Článek
Možná to mělo být varování, když mi ráno cestou do práce volalo neznámé číslo. Zvedla jsem ho - co kdyby to bylo důležité - ale akorát mi nějaký otravný chlap suše oznámil: „Brý den, Holoubek Počernice, paninko, tak ty věnce máte připravené.“
A pak to byl fofr:
Jaké věnce?“ „Smuteční.“ „Já si žádné neobjednala.“ „Ale ty si pěkně vyzvednete a zaplatíte.“ „Ale já je nechci.“ „To mě nezajímá, dneska vás čekám, jsme tu do pěti.
Proč bych si proboha já měsíc po svatbě pořizovala smuteční věnce?
Náhodou jsem se vdala z lásky, neboť bankovním kontem či jinými statky by mne můj nastávající neuhranul. Neplánovala jsem proto žádný úkladný čin ani „nehodu“, jež by následně vedla k onomu odvádění pozornosti od hlavní podezřelé, a tudíž klidně i k nákupu smutečních věnců.
Já vím, že nikdo nejsme dokonalí, takže ani můj choť. A stejně tak to, co zdědil po svých prarodičích. Nemyslím tím jeho povahové rysy nebo prořídlé vlasy, ale místo, kde spolu žijeme. Naše hnízdečko lásky. Pomalu totiž nabývám dojmu, že pobytem pod společnou střechou plním primárně bobříka odvahy. A to zejména, když se venku spustí slejvák. Abych tomu dala punc kulinářské romantiky: naše střecha totiž nejlépe svými vlastnostmi připomíná ucpaný cedník: někde to teče a někde ještě ne. Ale to stále není důvod k jistým nevratným činům, jež by později vyžadovaly telefonní hovor s nějakým Holoubkem z Počernic.
Byla jsem neústupná
Snažila jsem se dovtípit, na jaké že je to jméno? „Paninko, mám tu objednávku a číslo, to stačí.“ Naťukávám ho, jestli si ho tedy sám špatně nevyťukal do mobilu. Prý se nikdy neplete, není ani slepý, ani senilní. Možná si ho jen špatně zapsal. „No, tak to ani omylem!“ vyprskl. Abych to zkrátila, nakonec jsem to rozsekla ráznou větou: „Já si od vás rozhodně žádné věnce nevezmu!“ Načež mi odvětil, že mě dá k soudu.
Mrskla jsem vztekle mobilem. Přímo na sedadlo spolujezdce. Při první zatáčce se mobil sklouzl na zem. „Ještě ty začínej!“ sprdla jsem ho.
Dost se mi tak po ránu zrychlil tep a provětrala bránice
Pravda, nejsem na takovou komunikační sprchu vůbec zvyklá. Přinejmenším brzy po probuzení a před kafem. Ale zato mi to dodalo pořádnou vzpruhu, s níž jsem zamířila do kanceláře. Pěkně nadupaná a připravená k dalšímu útoku.
Takže sledujte to: Chodba. Beru za kliku. Vyhrožovat mi soudem! Mně? Propalovalo mi stále mozkovnu. To musel být normálně blázen! Vytočená jako paragraf se chystám rozrazit dveře od kanclu. Jenže…
Hned vedle vstupních dveří stojí další dveře. Na dámské toalety. Ty se přesně v ten samý okamžik taky otevřely. A z nich vyšel chlap. V montérkách.
Jen si tak mrsknul před sebe na lino hnědou špinavou koženou brašnu, co si už od pohledu pamatovala ledasco, aby si z kapsy mohl vydolovat kapesník…
Pořád to sledujete? Tady je každá vteřina důležitá!
Jsem ve dveřích. Pouštím kliku. Natahuju nohu. No a hádejte. Oči brašnu ještě zaznamenaly, ale mozek už tu informaci dál nepředal. Letěla jsem rovně – klasická přímka z bodu A do bodu B; a tím bodem B byl obří květináč s palmou.
Před týdnem tu žádný nebyl, stejně jako ostatní další takové obludy. Ale v budgetu přebývaly peníze a prý by to chtělo naši kancelář oživit, aby se nám lépe pracovalo.
Kdyby tu ta palma nepřekážela! No, tak bych zaškobrtla přes tu hnusnou hnědou věc, povyskočila, narovnala se a seřvala instalatéra. A bylo by to vyřízené.
Jenže teď už tu nezbýval prostor pro obyčejné škobrtnutí, a tak jsem tedy natáhla onu přímku, kde bod B protnul můj nos. Křup. Prsty jsem se ještě zachytila květináče. Nehty obrousila o vrchní kamínky. Au.
Po pár hodinách s polámanými nehty, naraženou ješitností a napuchlým nosem jsem s papíry o pracovním úrazu opouštěla kancelář. Ještě jsem se mezi dveřmi znovu zastavila, abych si je všechny změřila pichlavým pohledem. Každé ženské za stolem a za palmou muselo být hned jasné, že za to stejně může ona. Pak jsem se obrátila na instalatéra, který mezitím přežvykoval už asi třetí jabko. I on dostal dávku nejlepšího naštvaného výrazu. Moc ho to nebralo: jen lehce nadzvedl obočí a kývl hlavou, spíš něco jako na pozdrav.
Práskla jsem dveřmi. Jak dolehly, ještě jsem zaslechla instalatéra: „Ta měla teda ránu, co?“ A pak tichý smích ostatních přítomných.
Sjela jsem výtahem dolů na recepci, sedla si do křesla.
„Co se ti stalo?“ zeptala se Irena.
„Nechci o tom mluvit,“ odsekla jsem.
Irenu to ale stejně nezajímalo. Pořád jen koukala do mobilu. Tak jsem na protest zakroutila očima, což se hned bolestivě odrazilo v nose.
„Já tě poslouchám…,“ řekla Irena myšlenkami mimo. „Ale čekám hovor, víš…“ Protože však měla pocit, že jí nevěřím, dodala: „Tak jo, já jim zavolám rovnou. Kde ho mám jen uloženýho… Jo, tady, Holoubek Počernice…“
Nejspíš není nad to, když vám zaměstnavatel přidělí podobná čísla služebních telefonů…
Autor: Obálka knížky Šílená babička s dovolením nakladatelství Cosmopolis
