Článek
Bezva článek, opět se zde projevují empatie k dětem. Já jako zastánce milující rodiny úplně autorku chápu a v situacích vzteklých dětí na zemi v marketu, že se to dnes řeší jinak. Mě totiž přijde, že pohled na dítě je už trošku jinak. V minulosti za dob mých babiček. Jedna byla starší. A ta měla názory velmi zajímavé. V její době se děti tolik netulili ani k rodičům natož rodiče k dětem. Moje babička byla z devíti dětí. Muselo to doma fungovat. Maminka vedla domácnost a měli veliké hospodářství se zvířaty. Dědeček byl vedoucí v teplárně. Babička byla asi šestá ze všech dětí. Hrozně mě bavilo poslouchat její vyprávění o jejím dětství. Kolikrát jsem se jí ptala, jak to u nich bylo. Babička mě nikdy nekritizovala za bordel doma nebo za neumyté nádobí, kritizovala mě za moji výchovu k dětem. Aby jste tomu rozuměli ne, že jsou špatně vychované, ale že jsou málo samostatné. Když byla babička malá, staraly se o ní starší sourozenci, vlastně ji skoro vše naučili. Musela pomáhat s krmením dobytka (vždy vše podle věku). Maminku viděla ráno a pak až třeba večer, jelikož se chodilo do školy a pak na pole nebo ke zvířatům, tatínka viděli taky jen občas. Děti nebyli ubrečené, ukňourané a nebo moc vzteklé. Ono nebylo před kým dělat divadlo. Byli tam jen ti sourozenci. Když Babička povyrostla starala se dál o ty mladší. Bohužel v době mé babičky i někteří její sourozenci zemřeli na různá onemocnění a dospělosti se jich dožilo jen šest. Při otázce „babi a mazlila se s tebou maminka nebo tatínek? A měli jste vztah jako mám já s dětmi?“ Odpověď byla „holčičko, tatínka jsme se báli. Měli jsme ho rádi moc, ale přeci jen když jsme neposlechli, dostali jsme rákoskou. Maminku tu jsme vídávali u snídaně, oběda, večeře, při pomáhání v kuchyni a občas večer při vyprávění příběhů od strýce Václava.“ Jo to byla jiná doba dodala ještě a podívala se na tablet nebo mobil mých dětí . Druhá babička je mladší, ale názor má podobný. Ani dnes když jsem jí chtěla koupit mobil, abych ji mohla volat, mě řekla, že nechce. Píšeme si dopisy. A nakonec mi do dopisu řekne, že přijede ten a ten den tak prostě přijede. A my ji očekáváme. Ono to jinak nejde, telegram už nejsou a dopis jde někdy i tři dny. Takže zde se nic nemůže zrušit. Taky když byl covid musela jsem ji nahánět policií, abych věděla, že je v pořádku, protože mi dlouho nenapsala dopis a nesmělo se cestovat z okresu. Takže je velice zajímavé, jak to bylo dřív a jak je to teď.
V dnešní době, jo chápu, je vše nové, moderní a pro matky dost ulehčené (pračka, sušička, myčka, jednorázové plíny aj.) Ale pohled na výchovu se taky změnil. Myslím si, že v dnešní době i ta láska mezi dětmi a rodiči je úplně na jiné úrovni. Ne, že by babičky z dob 1900 neměli své děti rádi, ale mazlení a podobně bylo trošku tabu. Dnes se jede volná výchova, nahá výchova, když mě babička řekla, že nikdy neviděla svoji maminku nebo tatínka nahé tak jsem se zastyděla, protože my doma normálně projdeme nazí a nebo se společně koupeme ve vaně. Takže ani jsem ji to nemohla říct, protože by určitě zvedla své přísné obočí a to by nebylo dobré. Moje babička je samozřejmě už několik let v nebi, jako jedna z posledních jejích sourozenců se dožila devadesátišesti let a žila docela hezký život a jediné co jsme od babičky dostali byla pusa na tvář. Dnešní projevy lásky ať objímání nebo tulení. Také sezení na klíně a usínání u prsa při kojení. To babička moc nezažila a ač jsem ji měla moc ráda bála bych ji to říct nebo si to před ní dovolit. To znamená, že maminku jsem asi dost zlobila, ale u babičky jsem byla andílek.
Ono to tak je i dnes. Dítě je ve školce a nebo ve škole, návštěvě v divadle s tetou aj. Úplně hodné, slušné a docela rozumné. ( do tří let tedy ne, to občas dítě neví, co samo se sebou) a když se vrátí maminka, protože s ní jsou celý den, tak začnou zlobit a nebo se vztekat upozorňovat na sebe. Otázka zní proč? Špatná matka to ne, blbá výchova to taky ne, naschvály to taky nejsou. Takže podle mě to je prostě jen přirozenost. Před matkou přeci od malinka dítě brečí a vede s ní dialog co chce a nechce takže se dítě jen chová přirozeně a jelikož neví ještě, kde to vhodné je a kde není( na to časem přijde) tak to právě pak dopadá například v tom obchodě na zemi. A jak říká autorka mlácením se toho moc nevyřeší a nevyrovnaní rodiče tak budou jednat. Stačí však zabezpečit situaci a počkat na odeznění. Popřípadě si o tom promluvit doma. Není to vždycky jednoduché.
Pro pobavení jedna moje osobní historka z obchodu, kdy mě děti utekly.
Přišli jsme do obchodu s tím, že jako každá jiná matka chodí s dětmi půjdu taky. To dáme a bude to fajn. Dceři bylo necelých pět let, synovi necelé dva a poslední syn byl ve vajíčku. Takže pohoda ten na košíku. Došli jsme dovnitř a říkám jim: „tak jdeme nakoupit, hezky se držte košíku a koupíme pár věcí a pojedeme domů vařit oběd.“ Šly jsme uličkou a usmívali se na nás lidé, paní dokonce říkala „to jsou ale vychované děti, jak jdou hezky u maminky.“ V duchu jsem si říkala, že jsem taky překvapená. Ke konci nákupu jsem měla koupit poslední věc a jít ke kase. Bylo to fakt jak z filmu na detektivku co se během vteřiny stalo. Malej začal brečet, vzbudil se a zřejmě chtěl prso. Snažila jsem se ho uklidnit do toho se mi ztratil ten dvouleťák. Dceři jsem řekla ať vydrží u košíku, že musím najít brášku. Ta mě asi chtěla jen pomoct a s brečícím miminkem odjela z místa, kde jsem ji nechala. Když jsem našla malého neměla jsem sílu mu ani vynadat. A teď ještě najít tu Dceru, to už nebylo tak těžké brečící miminko nikdo nepřehledne. Tak a mám je všechny můžeme ke kase. A ač se to nesmí dala jsem dvouleťáka do košíku dovnitř, aby mi už neutekl. Mohu říct, že jsem byla spocená až na … také jsem se bála, aby neutekl ven atd. Konečně u pokladny a co myslíte? Starší paní za pokladnou: „musíte si ty děti hlídat a do košíku nepatří to dítě, příště je nechte doma to je nápad, brát tak malé děti do obchodu.“ Paní zřejmě nemá děti a nebo je má opravdu hodné. Tiše závidím. Tak jsem se jen usmála a byla ráda, že jsou děti v pořádku a nasedáme do auta. V autě jsem jim vysvětlovala, když jsem kojila syna, co by se mohlo stát a že se tohle nedělá. Nakonec, už se mi to nestalo, ale když vidím v očích zoufalství maminky v obchodě s dítětem co se třeba vzteká, chápu ji a rozhodně neodsuzuji. Vím, jak to je občas těžké.
Mnoho hodných a poslušných dětiček.
