Článek
Já nevím, jestli se dá říci, že se tomu dá zabránit. Rozhodně souhlasím s tím, že se dítěti vše má dávat, nebo nedávat s určitou mezí.
Jak bylo psáno, láska je nezměřitelná a rozhodně není nikdy lásky mnoho. Samozřejmě vidět matku, která na děti křičí a i sprostě (mám takovou sousedku) a pak před lidmi své děti hladí a mazlí, to mi přijde jako hrůzný příklad lásky. Toto dítě vyrůstá v tom, že matka je má ráda jen před někým a v soukromí na ně křičí a třeba i mlátí. A to si nesou do života, pak přijde puberta a oni si najdou někoho na kom to zkoušejí také, nakonec přijdou lidé, co jim nabídnou alkohol, drogy, cigarety a marihuanu a už to jede. Zjistí, že v této partě nemá křik a ponižování místo, a proto uteče z domova. A to je jen jeden případ ze sta.
Pravdou je, že znám i jednu paní, která měla svoji dceru opravdu ráda a vychovávala ji, jak nejlépe uměla. Dcera vyrostla a byla úplně normální. Jenže pak si našla muže a ten ji dočista pobláznil a změnil. Z normální dívky se stala dívka závislá na pervitinu a nakonec skončila na odvykačce. Nevím, ani jak to s ní dopadlo, protože její maminka zemřela. Tak mi to neměl kdo říct, dle mého názoru se s tím nemohla vyrovnat a utrápila se.
Myslím si, že můžeme pomoci našim dětem v tom, aby mohli být normálními dětmi bez drog. Uvědomte si však, že nejsme jediní, co je ovlivňují, těch aspektů tam je mnoho. Autorka píše, že by mělo dítě mít mnoho kamarádů, ale dítě si vybere kamarády i ty z těch „špatných rodin“. Někdy se mi zdá, že ty špatní jsou jako magnet nebo to prostě umí „okecat“. Zakazovat přátelství není dobrá cesta. Dítě se bude kamarádit „na tajno“ a to si myslím, že je horší. A pak špatné známky, to je taky často vina toho, že děti začnou něco jíst a může to být i obyčejná čokoláda. Která je také drogou, tak jako káva, energy drinky a jiné.
Z mé osobní zkušenosti jsem měla kamarádku jiné entity a měla jsem ji ráda, jenže její rodina byla dost špatná. Alkohol a drogy se tam objevovali víc než chleba. Pořád mi říkali: „pojď si dát skleničku, vždyť ti je patnáct“. Nikdy jsem nechtěla. Čím to bylo? Neměla jsem pocit, že musím něco zkoušet. (Maminka moje se mi nikdy moc nevěnovala, psala jsem již v nějakém článku, že jsem byla v dětském domově chvíli. Alkohol maminku taky úplně odrovnal.) Pak se po čase někam odstěhovali a já už ji nikdy neviděla. Pak jsem si našla přítele, byla jsem zamilovaná až po uši. On kouřil a pil tvrdý alkohol. Nepotřebovala jsem se mu vyrovnat, ale na jeho pozvání na panáka jsem kývla a pak jsem se opila tak, až jsem usnula. Měla jsem štěstí, že se o mě postaral a nezneužil situace a já se ráno probudila živá a zdravá s velkou kocovinou. Už nikdy jsem nepila tvrdý alkohol a zůstala jsem jen u sklenky vína. Po čase mi začal nabízet něco, co se šňupalo, jenže já nechtěla. Bála jsem se a nakonec jsme se rozešli, „prý jsem se neuměla odvázat“. To bylo asi proto, že jsem nechtěla šňupat. Škoda, byl fajn, dost mě to ranilo. Dnes vím, že jsem udělala správnou věc. Protože on si našel slečnu, která s ním šňupala a nakonec si i začala píchat. Jojo ovlivňování osob umí někteří lidé na jedničku.
Myslím, že k tomu, aby člověk nebo respektive dítě začalo brát drogy, alkohol, cigarety nemusí mít jen špatné zázemí, ale i špatné přátelé anebo jen slabou vůli. Potřebu někomu něco dokázat, což znamená:
„dám si, protože ti ukážu, že nejsem srab“.
A to je to nejhorší. To může mít to dítě milionové rodiče a nakonec jen kvůli své povaze někomu něco dokazovat a mít vysoké ego spadne třeba do drog.
Takže závěrem bych řekla, že není vždy pravdou, že za vše mohou rodiče. Někdy je na vině i povaha člověka, přátelé, kolegové, láska, situace.
