Důchod, nebo almužna? Jak to bylo dříve

U těchto kategorií se zastavíme jen krátce – jejich postavení bylo specifické, a navíc jich ve společnosti mnoho nebylo: většinu obyvatel, a tedy i většinu našich předků, tvořili obyvatelé venkova a právě těm bude věnována hlavní pozornost.

Úředníci státní měli po desetileté službě penzi zajištěnou od dob Marie Terezie. Stejně tak tato panovnice upravila penzi vysloužilých důstojníků; prostí vysloužilí vojáci sice „pod penzí“ nebyli, ale byli jim přednostně přidělována různá nízká státní i komunální zaměstnání (v této souvislosti je nejznámější povolání venkovského učitele, ale jedná se spíše o mýtus). Pod penzí byli i úředníci vrchnostenští, avšak ne na základě zemských zákonů: jednalo se jen o blahovůli jednotlivých šlechticů a penze byla úředníkům přiznávána pravidelně na panstvích bohatších aristokratů. (Karel Klostermann ve své knize Ve stínu lesních samot, píše (volně parafrázuji): „Kdo Schwarzenbergům věrně sloužil, nikdy hlady neumře.“)

Jiná byla situace u městských řemeslníků.

Řemeslničtí mistři byli sdruženi do cechů (v Čechách byly cechy zrušeny až v roce 1860 a místo nich zavedena tzv. živnostenská společenstva) a každý cech měl svou pokladnu, do které mistři přispívali. Kromě úhrady výdajů spojených s různými slavnostmi a cechovními schůzemi (z dnešního pohledu je až neuvěřitelné, kolik se toho na takové cechovní oslavě projedlo a propilo, ale o tom snad někdy příště) měly tyto pokladny také funkci sociální: podporu v nemoci či úrazu. Nejednalo se tedy o penzijní pojištění: řemeslník měl pracovat až do smrti, ale pokud již pro nemoc či velmi vysoké stáří nemohl, poskytoval mu cech peněžní podporu; nebyla velká a stačila jen tak tak na obživu.

Podobná situace byla také u tovaryšů (do učení na řemeslo byly děti pravidelně dávány ve dvanácti třinácti letech, následně učení podle oboru trvalo dva, většinou ale tři, u náročnějších povolání i čtyři roky a poté se učedník po složení tovaryšské zkoušky stával tovaryšem). I tovaryši byli v rámci jednotlivých řemesel sdruženi do svých tovaryšských cechů a v rámci nich měli i tovaryši své pokladny s podobnými funkcemi, jako měly pokladny mistrovské. K tomu je dobré upozornit, že proti obecnému mínění se ne každý tovaryš stal mistrem. Naopak: počty mistrů byly omezeny a mistři jen neradi pouštěli mezi sebe někoho dalšího (většinou se taková možnost naskytla jen synům či zeťům), protože by to omezilo jejich vlastní výdělek – trh a tedy i okruh kupujících byl omezený. Většina tovaryšů se tak mistry nikdy nestala a průměrný tovaryš zůstal tovaryšem až do své smrti. A i on, pokud byl práce neschopný, měl nárok na podporu své cechovní, tovaryšské pokladny (samozřejmě pokud nějaký čas do takové pokladny přispíval ze svého platu).

Obdobně i horníci měli svá tzv. hornická bratrstva a své bratrské pokladny.

Dostáváme se k většině našich předků a jejich zabezpečení ve stáří. Je ovšem třeba venkovské obyvatelstvo rozdělit do tří kategorií: na podruhy (to jsou ti, kteří nevlastnili žádnou nemovitost), domkáře či chalupníky (vlastnili domek bez pozemků, polí, luk atd.) a sedláky (majitele statků a s nimi spojených pozemků).

U této kategorie venkovského obyvatelstva není, bohužel, o čem psát. Protože se „důchodové zabezpečení“ venkovského obyvatelstva opíralo o vlastnictví nemovitosti, měli tito podruzi smůlu. Celý život pracovali většinou jako nádeníci (tedy zemědělští dělníci) za přibližně deset krejcarů denně, což stačilo tak na uživení. Dospělý člověk potřeboval necelé dvě libry chleba denně (počítalo se přibližně s 0,8 kilogramy na dospělou osobu a den, libra byla půl kila), přičemž libra chleba stála jeden až dva krejcary podle aktuální ceny obilí. Jen na chléb pro sebe a svou ženu, děti nepočítaje, potřeboval nádeník dva až čtyři krejcary denně; k tomu ale další asi dva krejcary na další stravu, především luštěniny a mléko (více o tom v mém předchozích článku, kde jsou některé výpočty stravy a cen obilí: https://medium.seznam.cz/clanek/matej-hronsky-jeste-jednou-k-hladomoru-1770-1772-aneb-jak-rostly-ceny-za-dob-nasich-prapredku-122687).

Podruh také musel platit nájem, přičemž je třeba si uvědomit, že práci měl každý den jen od jara do podzimu, v zimě se na polích moc dělat nedalo. Sečteno, podtrženo: za celý svůj život nádeník neušetřil vůbec nic, a když přišlo stáří, musel se živit – žebrotou.

Různá zákonná ustanovení o žebrotě v minulých dobách a praxe žebráků by vydala na celý článek nebo spíše celou knihu (doporučuji výbornou knihu Pavla Himla Zrození vagabunda z roku 2007). Takže zde jen telegraficky: Žebrota byla zákony upravována již před třicetiletou válkou, po ní byl vydán v roce 1661 speciální patent o tulácích a žebrácích, který dovoloval žebrat pouze práce neschopným chudákům. Následovaly, především za vlády Marie Terezie, další podobné patenty a po uzákoněný domovského práva v šedesátých letech 19. století přešla povinnost postarat se o žebráky na obec, do které žebrák příslušel.

Zde se dostáváme ke dvěma dalším kategoriím venkovského obyvatelstva, domkářům (také zvaní jako chalupníci) a sedlákům jako majitelům nemovitostí. Do „důchodu“ odcházeli teoreticky prodejem své nemovitosti, ale to neznamená, že by seděli doma na peci: synovi či zeťovi (to byli nejčastější kupci rodinný nemovitostí) pomáhali v řemesle či hospodářství, pokud byli dříve nádeníky (i takoví často vlastnili svůj vlastní domek), pak pokračovali v méně náročných pracích podle svých sil; bohatší sedláci se často věnovali fyzicky méně náročnému obchodu obilím, v lesnatých krajích dřevem a podobně. Jejich „důchodové“ zaopatření mělo dvě složky: peníze za prodej nemovitosti a tzv. výměnek (také výminek, vejminek a další nářeční varianty), tedy přímo v kupní smlouvě „vymíněné“ roční naturální příjmy, které jim nový majitel musel odvádět.

Kdy odcházeli do důchodu? Předně si řekněme, že přibližně třetina domkářů a sedláků se „důchodu“ vůbec nedožila. U těch, kteří se „důchodu“ dožili, si můžeme říct, že běžný domkář svůj domek koupil těsně před třicítkou, vlastnil jej třicet let a kolem šedesáti let svůj domek prodával. U sedláků jsou čísla podobná: většina sedláků svůj statek koupila těsně před třicítkou, následně na něm o něco více než třicet let hospodařili a po šedesátce jej prodali většinou synovi, méně často zeti.

Jejich „důchodové zaopatření“ se po prodeji domku či statku skládalo ze dvou částí: peněz z prodeje nemovitosti a z výměnku, tedy naturálních odvodů nového majitelem tomu starému (a případné výše zmíněné přivýdělky, ale těm se zde věnovat nebudeme). Cena domků byla pochopitelně nižší než statků, ale na druhou stranu ji alespoň občas prodávající dostal do ruky celou a nemusel čekat na splátky. Pokud nový majitel nebyl schopen kupní cenu zaplatit najednou (v tom případě měl lhůtu do roka), pak byla kupní cena rozdělena na tzv. závdavek a roční splátku, tzv. vejruňk, také výrunek.

Protože se u obou kategorií bývalých majitelů nemovitostí poměry lišily, rozdělíme je na dvě podkapitoly: domkáře (chalupníky) a sedláky.

Obecně lze říci, že běžný domek stál v průběhu času od třicetileté války do druhé poloviny 19. století nejprve několik desítek, později několik málo stovek zlatých. Přibližně ve třetině případů dostal prodávající celou kupní částku na ruku, ve zbylých dvou třetinách dostal na ruku většinou polovinu kupní ceny a zbylá polovina měla být vyplacena pravidelnými každoročními splátkami za (průměrně) deset let; v takovém případě pak roční splátka činila několik zlatých ročně. Pro představu – roční spotřeba jen chleba na osobu a rok byla počítána na pět až sedm korců obilí (žita), které stálo jeden až dvě zlatky, tedy na rok jen na chleba bylo potřeba pět až čtrnáct zlatých.

Bydlení měl domkář bezplatné v rámci výměnku: Zcela běžnou součástí kupních smluv totiž byl bezplatný doživotní pobyt „ve světnici“ (tedy v teple u kamen s možností vařit a občas se umýt) a ke spaní jedna komůrka, většinou v podkroví. Jiné naturální zabezpečení na rozdíl od bývalých sedláků domkáři „v důchodu“ neměli – domky neměly pole, a tak nebylo z čeho tyto naturální odvody odvádět. Jedinou výjimkou bylo ovoce ze stromů rostoucích v zahradě: „pokud pánbůh dal“, měl výměnkář nárok na třetinu (někdy jen čtvrtinu) roční úrody ovoce; pokud stromy třeba na jaře pomrzly, nedostal výměnkář nic.

Pokud nový majitel splácel domek podle smlouvy (a je třeba říct, že to se dělo jen asi v polovině případů), stačily tyto splátky spolu s vyplaceným závdavkem na skromné živobytí jedné osoby. V případě, že měl domkář-výměnkář ženu, byli živi velmi, velmi nuzně; a pokud měli také dosud nezaopatřené děti a výměnkář již nemohl chodit do práce, pak zbývala – žebrota.

Určit běžnou cenu statků je obtížnější než u domků. Velkou roli hrála velikost statku a také to, v jak úrodném kraji byl. Ale řekněme obecně, že v před třicetiletou válkou stál běžný statek vyšší desítky až vyšší stovky zlatých (tehdy ovšem kop míšeňských grošů, přičemž kopa grošů byla v podstatě rovna jednomu zlatému, resp. byla o 16,7 % vyšší). Po třicetileté válce nastal vlivem válečného zpustošení propad cen, takže statek stál nižší desítky až nižší stovky grošů; postupně ceny rostly, takže v polovině 19. století stál běžný statek nižší stovky až tisíce zlatých.

Ceny nebyly určovány dohodou mezi prodávajícím a kupujícím. Otázka vlastnictví pozemků je složitější (snad se k ní dostanu někdy v budoucnu), ale obecně lze říci, že sedlák měl ve vlastnictví jen budovu statku a pozemky v dědičném pronájmu od vrchnosti. Vrchnost také dohlížela nad tím, aby statky nebyly prodávány pod cenou, protože i tehdy existovala „daň z převodu nemovitosti“, která ovšem nepřipadal státu, ale vrchnosti. Zároveň ale nový majitel musel být schopen kromě kupní ceny platit také kontribuci (daň státu) a vrchnostenské platy a dávky. Proto měla vrchnost zájem, aby kupní cena byla „férová“: statky tak byly prodávány v podstatě za cenu určenou „znaleckým posudkem“, který prováděl vesnický rychtář s několika dalšími zkušenými hospodáři.

A z týchž důvodů byly vrchností, resp. „znaleckým posudkem“, určovány také výše naturálních odvodů, tedy naturální části „výměnku“: jejich výše stejně jako kupní cena nesměla nového majitele tížit natolik, aby nebyl schopen platit daně, dávky a platy jak státu, tak vrchnosti.

U sedláků tedy „důchodové zabezpečení“ spočívalo ve dvou částech: a) na závdavku a vejruňcích (tedy ročních splátkách) podle kupní ceny statku, b) na výměnku.

Podmínky splácení statků byly rozdílné od domků; statky byly spláceny mnohem delší dobu. Na rozdíl od třetiny případů, kdy byl domek splacen hned při uzavření kupní smlouvy, u statků se toto nedělo nikdy. Také závdavek byl u statků v poměru ke kupní ceně než u domků: zatímco u domků, pokud nebyl splacen rovnou, byl závdavek přibližně polovina ceny, u statků v průměru jen třetina (konkrétně v rozmezí většinou 15-50 % kupní ceny, přičemž vyšších hodnot dosahoval závdavek tehdy, byly-li na statku dluhy, které bylo třeba ihned uhradit). Určit výši splátky je obtížnější vzhledem k rostoucí ceně statků, ale v průměru byla roční splátka 3,5 % kupní ceny, ve výši od pěti v dřívějších dobách až do několika desítek zlatých v pozdějších dobách.

Běžná doba splacení statku byla mezi 15-25 lety. Výše jsme si řekli, že prodávajícímu sedlákovi bylo většinou mezi 60 a 65 lety (samozřejmě nepočítáme s těmi, kteří se „odchodu do důchodu“ vůbec nedožili, a těch byla polovina). Lidé se dožívali nižšího věku než dnes, takže sedláci, vulgárně řečeno, počítali s tím, že splacení statku se nedožijí a zbytek bude rozdělen mezi dědice. Ale závdavky a roční splátky mu dávaly jistotu jednu. Druhou jistotou na stáří byl výměnek.

Jako i u domkářů stálo na prvním místě této části kupních smluv (protože ustanovení o výměnku bylo zapsáno přímo v kupní smlouvě a jeho nedodržení mohlo být trestáno pokutou) bezplatné doživotní ubytování. Pokud měl statek samostatně stojící výměnek (a proti obecnému mínění měli vlastní samostatné výměnky také některé domkáři), pak výměnkář (samozřejmě se ženou a svobodnými dětmi, pokud je ještě měl) žil v něm. Pokud samostatně stojící výměnek nebyl, pak si sedláci jako domkáři vymiňovali doživotní pobyt ve světnici včetně vaření a hygieny a ke spaní jednu komoru (na větších statích někdy také další komoru pro uskladnění věcí). Pokud výměnkáři bydleli v samostatném výměnku, měli od sedláka zajištěn otop zdarma.

O detailech naturálního zabezpečení pojednám v odděleném článku, takže zde jen v krátkosti. Výměnkáři mohli na náklady nového sedláka chovat svou krávu, na větších statcích i dvě, na menších naopak jen kozu; pokud zdraví výměnkáře nedovolovalo (protože o dobytek se starat museli sami, od sedláka dostávali jen místo v chlévě, seno a slámu), pak od sedláka dostávali menší množství mléka. K tomu někdy mohli chovat také drůbež, nebo dostávali malé množství vajec. Dále dostávali výměnkáři ročně několik korců obilí: na menších statcích pět, na větších patnáct i dvacet korců obilí (přičemž v té době se počítalo asi s roční spotřebou pěti šesti korců na osobu). K tomu se nový sedlák zavazoval výměnkářům na svá pole zasadit a vypěstovat několik záhonů zelí, mrkve, v pozdější době brambor, také lnu či konopí. Tak tomu bylo obvykle, ale v některých smlouvách se setkáváme také s ročními příděly másla, sýra, luštěnin (hlavně hrachu). Běžnou součástí výměnkářské smlouvy byl také většinou třetinový podíl na úrodě ovoce. V horských a podhorských oblastech si výměnkáři někdy vymiňovali také tzv. „kameny smůly“, předpokládám, že na obchod.

Tak tedy vypadalo „důchodové zabezpečení“ našich předků.

Kdo má o problematiku hlubší zájem, může se podívat také na můj druhý článek, který se zabývá výměnkem důkladněji.

Kdo inklinuje spíše ke krásné literatuře, doporučuji pěkné dílo K. V. Raise Výminkáři. Protože ale tato kniha podává ponurý obraz minulosti, doporučuji poté přečíst opačný pohled téhož autora: Zapadlé vlastence. Tam je naopak podán obraz naší vesnice v minulosti v barvách růžových, takže porovnáním těchto dvou prací se snad dostaneme k pravdivému obrazu naší vesnice v minulosti.

SOA Litoměřice, SOkA Děčín, pozemkové knihy.

Problémy cen, mezd a materiálních podmínek života od 16. do poloviny 19. století. Acta Universitatis Carolinae – Philisophica et historica 1/1971. Praha, Univerzita Karlova, 1971.

PROCHÁZKA, Vladimír. Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století. Praha, ČSAV, 1963.

PEKAŘ, Josef. České katastry 1654-1789: se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním. V Praze: Historický klub, 1915.

Časopis Společnosti přátel starožitností. Ročník LXIII. (1955).

Wikipedia, heslo Sociální zabezpečení v Česku, k 25. 2. 2025.