Článek
Zkoušet na dítěti některé praktiky, jako bobříka hladu nebo žízně, mi přijde moc. Šťastné a spokojené dítě se o sebe v životě postará. Moje dětství nebylo nic moc a taky se snažím své děti zocelit.
Určitě však souhlasím s tím, že se nemá dítě rozmazlovat a vozit do drahých rezortů každým rokem. Jenže proč by děti nemohli vidět i něco jiného než les nebo spaní venku. Na tu dovolenou jedete taky a nejste přeci rozmazlení. Ony vzpomínky vždy zůstanou a žijeme jen jednou. Nejde dát game over a zkusit život znovu. Dnes už to přeci není jako dřív. Dnes už i pohádky nejsou to co dřív. Doba jde kupředu.
To, co dřív bývalo jako skvělý zážitek (vyprávění příběhů ve svitu svíčky), je dnes spíše rarita a nebo zpestření dovolenkových pobytů.
Dle mého názoru mají děti psychické problémy, protože se dnes všechno moc řeší. Lékařství a celé zdravotnictví jde kupředu. Co dřív bylo bráno za pouhé zdobení a nevychovanost dítěte, je dnes ADHD, co bylo bráno za to, že dítě je prostě jen stydlivé, zakřiknuté a „jiné“, tak je to dnes diagnóza autismus apod.
V tom si myslím, že to vše je. Taky je mnoho zálibových kroužků, na které někdy až přehnaně chodí děti každý den. A nakonec ty nároky rodičů, to psychice dítěte moc neprospěje. To je pořád „jestli budeš mít pětku, tak uvidíš, snaž se na závodech, přece jsme sem nejeli zbytečně, to vysvědčení není tedy dobré, máš na měsíc zákaz, co jsi to namaloval, to bych ti, být učitelkou, dala trojku a ne dvojku“. To je jen výčet vět, co dokážou rodiče říct svým milovaným dětem.
Takže možná pěkný Skaut, proč ne, ale tam nemůžou chodit všichni. A nakonec to stejně je vše v rodičích, pak i v těch dětech. Můžete dítě jakkoliv zocelovat, pokud však bude mít povahu měkkou, asi těžko půjde do války, že?
Já mám čtyři děti a každé dítě je jiné. Všechny stejně vychovávané. Syn, ten nejstarší, mimochodem do skautu chodil. A co o něm můžu říct? Je to hodný kluk, nápomocný, ochotný, postará se o sourozence, je na něj spoleh. Jelikož jsem se vždy snažila, aby vše dělal sám, rozhodoval se víceméně taky sám, postavit se špatnému rozhodnutí a vědět, co je a není správné. Myslím, že to je krok k tomu, aby se v životě taky trošku nebál a mohl být silný psychicky. Tím jsem chtěla říct, že ať dělám, co dělám, syn je hypochondr a často řešíme různé nemoce s tím, že je samozřejmě nemá, ale když má své „období“, není to nic lehkého. To jsem ho nikdy v tom stavu nepodpořila, ba naopak jsem mu říkala: „Jsi mladý to není nemoc, kterou bys mohl mít, neblbni to je jen pupínek ne rakovina.“
Dcera je také vychovávaná v samostatnosti, chodí do první třídy a doprovází ji bratr. Chodí na dva zájmové kroužky, co chtěla, a myslím, že jako dítě si nemůže stěžovat. Má vše, co má mít. Má velkou představivost, často si hraje na „něco“. Prostě běžná holčička s úsměvem na rtech. Máme dosti výchovu, které se říká „odsud podsud“, tedy vše s mírou. Moc nestrpím, pláč a tak se snažíme bez pláče, také lítostivost a zhroucení světa kvůli špatné barvě sukně nemá místo v mé výchově. A přeci se děje, že dcera brečí i kvůli nesnědené svačině. Stále doufám, že se to změní. Synové ty mladší teď mají období boje. Neustále spolu zápasí, brečí a otravují se. Nakonec se mají rádi a všude chtějí být spolu. U nás brek stále, ač nechci.
Každé dítě potřebuje projít svým vývojovým stádiem. A to je opravdu někdy náročné a nemusí to hned znamenat, že je na psychiatra. Děti nezvládají emoce tolik jako dospělý lidé a my rodiče jsme tu od toho jim pomoci. Míň křičet, nezlobit se kvůli jedné špatné známce a nebo nepodléhat panice při výběru trička. Trošku to bude i v rodičích. Některé problémy berou na lehkou váhu a myslí si, že dítě zvládne to, co dospělý. Tak to není. První láska, první pusa, jen špatné nebo smutné věci co se mohou okolo dětí dít. To vše dokáže zamávat s dětskou duší.
Závěrem bych řekla, že může za to covid. Proč? Protože to bylo dvouleté období podobné nacismu - nikdo nikam nesměl, žádné návštěvy, žádní kamarádi, nemohlo se ven, na kolo, do kroužku, sportovat. Na lyže, bruslit ani do bazénu. Ty, co nebyli očkováni, nemohli ani do hospody a nebo restaurace, obchodu a všude jen v určitém počtu s rouškou. Vlastně válka mezi očkovanými a neočkovanými mluvila za vše. Mnoho front před lékárnou, drogerií. Když se ozval kašel lidé se znechuceně otáčeli. A to zamávalo nejen s dospělým. Myslím, že děti to nesly také velmi těžce. Na distanční výuce samé jedničky. Návrat do škol, samé roušky a testování. Psychicky náročné v podobě antivaxerů a pak těch ostatních.
Takže můj názor může za to i covid, protože z toho jsme se možná vzpamatovali, ale nikdy na to období nezapomeneme.
