Článek
Nedávno mě zaujala monografie s názvem Pravda je vynález lhářů. Kniha je filozofickou rozpravou dvou „skeptiků“ Heinze von Foerstera a Bernarda Pörksena. Velmi zajímavým a originálním způsobem pojednává o vnímání skutečnosti lidmi. V úvodu knihy autoři rozebírají možnosti lidí vnímat svět okolo sebe.
Zákon a moc
Zaujala mne kapitola týkající se zákonů. Lidé vydávají zákony, které v podstatě omezují druhé. Zároveň tím předpokládají, že bude pácháno provinění proti vydaným zákonům. Toto překročení stanovených pravidel bude muset být následně potrestáno. Zde je důležité podívat se taky na věc z druhé strany, tedy, kdo je ten, kdo vydává zákony. Kdo se před určuje vydávat pravidla podle svých představ pro ostatní lidi? Ten, kdo je nějakým způsobem porušuje, může vykládat, že chtěl udělat něco úplně jiného, nikoliv porušit zákon. Představa je taková, že dovoluje jen jediný možný způsob chování. Z historie víme, že zákony byly mnohdy změněny, zrušeny či přetvořeny podle představ těch, kterým měly vyhovovat. To znamená, že ve jménu pravdy byla mnohdy zneužita moc vládnoucí třídy.
Omezení ve vzdělávání
Další zajímavou kapitolou byl pro mne z pohledu učitelské praxe rozhovor o tom, jak to chodí ve školách. Žáci musí odpovídat podle předem stanovených pravidel, to znamená, že v podstatě jediná správná odpověď je podle požadavku učitele. Kreativita studentů a žáků se tímto tlumí a oni nemají možnost dle své logiky zvolit různé typy odpovědí či postupu. Opět jim systém vnucuje jen jediné správné řešení, tedy to, co je „pravdivá“ odpověď. Paradoxem je, že se má zároveň u žáků rozvíjet kritické myšlení, což úzce souvisí s tím, že by měli mít možnost polemizovat o pravdivých odpovědích, případně nalézat vícero řešení. Ve skutečnosti testy testují svou validitu. Na obhajobu tohoto systému bych jen dodala, že v současných podmínkách, kde je velké množství žáků, a navíc probíhá integrace a inkluze nejen hendikepovaných, ale také cizinců, není možné se individuálně věnovat úplně každému studentovi zvlášť a diskutovat s ním o jiných možnostech řešení či polemizovat nad „správnou“ odpovědí. Nicméně s úvahou autorů naprosto souhlasím.
Psychoterapie
Kapitola o psychoterapii předkládá jiný pohled na osoby, které podle druhých lidí potřebují odbornou pomoc. Nabízí se zde úvaha nad tím, kdo je vlastně nemocný a kdo zdravý. Zároveň pojem terapie předpokládá, že ten, kdo přichází pro odbornou pomoc, je nemocný. Pörksen se zabývá myšlenkou, že by psychoterapeut v podstatě měl zmírňovat utrpení. Na to Heinz von Foerster oponuje, že časy utrpení mohou být svým způsobem důležité v životě člověka a že na některé věci bychom neměli zapomenout. Zmiňuje zde také důležitost rituálů v období smutku. V závěru této úvahy Foerster tvrdí, že by klientovi příbuzní měli vytvořit nové výchozí hodnoty a objevovat jiné formy vzájemného kontaktu.
Management a spolupráce
Za velice podnětnou považuji kapitolu pojednávající o managementu. Osobně přesně stejně cítím, jak autoři diskutují o tom, že by management neměl být uplatňujícím na svých podřízených takzvané „šéfíčkářství“, protože každý jednotlivý zaměstnanec je v podstatě důležitým prvkem a svým způsobem i odborníkem soukolí k fungování celého systému firmy. Zde by někdo mohl polemizovat o tom, že systém bez řízení směřuje k entropii. Autoři však následně vysvětlují, že manažer má za úkol podněcovat své podřízené k tomu, aby rozvíjeli své schopnosti a firma mohla ve své pospolitosti dynamicky růst. Také je nutno dodat, že zaměstnanci by měli mít možnost projevit a rozvíjet své schopnosti pro blaho firmy a být za to náležitě odměněni.
Komunikace
Další kapitola pojednává o komunikaci. Ve zjednodušené formě se komunikace ilustruje jako krabička a směr k další krabičce. Nelze však komunikaci brát jako velmi zjednodušenou teorii, protože význam toho, co je řečeno, je chápán jen v kontextu. Stejně tak jako řečník nerozhoduje o tom, jaký význam bude mít jeho výrok. O tom rozhoduje posluchač, který výroku přisoudí smysl.
Regulace jednání
Kapitola o kybernetice vysvětluje cirkulární fungování na příkladu kormidelníka, který reguluje směr lodi a ovládá kormidlo. Pörksen uvádí, že díky studiu poznávacích procesu mozku vyšel najevo jev cirkulární kauzality. Pokud chce člověk dospět k nějakému cíli, musí neustále regulovat své vlastní jednání. Stejně jako kormidelník řídí loď. V závěru této úvahy Foerster říká, že čas je vždy implicitní. Připomíná výrok Hérakleita o čase. Řekl: „Vše plyne“. Není možné, aby cokoliv bylo opětovně spatřeno, protože už nikdy nebude ve stejné podobě, tak jako nelze vstoupit do téže řeky dvakrát nebo vidět stejný obličej dvakrát, protože v čase se vše mění.
Závěr
Vše plyne.
Kniha pro mě znamenala zajímavý exkurs do filozofie. Podnítila ve mně úvahy, které už před mnoha lety byly myšlenkami probouzené, ale zároveň systémem, školstvím, náboženstvím a společností tlumené. Podnětné diskuze dvou filosofů mi vnesly světlo do dalšího života a budou užitečné v tom, co chci následně vykonat.
Zdroj: VON FOERSTER, Heinz a PÖRKSTEIN, Bernhard. 2016. Pravda je vynález lhářů. Hodkovičky: Pragma. 186 s. ISBN 978-80-7349-484-1.
