Článek
S autorkou plně souhlasím. Mě se to nikdy nestalo, ale já jsem držka hubatá a s nikým se moc nepářu.
Je to asi tak, vrátím se na začátek všeho. Čekám první dítě, opouštím práci a odcházím na mateřskou. Spím do kdy chci, jím co chci a kdy chci. Dělám si co chci. Dítě se mi narodí. Už tu nejsem jen já a manžel, ale i to třetí stvoření, co potřebuje moji péči. Vše se točí okolo dítěte. Všichni jásají, jak je to skvělé být matkou. V jednom mají pravdu, je to skvělé, ale přišla jsem o svobodu, svůj čas a přišla i větší únava, bolesti, hormonální výkyvy atd.
Dítě roste jsou mu dva roky. Za tu dobu umíme chodit, mluvit, hrajeme hry, umí barvy. Vše se točí okolo něj. Jsem pyšnou matkou a jsem na sebe hrdá, co vše dítě umí. Ou už mu budou tři, já budu muset do práce a on do školky. Jdeme k zápisu, oni nás vezmou a já si říkám, že to nemůže být lepší. Po roce ve školce a po roce v mém zaměstnání jsem těhotná, čekáme holčičku. Těším se, až ji dám to, co jsem dala synovi. Mám to hezky naplánované, první dítě ve školce a druhé doma se mnou, jak kdyby to bylo jediné dítě. Dcera zažije to samé co syn, stoprocentní maminku, alespoň do tří hodin odpoledne, než vyzvedneme syna ze školky. Pak přijde bráška domů a budeme si hrát ve třech. Už to sice není tak jednoduché. Občasné spory dětí, když už jsou dceři dva a hádají se o hračky. Taky nemoc a různé bolístky. Taky přípravy na karnevaly a Vánoce, už to není tak jednoduché. Po dvou letech přijde třetí dítko, doma mám tedy dvě děti. Dceru a miminko, starší syn by měl chodit již do školy. Máme odklad.
Lenost není to, že dá matka do školky dítě a sama je na mateřské doma s mladším dítětem. Lenost je, že dítě neodvedu do školky, protože jsem unavená z dětí a tak radši je zabavím a chvíli si sednu a nebo nic nedělám. To je moje lenost, která byla docela častá. Tři děti doma a já skoro vyhořelá. Když nastal čas dát dceru do školky neváhala jsem ani minutu a šla tam. Ve školce mají režim, pravidelné jídlo, procházky a venkovní vzduch. Možná to brala jako zradu, ale nic jiného ji nezbylo. Měla jsem pocit, že tomu nejmenšímu dlužím pozornost jako těm starším. Podařilo se mi zmátořit a věnovat dopolední čas malému se vším všudy. Konečně do tří hodin klid. Od tří maličký cirkus, ale miluji to. No a po roce poslední dítko a opět jsem měla dvě děti doma. Jen co třetímu dítěti byli tři šel okamžitě do školky. A já už mám doma toho posledního, který má v září také nastoupit do školky a já se po sedmi letech vracím do práce.
Mám všechny děti řádně pomuchlované, milované a pozornost byla minimálně dva roky pro každého samostatně dopoledne každý den. Jsem za to nesmírně vděčná a pokud jsem někdy dostala otázku: „Proč si nenechám děti doma a nevěnuji se jim já“. Odpovím jim: „Věnovala jsem se každému dítěti samostatně celé dopoledne po dobu minimálně tři roky. Teď jsou ve škole a ve školce a odpoledne už mají děti jiné zájmy a chodí například na kroužky a sport a pokud mohu dětem svoji péči dát, tak je to tím, že je umístím do školky, kde se naučí spoustu věcí, samostatnosti a nakonec i poslušnosti.“
Mám děti samostatné a milované. Všechny šly řádně do školky nebo i školy bez breku, vyrovnaní. Když pak vidím, jak některé děti v šatnách brečí, visí na mamince a nebo chodí dítě po obědě domů, protože maminka to dovolí a přijde pro dítě je mi z toho smutno. Je jedno jestli je to školka nebo škola, protože se to děje i ve škole. Já jsem ráda, jak to je u nás. Nemám pocit, že by mě děti neměly rády. Vždyť ten nejstarší (12) mi každý den říká: „Maminko mám tě rád“ a někdy dostanu i pusu. Dcera to samé, je to mazel, syn (třetí) to je milovník a ten čtvrtý je ještě se mnou doma a kolikrát máme pohodičku u televize, kde mě objímá a pusinkuje.
Okolí ať si říká, co chce. Závist a pošťuchování je bohužel lidská vlastnost nenapravitelná. Mnoho lidí má radost z toho říct někomu něco ošklivého a nebo si je pořád dobírat.
Největší radost má člověk z lidského neštěstí.
Já si myslím, že jsem taky jen člověk a ano mohu si za to sama, že mám tolik dětí, chtěla jsem je. Neznamená to však, že budu jejich otrokem. Taky nikomu nezakazuji, že pije ráno kávu, chodí pravidelně běhat a nebo každý pátek jde do hospody. Tak mě nebude nikdo zakazovat dávat děti do školky, když ho u zápisu přijmou. Nakonec mě to stačí, když jsou prázdniny a nebo jsou doma nemocné. To je pak opravdu masakr mít doma čtyři děti najednou. Takže zlatě, když jsou ve škole, školce a já užívám a čerpám sílu. Přiznám se, že mateřství je krásné avšak velmi náročné. Dát si kávu s dětmi, jíst teplé jídlo a nebo stíhat utírat vylité pití je náročné.
Moje lenost teď? Můj syn nejstarší vodí domů dceru ze školy a někdy jde i pro syna do školky, mně se prostě jen nechce. A je to špatně? Myslím, že z něj bude jednou dobrý táta a tyto zkušenosti (odpovědnost) jsou k nezaplacení.
Já jsem zastánce dát dítě do školky po dovršení tří let bez ohledu na to, jestli má matka doma ještě jedno dítě nebo ho čeká.
Každý ať si to udělá, jak chce.
