Článek
U nás falešný vrchní neměl šanci
Já jsem měla malou svatbu, jen rodina a dva nejbližší přátelé. Sama jsem i dala jídlo a skleničky na stůl, stejně tak, když se to nahromadilo, jsem je odnesla. Bylo to neformální a veselé a fajn. Nepotřebuji žádnou veleoslavu v princeznovských šatech. Ale také vím, že mnoho žen tohle miluje a těší se na to.
Cestou na radnici nám chtěl svědek ukázat, jaký má supr čupr nový auto, a tak předvedl jeho jízdní vlastnosti. Šlápl na plyn, trhal zatáčky, tak mu povídám, jestli by mohl zmírnit, aby nás dovezl ještě celý. Pokud čekáte, že byla autonehoda, a proto ta pohotovost, tak tady ještě ne.
Na radnici jsme dojeli v pořádku, auto bez škrábance, nebe bez mraků, jen můj žaludek byl na vodě. Když jsme se vrátili domů, k zklidnění žaludku pomohla výtečná tatínkova polívka s játrovými knedlíčky. Panovala veselá nálada. Alkohol jsem nepila, už i proto, že jsem se chovala rovněž jako hostitelka. Převlékla jsem se do civilu, protože jsem na sobě měla beztak půjčený kostýmek.
V jednu chvíli jsem popadla špinavé talíře, odnesla je, abych zase přinesla něco dobrého k snědku. Znovu jsme se smáli, seděli, povídali si, kamarád celou skvělou atmosféru točil na video. Po dalším čase, abych měla změnu a jen neseděla, jsem odnášela špinavé skleničky, když jsem byla kousek od kuchyně zastavena jedním z pozvaných. Byl veselý, šťastný, pořád si chtěl povídat. A já tam stála s těmi prsty ve skleničkách a nezlobila se. Vždyť řekne pár vět a dokončím to…
Po delší době už to nešlo. A tak jsem postoupila trochu vpřed a odložila sklenice do starého dřezu, v němž byla již napěněná jarová voda. Ani si nepamatuji, kdo tam dal špunt, vodu pustil, jar dal, jestli to proběhlo v tom kalupu předtím. Nepodstatné.
Protože už to vypadalo, že to nejdůležitější bylo řečeno, sáhla jsem do vody, abych ty skleničky opláchla. V tu chvíli mnou projel takový zvláštní pocit. Jako by mě něco řízlo, ale vůbec to neštíplo. Ale co mi hned došlo, že jedna ze skleniček byla přece naprasklá (!) a původně jsem ji vlastně chtěla cestou vyhodit.
Jenže jak jsem byla zastavena, zdržena, nedošlo na to, celá cesta se prostě přerušila… Tak se to stalo: Z vody jsem vytáhla levou ruku u malíčku pěkně rozříznutou až na kost.
Zírám na to, hlava mi nebrala, že to vůbec nebolelo, krev netekla, prostě pěkný čistý řez. A povídám: „Vypadá to, že budeme muset jet na šití.“
„My?“ přišla otázka.
„Já,“ opravuju svou chybnou výpověď. Jenže jsem to řekla klidně, což vedlo nejspíš k tomu, že mě nikdo nebral vážně. O kus dál se proto s jasným nadhledem ozvalo: „Ses řízla? To bude dobrý. To se mi stalo mockrát. Počkej, stáhneme to izolačkou. Na to je nejlepší ta černá elektrická. To pak není ani jizva…“
„Nechci vypadat jako hysterka,“ dodávám klidně. Přeci jenom: jsem na svatbě, navíc na své vlastní, nebudu vyvolávat paniku. Přidržuju si ruku, protože beztak stále nevěřím vlastním očím. „Ale právě se koukám na svou kost. Tak bych jako radši jela,“ dodávám.
Za pár minut jsem už seděla ve svědkově autě, on řídil. Ženich jel taky. Na poliklinice si nás sestřička a doktor změřili s viditelným údivem: Dva chlapi v kvádru a já. Jen ve světlé halence, v červených kalhotách, jako bych k nim nepatřila.
Když mi doktor sešíval ruku, nedalo mu to: „Odkud razíte?“
„Ze svatby,“ povídám. „Tam na chodbě je ženich a svědek.“
Doktor zvedl hlavu a nevěřícně se ušklíbl: „Vážně? A kde je nevěsta?“
„Právě jí šijete ruku.“
Lidé dělají různé psí kusy a nic se jim nestane. Nebo naopak: Když už vyprávějí o svém šití a zlomeninách, máte pocit, že to byl fakt adrenalin. Ale víte co, já si jen tak stojím u dřezu a…
A taky mi píchli na poliklinice tetanovku. To se pak snadno pamatovalo. Jindy na otázku, kdy jste byla naposledy očkovaná proti tetanu, jsem mohla směle odpovědět: „Když jsem se vdávala.“ No, nicméně, to už je všechno tak dávno, že datum dalšího přeočkování si už fakt vážně nepamatuju. Neproběhlo totiž už nic extra.
P.S.: Ale moje svatba se mi přesto líbila. Až na to šití byla taková, jakou jsem si přála: milé setkání plné smíchu s bezva lidmi (a náhodou u toho někdo změnil příjmení).
