán konstatoval, že by to chtělo se někde občerstvit, má žízeň.
Raduška ho však během vteřiny přesvědčila, aby vydržel, protože jí přece chce ukázat, jaký šikovný sportovec je. Na tom si ostatně prý dlouhá léta zakládal, bohužel se to nějak vypařilo nad pivními stoly.
A aby Raduška dokonala svou manipulaci, zastavila se a obdivně zírala na tchána, který se notně posilněn rumem české produkce, proháněl po pláni. Pak za ním ještě zavolala, že je na něj pyšná.
Tchán se čepýřil jako kohout. Raduška to s ním zkrátka uměla.
Když jsme vcházeli znovu do jejich oblíbené hospůdky, kterou si zjevně za jedno odpoledne adaptovali za svou, rozvrčel se mi v kapse mobil. Volal švagr, což jsem naznačila Petrovi.
Vyběhla jsem ven, abych se dozvěděla, že Raduška, která nikdy nic neměla, si roubenku koupila za desetinu její hodnoty, a podle data transakce vyplývá, že tchán pak už její majetek a nejen za tyto peníze, zrekonstruoval do podoby luxusní chaloupky z pohádky v ceně několika milionů.
„To je teda šlupka, Lukáši,“ hlesla jsem do telefonu.
„Je, snažím se to už pár hodin rozdejchat,“ postěžoval si.
„Nedivím se. Ani nevím, jak to mám Petrovi říct.“
„Ať mi pak zavolá, ale měl by promluvit s otcem,“ řekl švagr a zavěsil.
Vrátila jsem se ke stolu v docela smutné náladě, zatímco Raduška vyprávěla nějakou zábavnou historku o tom, jak jejího synka Štěpána kdysi vyhodili ze školy, a předtím jí kvůli tomu volala sama ředitelka. Raduška měla bohužel zrovna kocovinu a v první chvíli nedokázala pochopit, co se jí snaží ředitelka sdělit. Bohužel mi svým neustálým žvaněním nedávala vůbec prostor, abych Petrovi mohla sdělit, co jsem se dozvěděla, ale podle výrazu mé tváře pochopil, že se nejedná o nic pozitivního.
Raduška pak prohlásila, že půjde do cukrárny, kam ji nikdo z nás nechtěl doprovodit. Tchán totiž pronesl, že je po tom blbnutí na lyžích utahaný a půjde si lehnout. Šli jsme do penzionu spolu s ním. A až tam jsem na pokoji mohla Petrovi svěřit, co mu vzkázal švagr.
„Děláš si srandu,“ vyjekl.
„Ne, přece by Lukáš nelhal.“
„Jdu za otcem,“ pravil rezolutně.
A vyrazil. Abych se přiznala, vyběhla jsem za ním a za dveřmi pak poslouchala, protože jsem na vlastní uši chtěla slyšet, co mu tchán odpoví.
„Tati, volal Lukáš. Tys prý Radušce prodal roubenku za pět prstů… Je to napsaný v katastru včetně kupní smlouvy.“
Odpovědí mu bylo mlčení..
„Můžeš mi říct, proč jsi to udělal? A kde na to ona vzala peníze? Celou dobu nás krmíš tím, jak neměla ani vindru.“
Opět mlčení.
„Můžeš mi taky říct, proč jsi nám to neřek?“
Mlčení.
„Podívej se, jestli tě vykopne, my ti s Lukášem bydlení zajišťovat nebudeme. Protože střechy nad hlavou se zbaví v dnešní době jenom blbec.“
„Ale, ale já jsem tam přece věcný břemeno,“ hájil se tchán.
„Jasný, a teď tu o Karkulce. Věcný břemeno šikovný právník prolomí za týden.“
„A proč bych neměl mít kde bydlet! Ty pořád na Radušku nasazuješ, ona měla tak těžký dětství a je to hodná holka. Altruistka!“
„Jestli altruismus znamená to, že si přihraje krásné stavení za hubičku, tak jasně, je altruistka,“ dodal ironicky Petr a prudce vzal za kliku.
Uskočila jsem ode dveří a vrátila se rychle do pokoje.
Petr přišel vzápětí, absolutně vytočený. „Myslíš, že otec bude taky někdy myslet na nás, na svý syny?“
„Nebude. Já si jen říkám, že mu není hanba se nechat ještě po tom všem pozvat na hory.“
„Není.“
„A neměli bychom se na roubenku zeptat Radušky, když je teď ta majitelka nemovitosti.“
Popadli jsme bundy s tím, že Radušku přepadneme v cukrárně, ale potkali jsme ji už na cestě u penzionu. Tvářila se nadmíru blaženě.
„Raduško, proč jste nám zatajili s otcem, že chalupu převedl na vás,“ vybafl na ni Petr.
Trochu ulekaně se na něj podívala. „Ale on mi přece říkal, že to s vámi vybaví,“ vymlouvala se.
„Ale houby, vy jste to normálně upekli za našimi zády, prostě jste se rozhodli to upytlíkovat na tajňačku.“
„Já jsem za tu chalupu řádně zaplatila! Mě to nezajímá!“
„Ale zajímá, zajímá. Zaplatila jste jen desetinu skutečné ceny. Myslíte si, že bychom s bráchou nebyli schopni to za ty prachy od otce koupit?“
„Toník chtěl, abych tu chalupu vlastnila já. Chtěl tam se mnou bydlet.“
„Proboha, všichni víme, že bydlíte v Praze ve svým bytě a na chalupu jezdíte jen občas,“ začal se rozčilovat Petr.
„Já jsem nic zlého neprovedla,“ a dupla svou tlustou nožkou do sněhu. „Mám Toníka ráda, a vždyť jsem mu tam dala věcné břemeno. A co je taky špatného na tom, že konečně něco mám. Vždyť já měla hrozně těžký život…“
Petr už začal vzteky rudnout, a proto jsem ho vzala za ruku a táhla ho k penzionu.
„To nemá smysl,“ konejšila jsem ho, „už na tom nic nezměníme.“
Na večeři jsme se vydali sami, protože ani jeden z nás neměl náladu dívat se na ty dva, co obrali Petra s Lukášem o památku na dědu, o místo, které s ním měli spojené.
Když vám někdo vezme něco takového, je to, jako by přemazal kus dětství.
K naší neradosti se však ve dveřích hospůdky zjevil tchán a s velmi nasupeným výrazem si to mířil přímo k nám.
„Raduška si mi stěžovala, že jste ji přepadli před penzionem a ptali se jí na chalupu a byli na ni hnusní. Tak to jsme si nedomluvili, mládeži,“ řekl pánovitě. „Takhle s ní nikdo zacházet nebude,“ upozornil nás výhružně.
„Rád bych ti otče připomenul, že se tu válíte za moje peníze a přitom jste nás s bráchou oklamali, normálně jste nám lhali. A až se vrátím do Prahy, moje první cesta povede za právníkem.“
„Ale no tak,“ otočil zbaběle tchán,“ já jsem vám to jednou chtěl říct, ale nebyla vhodná doba.“
„Kdy ta doba měla být vhodná,“ na svatýho Dyndy? Rozčiloval se Petr.
„Raduška s tím nesouhlasila, tvrdila, že to má čas.“
„Ty jsi nesvéprávnej, to ti všechno musí schvalovat Raduška. Naše návštěvy, naše kontakty… Ne, ten čas jsi propásl, od teď si dělej, co chceš,“ odsekl Petr.
„Já vás Lukášem stejně k ničemu nepotřebuju. Bydlet, kde mám, tak co,“ zamachroval tchán.
„To máš, ale dočasně.“
„Hm, v tom se pleteš, milánku. Ostatně jsem si myslel, že jste oba s Lukášem o něco chytřejší, jste jen dva nýmandi,“ ulevil si tchán.
A já jsem přemýšlela nad tím, že kdybych fandila násilí, jednu mu okamžitě vlepím.
„Ježíš, jak já nenávidím hádky,“ ohlásila Raduška svůj příchod. „Lidi se mají bavit, radovat se a ne řešit nějaký pitomý baráky. Peníze se vždycky nějaké najdou,“ řekla zvesela.
„Jasně, v cizí kapse,“ ohradil se Petr.
„Jdeme,“ poručil mi. Zbytek dovolené jsme se těm dvěma vyhýbali, seč jsme mohli.
1. díl povídky:
