Článek
Ostatně ti dva ze své oblíbené hospůdky odcházeli pravidelně až po zavíračce. A našli si tu pár podobně zaměřených kamarádů. Když jsme je všechny náhodou potkali, tchán se tvářil nasupeně a Raduška se usmívala, jako by se nic nestalo. Ovšem u obou šlo samozřejmě o projev nulové sebereflexe. Ve svých očích se nedopustili. Tchán chtěl pomoct Radušce a ta na tom neviděla nic nepatřičného.
Myslím, že tato lekce Petra konečně přesvědčila, aby přestal svému otci sloužit jako záchranné lano. Nakonec se nám všem ulevilo, protože návštěvy u tchána, kdy nám Raduška akorát tak natočila vodu z kohoutku, jednoduše nikomu nechyběly. Pokud jsme totiž něco dovezli my, oba to okamžitě vypili a snědli. Kdyby Raduška vypadala jako Marylin Monroe, mohli bychom tvrdit, že si ji tchán pěstoval na ozdobu, ale ani to v tomhle případě říct nedalo.
Samozřejmě s věkem tchánovi ubývalo sil. Ačkoliv během dětství mého muže v domácnosti nepřeložil stéblo, vedle Radušky se z něj stala relativně výkonná hospodyňka, která se o vše starala. Protože Raduška se za šedesát let svého života naučila akorát zapínat pračku a i to považovala za výkon hodný Herkula.
Lukáš s Petrem se v průběhu času zatvrdili a domluvili se, že tchánovi už nepomohou, i kdyby se dělo cokoliv zlého. Ale pak se to stalo. Navzdory Raduščiným proklamacím, která všem vykládala, jak Toníka hrozně miluje a jak na něj nedá dopustit, nezvládla první problém, stejně jako se jí to nepodařilo během jejího jediného manželství.
Petrovi volali z nemocnice, že tam leží jeho otec. A už by ho mohli propustit, ale není kam. Trvalé bydliště má uvedené na úřadě. A do místa, kde do té doby žil, se už podle svých slov nemůže vrátit. Protože si do nemocnice jeho přítelkyně přišla pro klíče. Mluvila pak také s doktorem, kterému narovinu řekla, že s otcem nebude, že je starý a ona s ním být už dávno nechce. Doktor se snažil apelovat na její morálku, ale nedošlo mu – ona žádnou nemá.
Tchán za všech okolností dělal frajera, tudíž byl telefon Petrovi zjevně iniciativou personálu, který zkrátka musel zajistit odvoz sanitkou do nějakého bydliště. A to bydliště najednou neexistovalo.
Samozřejmě první, co jsme udělali, tak jsme vyrazili do Raduščina bytu, kde jsme ji, ač jsme vyrazili brzy odpoledne, nenašli. Sousedka nám prozradila, že bude s kamarádkou buď „U Hanušů,“ nebo „U Kroupů“. Nenacházela se ani v jednom podniku, ale štamgasti nám prozradili, že ji vyzvedl nějaký chlap a odjeli spolu k Vltavě na lodičky.
„Takže láska,“ pronesla jsem ironicky.“
„To si našla rychle náhradu,“ přitakal Petr. „Hlavně, aby se při té své váze nepotopila i s tím krasavcem.“
Stáli při nás všichni svatí, protože se nám ji podařilo u řeky najít i s tím fešákem. Byl plešatý, měl předkus a představila nám ho jako inženýra Krátkého. Petr jí opatrně naznačil, že chce řešit rodinné záležitosti a ne před inženýrem, který nás ujistil, že bydlí nedaleko na nábřeží, a proto nás nechá samotné. Radušce se to moc nelíbilo, zjevně plála láskou opět takřka nadpozemskou a stačila se nám pochlubit, že o víkendu pojede s panem inženýrem na jeho chalupu na Sázavu. Ale Petr proud jejích žvástů uťal, chtěl řešit úplně jiné věci.
„Raduško, vy jste otci sebrala klíče. Prý se do baráku nesmí vrátit, přestože je tam věcné břemeno,“ připomněl jí.
Usmála se. „No, ale on přeci podepsal před právníkem souhlas s tím, že to věcné břemeno zaniká.“
„Proboha, kde jste vzala právníka.“
„To Štěpán zařídil, je to jeho spolužák,“ vysvětlovala zbytečně.
„Uvědomujete si, že otec nemá kam jít, vždyť vám tu chalupu v podstatě daroval.“
„Nedal, já jsem si ji koupila, a mám na to řádnou kupní smlouvu,“ připomněla ledově.
„Ale vždyť celá ta smlouva je podvod.“
„To si vyprošuju, Tonda s tím vším souhlasil. Já jsem ho k ničemu nenutila,“ začala ječet, až se okolojdoucí otáčeli.
„Normálně jste ho zmanipulovala,“ zakřičel na celý park Petr.
Najednou se Raduška zlomila a po tváři se jí začaly koulet slzy jako hrachy.
„Ale já jsem ho nezmanipulovala, já jsem ho milovala, strašně… a on byl takové moje světlo v tom těžkém životě.“
„Dobře, ale proč ho tedy teď nepustíte do baráku.“
„Protože ta láska skončila. A já se přece nebudu starat o nemocného chlapa! To po mně nemůžete chtít, já to neumím,“ a nabírala opět do pláče.
„Tak se zařídí nějaká pečovatelka, to není problém,“ navrhoval už trochu zoufalý Petr.
„Ale já ho tam nechci, nemůže tam být. Chalupu potřebuji pro své děti. Na ty vůbec nemyslíte, co? A co oni, chudáci. Jaký měli život?!“ A rozbrečela se dojemně nad osudem dětí, které jí byly vždy ve skutečnosti lhostejné.
„Pojď Petře, to fakt nemá smysl. Je úplně mimo, manipulátorka hnusná.“
Raduška okamžitě vypadla ze své uplakané role a rozječela, co si to dovoluji, a že jsem manipulátorka já, lačná jen po cizích penězích. S ní se vážně nedalo o ničem normálně mluvit. Žila si v tom svém vylhaném světě, a proto jsme se raději vrátili domů.
Cestou k tramvaji jsme tu situaci rozebírali ze všech stránek, ale neviděli jsme nějaké rozumné východisko.
„Škoda, že nevíme, kde vlastně bydlí ten inženýr Krátký, měli bychom ho varovat,“ prohlásil Petr.
„Víš, co, je dospělý, stejně jako tvůj otec.“
„No právě,“ vzdychl a pohlédl někam směrem k Pražskému hradu. Zítra má přijet sanitka a nám s tchánem začnou ty opravdové galeje.
A Raduška? Ta už nejspíš někde vypráví, jak měla v životě smůlu na partnery. Jenže na tu její smůlu jsme nakonec doplatili hlavně my.
A nejvíc Petr s Lukášem.
II. díl povídky:
