Článek
Jestli mají děti plenky ještě ve čtyřech letech, nevím, zda to není trošku vinou rodičů. Nemyslím tím nic proti autorce, píše, že mají děti alespoň bezstarostné dětství. Souhlasím, ale trošku si to všichni děláme sami.
Za dob, kdy jednorázové pleny nebyli, se používali hadrové, které se musely prát, nakonec vyvářet a pak sušit, žehlit a skládat. Myslím, že to maminky tehdejší doby neměly vůbec jednoduché. A tak byly děti rychle naučené na nočník nebo toaletu, protože to bylo náročné a každá matka té doby jistě nechtěla přebalovat děti ve čtyřech letech, pokud nebylo dítě nemocné a nebo jinak handicapované.
Dnes mají matky možnosti plen jednorázových, dokonce různých značek a různých savostí. Je to tak jednoduché, až je to pohodlné. Dítě se přebalí několikrát denně s čistým zadečkem. I ty ubrousky dnes matky možná i děti používají častěji než vodu s mýdlem.
Situace, jak a kdy odplenkovat dítě, je spíše v okolnostech k tomu určené. Doma je dítě třeba nahé, nočník u sebe a kdykoliv vidíme divné chování, tak ho tam posadíme a máme obrovskou radost, že tam najdeme, to co očekáváme. Jenže ne vždy je to z hlavy dítěte. Někdy, jak psala autorka o mamince miminka, co bylo u stromečku, takové dítě si ještě neuvědomuje, že má tu potřebu. Takže je to hezké, ale zbytečné. Děti si uvědomují až někde okolo roku možná spíš okolo roku a půl, že chtějí na toaletu. Pak to má smysl zkoušet a mít trpělivost, ale pokud to chcete opravdu dokázat, musí to být ze všech stran. To znamená, že jdu s dítětem i do obchodu bez plínky a využíváme stromečku před a po návštěvě obchodu. Chceme jet na návštěvu? Upozorníme kamarádku, že už nenosíme pleny a že zkoušíme toaletu. Pokud jí to nevadí, přijdeme.
No, pokud jí to nevadí - dnes si každý zvyknul na komfort a učení toalety všechny spíše obtěžuje, než aby to bylo úsměvné a automatické. I ty babičky s dotazem: „Ty mu fakt nedáš plenu? Vždyť na tu chvíli bys ho nemusela tak hlídat.“ Ale spíš za tou větou slyším: „Dej mu plenu, ať mi to tu nepočůrá nebo hůř.“
To samé je s dudlíkem, potkávám i holčičky, kterým jsou už přes čtyři roky a každou chvíli mají dudlík. Znám dokonce jednu, která dudala ještě v první třídě doma po škole. Je to závislost a přitom to není tak těžké odbourat. Dejte dudlík někomu, kdo k vám tak často nechodí, nebo dobrá volba je Mikuláš, chodí jednou za rok. Když to dáte někomu, kdo chodí k vám často, bude dítě naléhání jeho vrácení. Pokud vydržíte jeden, dva dny, déle to vztekání a pláč kvůli dudlíku netrvá.
Moje děti měli pleny Kuba do dvou let, v noci ještě měsíc. Štěpánka do roku a půl, v noci do dvou. Mates do dvou, ale on hodně pije v noci má pořád plenu na noc, ale z devadesáti procent je ráno suchá. A Vojta ten je teď dvouletý, tak plenu přes den nemá už od prázdnin a v noci ještě ano, ale už se snažím, aby byl i v noci bez plen.
Není to samozřejmě automatické, jsou děti co dozrávají déle a plenu i ve třech, čtyřech letech se dá stále tolerovat. Pak samozřejmě mohou být nemocné děti, co plenu bohužel uvidí delší čas a nebo na celý život. A to je pak dost smutné. Ale každý své dítě miluje ať už má plenu, dudlík a jiné závislosti.
Nehody se mi stávají taky a u kamarádky už máme nočník. A babička, která nechce, mít doma „nehody“, chodí na návštěvu k nám.
Závěrem: všechno je to o trpělivosti a o důslednosti. Člověk není neomylný a někdy to stačí jen trpělivě překonat. Všem přeji brzké odplenkování vašich ratolestí s úsměvem a pohodou.
Všechno je to můj názor, hned mě neukamenujte. Mnoho krásných dní.
