Dezinformace, která vedla k největšímu povstání nevolníků v Čechách a ke smrti desítek z nich

Nedoplatky kontribuce (daně státu) dosáhly po velkém hladomoru 1771-1772 alarmující výše. Marie Terezie si ve shodě se svými nejvyššími úředníky myslela, že problém není ve výši kontribuce, ale v přetěžování poddaných robotami.

Ostatně, totéž si mysleli poddaní: V letech 1750-1774 v Čechách úřady projednávaly 267 případů poddanských vzpour; robot se týkalo 60 % stížných bodů, zatímco kontribuce jen 2 %.

Již v roce 1771 Marie Terezie zřídila tzv. urbariální komisi. Tato komise měla „prozkoumat a vyšetřit poddanými svým vrchnostem vykonávané roboty a jiné povinnosti na každém panství a každém statku“. Následně měla tato komise sepsat právně závazné urbáře o výši robot, které neměly překročit „únosnou míru“.

Vrchnostem byla určena devítiměsíční lhůta, ve které měly urbariální komisi předložit soupisy povinností svých poddaných. Tři kraje (Klatovský, Prácheňský a Kouřimský) byly vybrány jako „vzorové“. Vrchnosti těchto krajů měly na podání přiznání jen tři měsíce a podle výsledků akce v těchto třech krajích pak měly být v případě nutnosti upraveny předpisy pro ostatní kraje v Čechách.

Vrchnosti byly pochopitelně proti. Neodvážily se přímé revolty proti císařovně, a tak zvolily několikrát vyzkoušenou taktiku - pasivní rezistenci.

Když uplynula tříměsíční lhůta vybraným třem krajům, neměla komise co „prozkoumat a vyšetřit“. Objevil se jen jeden „stávkokaz“ - hrabě Trautmannsdorf, majitel panství Horšovský Týn a Kumburk, který jako jediná vrchnost těchto tří krajů poslal komisi urbáře svých panství. (V prostředí českých stavů asi pak moc oblíbený nebyl, ale ve Vídni „si šplhnul“ - Marie Terezie nařídila, že je třeba tento „vzorný čin“ hraběte zveřejnit, když se tak „správně a křesťansky“ zachoval.)

Ale hrabě Trautmannsdorf byl jediný. Celá akce se vlekla.

A poddaní to samozřejmě věděli! Očekávali úlevu! Ale žádná nepřicházela…

Jediným ústupkem vrchností bylo zasílání přiznání o výši robot svých poddaných v roce 1773. Urbáře stavy poslat nechtěly - prý by to bylo zasahování do jejich nezadatelných práv vůči poddaným.

Pod tlakem Vídně souhlasili šlechtici s kompromisem:

Mohou být vyhotoveny nové urbáře, ovšem jen na základě „dobrovolné dohody“ s poddanými. A hlavně nikoli podle striktních nařízení instrukce z léta 1773, která stanovila maximální možnou robotu na tři dny týdně. Proti tomu chtěli šlechtici jako maximální robotu stanovit šest dní potažní roboty a k tomu šest dní roboty ruční týdně!

A opět se nic nedělo! Poddaní již dva roky věděli, že Marie Terezie jim chce ulevit a že vrchnosti jsou proti! A tak nespokojenost doutnala. Zatím byl ale kromě lokálního odpírání robot klid.

Toho vrchnosti využily k dalšímu protahování celé akce úpravy robot. V únoru 1774 byl vydán reskript, který dával vrchnostem šestiměsíční lhůtu k „dobrovolné dohodě“ s poddanými o výši robot. A v dubnu 1774 pak tzv. státní regulativ. Tento „státní regulativ“ měl vliv na další události, ještě se k němu vrátíme.

Státní regulativ vrchnosti vůbec neuspokojil, a tak celou akci opět sabotovaly: Když v listopadu 1774 skončila šestiměsíční lhůta a žádné „dobrovolné dohody“ vrchností s poddanými se nestaly, byla lhůta Vídní prostě prodloužena.

Mezitím ale Marie Terezie, která předpokládala, že celá akce bude ke konci roku 1774 skončena, jmenovala další komisi - pro vypracování nového robotního patentu. Tato komise na rozdíl od liknavých stavů pracovala velmi rychle a na konci února 1775 měla hotovo.

K publikaci nového robotního patentu ale nedošlo. Než vláda stačila definitivně zlomit odpor stavů, vypuklo povstání…

V únoru 1775 vypukla vzpoura proti robotě na dalším panství - v Teplicích nad Metují. To nebylo nic neobvyklého, sedláci na různých panstvích odpírali vysoké roboty „každou chvíli“.

Ale pak se stalo něco, co změnilo dosavadní lokální občasné vzpoury v téměř celozemskou záležitost - rozšířila se fáma o Zlatém patentu.

Co se vlastně prý ve Zlatém patentu psalo? To pochopitelně nikdo nevěděl.

Ale říkalo se, že císař dal sedlákům svobodu! A říkalo se, že patent byl rozeslán všem vrchnostem! A říkalo se, že vrchnosti tento patent poddaným zatajují, ačkoli jej podle císařova rozkazu měly dávno oznámit poddaným.

Kde tato fáma vznikla? Vlastně to dodnes nevíme, jak už to v takových případech bývá. Přestože probíhala důkladná vyšetřování, pravda se nikdy nezjistila. Svědci udávali různé zdroje:

Teplice nad Metují. Zima 1774/1775. Správce panství pro jakési nedostatky v úřední činnosti vyhodil svého písaře.

Písař se pomstil. Šel mezi sedláky a rozhlašoval: „Vy sedláci houby víte, jaký pěkný patent pro vás leží v kanceláři. Vrchní vám jej nedal, protože tam stojí, že už nebudete robotovat. Já jej mohu mít, ještě dva dny budu chodit do kanceláře.“

Takovou šanci sedláci nemohli odmítnout. Nabídli písaři odměnu, jestli jim patent přinese. Žádné odstupné se tenkrát při propuštění nedávalo, a tak písař lákavou nabídku přijal. Jenže jaksi neměl co opsat, žádný takový patent neexistoval. A tak písař sedl a patent, zbavující sedláky robotní povinnosti, vymyslel z vlastní hlavy.

Shrábl odměnu a zmizel. Poddaní ale měli v ruce „důkaz“, že je císař zbavil roboty…

Zemřel muž. Zbyla vdova. Šla k faráři, aby vyjednala pohřeb. Jak bylo běžné (a zákonné), farář žádal poplatek, tzv. štolovou taxu. Ale vdově se zdálo, že farář chce peněz moc.

A tak se vdova obrátila na pana správce. Ten sáhl do archivu pro systemální patent o štolových taxách… A vida, farář skutečně žádal víc, než podle zákona směl.

A vdova se vydala zpět za farářem: Proč chce víc, než dovoluje zákon? Co naplat, zákon je zákon… Farář se musel spokojit s menší odměnou za pohřeb své ovečky, než původně chtěl.

Ale jen tak to pan farář nenechal. Správci se pomstil a mezi poddané rozšířil zprávu: Správce vám zatajuje patent, kterým vám sám císař udělil svobodu…

Nebylo to tak dávno, co proběhly dvě války s Pruskem. Sice už přes deset let panoval mír, ale v nedalekém Bavorsku žil jeden bezdětný panovník. Kdo bude Bavorsku vládnout po jeho smrti? Další válka na obzoru…

A tak Prusko nevynechalo jedinou příležitost, aby alespoň trochu podkopalo stabilitu bývalého - a možná i budoucího - nepřítele.

Do Rakouska byl vypraven jeden „diverzant“. A tento „diverzant“ sebou nesl podvržený patent. Patent, kterým prý rakouský císař zbavil poddané roboty…

To byly tři nejčastěji udávané verze o vzniku fámy o Zlatém patentu. Vlastně to byly tři „fámy o rozšíření fámy“. Nikdo totiž nevěděl a nikdy se spolehlivě nevyšetřilo, jak to bylo ve skutečnosti!

Byl ale vůbec tzv. Zlatý patent fámou?

Vlastně ani ne! Ať to byl písař, farář, diverzant nebo někdo jiný, stačilo mu trochu „poupravit“ výše zmíněný státní regulativ z dubna 1774.

Tento státní regulativ stanovil maximální možnou míru roboty jednoho poddaného na tři dny potažní a k tomu tři dny ruční roboty týdně.

A patent také stanovil úřední postup: Do šesti měsíců nechť se vrchnosti „dobrovolně narovnají“ se svými poddanými. Tato „dobrovolná porovnání“ pak nechť jsou poslána státním orgánům k potvrzení.

Nic z toho se nestalo! Prostě proto, že vrchnosti tento regulativ poddaným prostě zatajily! Stanovená robota jim totiž byla málo. Aby ne, když velcí sedláci robotovali i více než dvojnásobek.

Postup vrchností, resp. jejich úředníků si můžeme ukázat na příkladu panství Nové Město nad Metují:

Když se chýlila šestiměsíční lhůta k „dobrovolnému narovnání“ ke konci a královéhradeckému krajskému úřadu žádné takové narovnání z panství Nové Město nepřicházelo, poslal na začátku října krajský adjunkt Biener von Bienenberg panu správci znovu regulativ s tím, aby s ním seznámil své poddané a následně o tom podal krajskému úřadu zprávu. Trvalo dva týdny, než na krajský úřad dorazila správcova zpráva:

Čekal-li pan adjunkt zprávu o publikaci regulativu poddaným, čekal marně. Pan správce sděloval, že „regulativ nelze vyhlásit, protože by mohlo dojít ke škodám“. Rozuměj: škodám vrchnosti tím, že by snad roboty měly být sníženy.

Adjunktovi pak trvalo další měsíc, než shromáždil další argumenty a napsal dopis, ve kterém na konci listopadu roku 1774 správcovy argumenty odmítl a opětovně nařizoval splnit nařízení o „dobrovolném narovnání“.

Pan správce si dával načas. Než se „rozhoupal“, navštívili ho poddaní.

To se už totiž mezi nimi rozšířila fáma o Zlatém patentu…

Fáma? Vidíme, že tato fáma měla vlastně reálný základ!

Císař, resp. císařovna, skutečně patent (i když ne ten Zlatý, zlatým písmem prý psaný a zlatou bulou prý potvrzený) vydala a vrchnosti ho poddaným skutečně zatajily. Přesně tak, jak se tvrdilo ve „fámě“. Ovšem fáma, jak to už bývá, celou záležitost značně zveličila - ani císař, ani císařovna nijak nepomýšleli na zrušení roboty, jen na její regulaci. Regulaci podle regulativu.

Poddaní uvažovali takto: Když nám vrchnosti patent zatajily, zajdeme si pro něj do vrchnostenských kanceláří sami. A šli!

Jak přesně se odehrávala návštěva poddaných u pana správce novoměstského panství, není známo.

Podíváme se do jiných vrchnostenských kanceláří. Třeba na panství Smiřice:

Zdejší vrchní byl muž „od rány“. Místní děkan píše, že „jinak býval (k poddaným) dosti příkrý“. Nyní, tváří v tvář poddaným, „více mrtvole než živé bytosti podoben… všechno omlouval, ba co dím, plakal, slzy prolévaje a Bohem se dokládaje, že nemá žádných královských patentů zmenšujících robotu“.

Pan správce měl štěstí, že měl k ruce něco vojáků. Ti sice měli rozkaz nestřílet, ale když poddaní panu správci nevěřili a chtěli se jej „zmocnit“, „jeden vojín“, jak následně vysvětloval velící důstojník svým nadřízeným, „neví se, zdali náhodou nebo úmyslně ručnici vypálil“. A dva poddaní padli zraněni. Ostatní se místo konfrontace rozhodli pro ústup: zraněné naložili a se slovy, „zdali takový jest rozkaz císařův, aby poplatník daní byl huben?“, jeli do Hradce, aby stejnou otázku položili přímo krajskému hejtmanovi. Do města je ovšem nepustili a museli se vrátit domů bez odpovědi.

Pro pana správce smiřického panství to díky vojákům dopadlo dobře. Jiní správci takové štěstí neměli. Podíváme se třeba do Kounic:

Pan správce se před svými poddanými schoval mezi krávy do chléva. Našli ho, zatáhli do kanceláře, kde pan správce sepsal prostý dokument:

"Tímto vůbec známo činím, že poddaní zdejšího panství kounického nikdy více k robotě potažený nebudou, co by od císaře pána, milostiví královny paní naší poručeno bylo, totiž contribuci platiti přivolujem dle starodávna.

Přitom sebe zavazuji pod mou ctí, že mně vo tom patentu, který by od její císařské královské milosti strany svobody, že lid poddanej s roboty osvobozený byl, nic povědomo není.

Adalbert Doubrava, direktor."

Takže: pan direktor slíbil, že poddaní na věčné časy robotovat nebudou. Ti se naopak zavázali, že budou státu platit daně - kontribuci. Všimněme si, že zatímco první část věty je v 1. osobě čísla jednotného ("já známo činím"), druhá část věty v 1. osobě čísla množného ("my přivolujem"); druhou část tedy pan direktor napsal přesně tak, jak mu to do pera nadiktovali poddaní. Na konci se direktor dušuje, že Zlatý patent v ruce neměl. Ano, skutečně ho v ruce neměl…

Pana správce vzali poddaní s sebou na pochod ku Praze. Jinak se mu ale nic nestalo. Hůře dopadl panský písař z Bylan:

„Jednoho písaře z Bylan… do rybníka hodit chtěli… O jedné botě ho před sebou hnali, kde ke kopci přišli, tam jej položili a bili, jednou přes břicho, podruhé přes prdel.“

Omlouvám se za ten výraz, použil ho kronikář Čermák. Na omluvu poddaných pak dodal: „Byl to velmi zlý člověk, a proto se mu za to šeredně odsloužili.“

Jinde pana správce posadili na potupného osla, který on sám předtím používal k trestání poddaných. Pro jeho ženu vymysleli jiný trest: ponořili ji do sudu s kolomazí a pak vyváleli v peří. Jak dlouho to ze sebe asi drhla?

Tato svévole poddaných místo svévole pánů ale nepanovala dlouho!

Povstání trvalo týden. Vlastně devět dní. Asi.

Kdy přesně povstání začalo, není dodnes spolehlivě vyjasněno. Asi 20. března. Několik dní trvalo, než si stání a zemské orgány učinily jasno o situaci. Pak zakročilo vojsko.

24. března byly vojskem rozprášeny houfy před Prahou, jejich vůdci zatčeni…

25. a 26. března se poddaní dvakrát střetli s vojskem u Chlumce. Jak dopadli, víme dodnes díky známému rčení…

26. a 27. března se poddaní střetli s vojskem u Českého Dubu, Doks, Zákup, Lvové a Sloupu, 28. března u Trutnova. Někde stačilo vojsku „zadupat“ a poddaní se rozutekli, jinde tekla krev…

Tím tažení poddanských houfů skončilo. Úřady ale ještě neskončily…

Kolik bylo obětí tohoto největšího poddanského povstání v 18. století? Snad překvapivě poměrně málo:

V „bitvě“, resp. dvou „bitvách“ u Chlumce padlo sedm poddaných a asi pět se utopilo, dalších asi šestnáct zemřelo na následky utrpěných zranění. Střetnutí s vojskem u Trutnova si vyžádalo deset obětí. Zda byli nějaké oběti dalších střetnutí s vojskem, nevíme; snad ne, jistě by to velící důstojníci ve svých podrobných zprávách nadřízeným zmínili.

Popravených poddaných bylo celkem sedm.

Jako první byl 29. března pověšen Josef Černý. Proč se tak stalo, není zcela jasné. Jako důvod byla uvedena „urážka státního úředníka a šlechtice“. Tím státním úředníkem a šlechticem byl nejvyšší sudí a guberniální rada František Antonín hrabě z Notic-Rienecku; dodnes nám po něm na pražském Ovocném trhu zbylo divadlo.

Cestou k šibenici prý Josef „hořce plakal“. No, nepomohlo to - byl přece „Buřič selského lidu a spoluraubíř“, jak hlásala tabulka, kterou mu pověsili na prsa. Nepomohly ani prosby jeho těhotné ženy. Stala se vdovou a musela se sama postarat o tři malé děti. Dlouho se o ně nestarala - zemřela hned v červenci, zřejmě při porodu čtvrtého potomka…

Sekretář nejvyššího purkrabího Fürstenberga Opitz poznamenal cosi o justiční vraždě. Ale ani on, ani purkrabí na rozsudky neměli vliv; rozsudky vydával zvláštní, stanný soud. Fürstenbergův čas měl měl přijít jen o málo později.

Tři dny po Černém byl pověšen Josef Dvořák. U něj byla vina jasná - v kostele v Roztokách vysypal z ciboria hostie a šlapal po nich. Toho snad chtěl soud ušetřit a dal mu možnost se očistit: Neprovedl jste svůj čin „v podnapilosti?“ Ne, odpověděl viník, nebyl prý ani v nejmenším opilý a dobře prý věděl, co dělá. Šibenice ho neminula…

Snad stačí těchto smutných příběhů. Jen telegraficky - v Praze byli popraveni další dva, celkem tedy čtyři. Dva „rebelanti“ byli pověšeni v Mladé Boleslavi; prý „jiným pro výstrahu a příklad, sobě pak pro plně zasloužený trest“.

Sedmým popraveným byl Jiří Radoň - za „zneuctění monstrance“; obdodný případ jako Dvořák.

Rozsudků smrti padlo mnohem více. Ale zasáhla Marie Terezie: 5. dubna vydala „generální pardon“. Amnestie se týkala všech vzbouřenců, kteří se vrátí domů a slíbí poslušnost. S výjimkou vůdců! I ti měli ale štěstí:

Týmž „pardonem“ panovnice zrušila stanný soud a vůdce měl nadále trestat zvláštní apelační soud. Do jeho čela byl postaven již zmíněný nejvyšší purkrabí a prezident gubernia Fürstenberk.

Všechny rozsudky smrti byly Fürstenberkem, svými nepřáteli pro náklonnost k poddaným posměšně přezdívaným jako „advokát žebráků“, a jemu podřízenými apelačními rady přezkoumány a Marie Terezie je na jeho doporučení změnila na krátkodobé tresty nucených prací.

Stovky a stovky dalších účastníků povstání byly potrestány rány karabáčem. Nic příjemného, ale lepší než šibenice!

Na jednu dezinformaci o údajném Zlatém patentu životem doplatilo životem nejméně 45 lidí…

Ovšem nebylo to nadarmo - o necelých pět měsíců později byl vydán nový robotní patent. Maximální možná míra roboty? Tři dny potažní a tři dny ruční roboty týdně.

Přesně tolik, kolik bylo stanoveno ve státním regulativu z dubna 1774. Tomu regulativu, proti kterému se vrchnosti vzepřely.

Jak v dopisu Marii Terezii poznamenal o málo později syn Leopold: „mírné povstání bude státu prospěšné, aby vlivní (tedy šlechtici) byli pokořeni“.

Po poddanském povstání se již vrchnosti úpravě a snížení robot nevzepřely…

Petráň, Josef. Nevolnické povstání 1775: prolegomena edice pramenů. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1972. 279 s. Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et historica. Monographia; no. 42.

Petráň, Josef. Rebelie: příběh jednoho týdne a dvou dní v březnu roku 1775. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975.

Kalousek, Josef, ed. Archiv český, čili, Staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích. Díl XXIV, Řády selské a instrukce hospodářské 1698-1780. Praha: Domestikální fond království Českého, 1908. VI, 605 s.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Selské_povstání_(1775)