Článek
Sedím v kabinetě, před sebou hrnek studeného čaje a stoh písemek, které mě ani nebaví opravovat. Dřív jsem tuhle práci milovala, ale dnes se cítím spíš jako rukojmí než jako pedagog. Jsem vazalem systému, kde má každý svá práva, kromě mě.
Romanův mobil a moje bezmoc
Zrovna jsem se vrátila z osmé třídy. Zase ten Roman. Během mého výkladu o národním obrození si bez sebemenšího ostychu pustil na mobilu video. Celá třída slyšela ty tupé zvuky z TikToku, zatímco já se snažila mluvit o historii.
„Romane, schovej ten telefon a dávej pozor,“ řekla jsem, ačkoliv jsem věděla, co přijde. Roman ke mně ani nezvedl oči. Jen se ušklíbl. „A co jako uděláte? Nemáte právo mi brát soukromý majetek. To je protiprávní omezování. Moje máma říkala, že se mě nesmíte ani dotknout, jinak na vás pošle inspekci a právníka.“
V tu chvíli jsem pocítila tu známou, pálivou bezmoc. Třída ztichla, ale ne proto, že by mě respektovali. Čekali, jestli se zlomím. Vědí totiž to, co já: Roman má papírovou pravdu. Když mu ten mobil vezmu, zítra u mě bude stát jeho otec, rudý vzteky, a bude na mě řvát, že šikanuji jeho syna a omezuji jeho svobodu.
Anička a lekce z nadřazenosti
O přestávce jsem procházela chodbou a viděla kolegu Marka, jak bojuje s malou Aničkou ze čtvrté třídy. Anička odmítla vypracovat úkol a místo toho černým fixem počmárala lavici. Když jí Marek v klidu řekl, že po škole tu lavici umyje, Anička na něj vyštěkla s takovou drzostí, až mi zatrnulo:
„Já nic mýt nebudu!“
Později jsem Marka viděla, jak sedí v kanceláři s Aniččinou matkou. Ta na něj nehleděla jako na učitele své dcery, ale jako na podřadného poskytovatele služeb, kterého si platí ze svých daní. „Moje dcera je citlivá a vy ji stresujete těmi svými pravidly,“ křičela tak nahlas, že to bylo slyšet až na chodbu. „A ten projekt z přírodovědy? Udělejte ho jednodušší. Anička se nebude přetěžovat věcmi, které v životě nevyužije. Já jsem manažerka a vím, co je důležité, tak mi do toho nemluvte!“
Proč se mi pletou do řemesla?
Často přemýšlím, kde se v lidech bere ta drzost. Já se jim taky nepletu do toho, jak mají vést účetnictví nebo spravovat servery v jejich zaměstnání. Proč mají rodiče pocit, že školství rozumí nejlépe na světě jen proto, že do školy kdysi sami chodili?
Nejhorší je ale to, co se děje u nich doma. Vím přesně, co Roman slyší u večeře. „Ta tvoje učitelka je kráva, co nic jiného neumí, tak šla učit. Nic si od ní nenech líbit, Romane. Kdyby tě otravovala, zavolej mi, já si to s ní vyřídím.“ Dítě, které tohle slyší od svých nejbližších, přichází do třídy jako malý diktátor. Pro něj nejsem autorita. Jsem jen překážka na cestě k jeho zábavě.
Kdo mě vlastně ochrání?
Dnešní školství je svět naruby. Děti znají svá práva na vteřinu přesně, ale o slovech jako povinnost nebo úcta neslyšely ani z rychlíku. Rodiče vnímají školu jako servis, kde je jejich dítě zákazníkem, který má vždycky pravdu. A my učitelé? My jsme hromosvody pro jejich frustrace.
„Vlastně už nemůžu vůbec nic,“ šeptám si pro sebe v prázdném kabinetu. Nemůžu nikoho poslat za dveře, nemůžu zabavit telefon, nemůžu dát práci navíc jako výchovný prostředek, protože je to prý ponižující. Můžu jen stát u tabule, prosit o trochu ticha a modlit se, aby mě dneska žádné z dětí nenatočilo na TikTok ve chvíli, kdy mi po desátém výsměchu do očí konečně dojdou nervy.
Kdo ochrání nás, učitele, před nevychovanými dětmi a jejich agresivními rodiči? Pokud tohle nezměníme, brzy tu nezůstane nikdo, kdo by chtěl tyhle Aničky a Romany vůbec něco učit.
Pokud budeme dál tolerovat systém, kde je učitel jen otloukánek s diplomem, brzy se probudíme do světa, kde kabinety zůstanou prázdné. Protože žádné peníze na světě nestojí za to, abyste se nechali denně ponižovat od čtrnáctiletého kluka a pak ještě hodinu poslouchali hysterický křik jeho matky, která si plete rodičovskou lásku s nekritickou slepotou.
Já svou bitvu o důstojnost dříve nebo později dobojuji. Možná jednoho dne prostě jen položím klíče od kabinetu na stůl a odejdu dělat něco, kde se ke mně budou chovat s úctou, kterou si zaslouží každá pracující bytost. Ale co zbude těm dětem? Školy plné vyhořelých stínů, které se bojí i jen zvýšit hlas?
Prosím, rodiče, zamyslete se. Než nás příště obviníte ze šikany jen proto, že chceme, aby vaše dítě odložilo mobil, vzpomeňte si, že jsme ti poslední, kdo se ještě snaží z vašich dětí vykřesat lidi s charakterem. Pokud nás zlomíte, zůstane vám sice doma vítěz, který má vždycky pravdu, ale v životě to bude člověk, který se nikdy nenaučil respektu. A to je prohra, kterou žádná omluvenka ani stížnost na inspekci nikdy nespraví.
