Článek
Ano, fotbal je skvělá hra. Jak popisuje Mlafo, někteří rodiče zapomněli, proč se svými dětmi jezdí na závody. Je hezké vidět tolik nadšených a pozorných rodičů, co své děti podporují a snaží se, aby jejich syn nebo dcera byli těmi nejlepšími.
Ale víte, to nejde. Teď vám povypravím, co se stalo mně na závodech mého syna v karate. Můj syn je docela průměrný karatista. Má mnoho medailí. Jsem na něj pyšná a snažím se s ním jezdit na závody pravidelně.
Karate:
Karate je japonské bojové umění.
Kumite:
Kumite je část karate, ve kterém se trénuje proti protivníkovi a ve kterém se používají techniky naučené z kihonu nebo kata.
To jsme takhle jednou jeli na závody a byly tam různé oddíly karatistů z celé České republiky. Když došlo na katy, syn měl obavy, ale nějak to dal. Objevil se tam nový kluk v jeho věku a samozřejmě ve stejné kategorii a dokonce se stejným postupovým páskem. Měl tam s sebou tatínka. Stáli jsme pořád někde vedle sebe, protože naši kluci většinou, jak už jsem řekla, měli stejnou kategorii. Po poledni a po přestávce jsme se připravovali na zápasy v kumite. Samozřejmě jsem se na zápas těšila, někdy jsou to nervy. Když přišel čas zápasu, opět jsme s tatínkem toho druhého kluka stáli vedle sebe a koukali jsme na zápas. Můj syn vyhrál první zápas a pak druhý zápas a třetí zápas. Pak už se zápasilo o třetí místo, kde byl můj syn a syn zmíněného tatínka. Čekali jsme, jak to dopadne. Většinou se bavím s maminkou nebo tatínkem soupeře. Tady jsem měla však respekt a radši jsem pána ani neoslovila. Zápas skončil, pro našeho syna třetí místo. Jeho soupeř byl tedy čtvrtý. Z 16 dětí být čtvrtý taky dobré umístění, že? Ale to si rozhodně nemyslel tatínek toho chlapce. Náš syn ho kopnul do ucha samozřejmě nechtěně. Po zápasu za ním šel, omluvil se mu. Můj syn kolikrát dostal nějakou ránu, jednou i s krví z nosu. Ale je to sport a ten někdy bolí. Ten kluk měl ucho jen červené na bolest si nestěžoval. Tatínek však šel za rozhodčím a mluvil tam s nimi dost dlouho, máchal tam rukama a pořád ukazoval k našemu směru, kde jsme stáli a vše pozorovali z povzdálí. Raději jsme o tom informovali i našeho trenéra, který zápas celý viděl, ale nevěděl, že ten tatínek něco řeší s rozhodčími. A víte, jak to dopadlo? Oni nás diskvalifikovali. Bylo to nefér, protože je to sport. Nakonec náš trenér se byl s rozhodčími taky pohádat. Nakonec se tam hádali všichni, asi dvacet lidí. Když jsme jeli zklamáni domů, syn brečel. Ne proto, že se neumístil, ale proto, že byl nefér jednáním diskvalifikován.
Na dalších závodech co jsme byli, jsem se rozhlížela, jestli tam toho kluka a nebo tatínka opět potkám, ale viděla jsem jen syna toho pána.
Po nějaké době jsem se dozvěděla, že tatínek bohužel na každém zápasu chtěl protlačit jen toho svého kluka, který měl stále nějaké obtíže od soupeře. Tatínkovi zakázali jezdit na závody a syn tam jezdí jen se svým oddílem a se svojí trenérkou. S mým synem jsou kamarádi a pokud se stane, že mají spolu zápas, dopadá to s úsměvem a podáním ruky.
