Penzisti na tripu tentokrát po Bulharsku: Po jedenácté přes pohoří Pirin

V pořadí již jedenáctý přechod bulharského pohoří Pirin jsem měl původně naplánovaný na rok 2025. Vloni byly před plánovaným termínem neskutečně drahé letenky do Sofie, a tak jsem si řekl, že pojedu jako dříve, tj. do roku 2015, autobusem z Brna. Škrt přes rozpočet mi skutečně až na poslední chvíli udělala neuroborelióza.

Vše bylo včetně cestovního pojištění zařízeno, baťoh sbalený a nezbylo než vyrazit vlakem do Brna. Pravdou je, že počáteční zdravotní potíže jsem měl již před odjezdem, ale to vše jsem přičítal stařeckému chátrání. Avšak již při cestě vlakem do Brna příznaky boreliózy začaly gradovat do brutální podoby. A tak jsem se dalším vlakem vrátil zpět domů, přičemž další demoliční průběh nemoci potvrdil správnost mého rozhodnutí. Potom trvalo ještě nějakou dobu, než léčitel na rozdíl od šesti lékařů stanovil správnou diagnózu.

Od roku 2021 jezdím do Pirinu již sám

Takže na jedenáctý přechod pohoří Pirin došlo až letos, a to konkrétně na přelomu srpna a září, přičemž od roku 2021 sem jezdím sám. Předtím se na mých šesti předchozích toulkách po Pirinu vystřídalo celkem 21 dalších parťáků. Nejvíce se mnou byla v bulharských horách moje žena – celkem čtyřikrát. Ale letos stejně jako při čtyřech posledních pirinských přechodech jsem vyrazil sám. Má to sice svá rizika, ale i výhody. Jdu si svým tempem, přičemž i ve věku 72 let není pro mne takovým problémem jít do kopce, a to včetně velice strmých úseků.

Na těchto strmých úsecích nahoru se pouze zkracuje s věkem vzdálenost, kdy chvilku odpočívám, a to především za účelem vydýchání. Přitom po mnoho let aplikuji osvědčenou metodu legendárního tatranského nosiče Laca Kulangy. Tj. na místě odpočinku opřu baťoh o kámen, aniž ho sundávám. Tím si odlehčím ramenům a zádům, ale i hrudníku. Následuje zhruba 10 rychlých výdechů a nádechů a na závěr pak pět hlubokých nádechů, abych do těla napumpoval co nejvíce kyslíku. To vše trvá zhruba 15 vteřin, kdy po krátkém odpočinku jdu opět dál. Při delším odpočinku hrozí, že se únava rozleží a člověk, obzvláště pak starší, se bude muset znovu rozejít.

Problémem a čím dále větším je pro mne chůze z kopce, obzvláště pak, pokud horský chodník vede strmě dolů přes kamenné pole. To, co jsem kdysi i s těžkým baťohem hravě přeběhl, mne nyní jaksi zdržuje. Kromě poněkud opotřebovaných kloubů (kolena, kotníky) a úbytku sil se na mém šourání při exponovanějších sestupech podílí pokles obratnosti a rovnováhy, přičemž si již ani tolik nevěřím. Takže při sólo přechodech musím zejména při exponovaných sestupech dbát na jistotu, kam dát při dalším kroku nohu a jak jí zde stabilizovat, aby příští ráno nedokončovali recyklaci mého těla místní supi. Ty jsem v Pirinu viděl v roce 2020 a v roce 2023.

Jelikož jsem letošní výlet na Pirin pojal s ohledem na věk, ale i zdravotní stav, že se pravděpodobně jedná o můj poslední přechod tohoto bulharského pohoří, chtěl jsem především navštívit oblíbená místa v tomto pohoří a jeho okolí (Tevno ezero, Spano Pole, Melnik) a zároveň se rozloučit se známými chataři (především s Valou a Ivanem na zaslonu Tevno ezero a Ljubčem a Geri na zaslonu Spano Pole, jakož i ještě jednou navštívit svého makedonského přítele – pastevce Mitka, jinak stejně starého bývalého učitele, na Perově kolibě.

Doprava z Melniku do Banska jakožto výchozího bodu pro přechod Pirinu není nikterak jednoduchá

Prakticky v plném rozsahu byl naplněn můj záměr při čtyřdenní návštěvě Melniku, kde jsem letošní návštěvu Pirinu začínal. V nejmenším bulharském městě s bohatou historií jsem kromě klasických míst navštívil i některá další místa, která jsem při svých předchozích osmi návštěvách jaksi opomíjel.

Jestliže minimálně v roce 2011 do Melniku zajížděla celá řada autobusů z několika bulharských měst včetně Sofie, ty doby jsou dnes se třemi, resp. i se čtvrtým spojem v 6.10 v pracovní dny do města Sandanski již pryč. A tak určitým problémem bylo dopravit se z Melniku do Banska coby nástupiště vlastního vysokohorského přechodu Pirinu. Rozhodně je s ohledem na všechny souvislosti lepší vyrazit na přechod Pirinu ze Sofie nejprve do Banska se začátkem na chatě Vichren a v Melniku jej zakončit.

Obzvláště jsou dopravní možnosti z Melniku omezeny mimo pracovní dny, jako tomu bylo v mém případě v neděli 30. srpna. Jestliže jsem vyjel z Melniku ráno v devět, do Banska vzdáleného po silnici zhruba 100 km jsem přes Sandanski a se zajížďkou přes Blagoevgrad, jelikož přímý autobus z města Sandanski do Banska nejezdí, dorazil až odpoledne o půl třetí. Naštěstí již několik let jezdí nahoru ke chatě Vichren autobus i v 17.00 hod.

Jelikož se mi nechtělo čekat a chtěl jsem být co nejdříve nahoře, zkusil jsem štěstí u místních taxikářů. U nich jsem však nepochodil. Pryč jsou ty nedávné doby, kdy v podhůří bulharských hor jezdili černí taxikáři nebo individuální provozovatelé taxislužby a bylo možno s nimi dohodnout příznivou cenu. A to i 20 až 25 Leva za cestu ke chatě Vichren.

Pryč jsou však i doby, kdy taxislužbu v Bansku sice ovládla jedna společnost, přesto však byla přepravovaným účtována i ke chatě Vichren tarifní cena, tj. o něco více než 2 leva na kilometr. Letos, kdy od 1. ledna platí v Bulharsku euro, sice měli všichni taxikáři v Bansku zveřejněny tarifní ceny, tj. denní sazbu 1,02 € a noční 1,27 € za kilometr, ale za tuto cenu odmítali jet ke chatě Vichren, kam je to z Banska 18 km. Za tuto vzdálenost nepožadovali dle tarifu 20 €, ale rovnou 50 € a za cestu k pěší odbočce ke chatě Demjanica ve vzdálenosti zhruba 6 km od banského nádraží dokonce 30 €.

Marná byla moje argumentace, že žádnou horskou přirážku ve svém tarifu nemají. A tak jsem nepochodil ani u jednoho z nich, byť jsem s nimi komunikoval bulharsky. Nakonec z nich vypadlo, že ceny ke chatě Vichren, resp. k odbočce na chatu Demjanica stanovili jejich šéfové a oni jsou v tomto ohledu malí páni. Prostě klasické krácení daní. Oficiálně se vykáže za cestu k chatě Vichren příjem dle taxametru ve výši 20 € a zbylých 30 € je čistý, nezdaněný příjem.

Nezbylo tedy než počkat dvě hodiny na poslední autobus ke chatě Vichren. I u něho jsem se dočkal překvapení. Jízdenku mi neprodal řidič, ale zkasíroval mě až u chaty Vichren výběrčí. Pravděpodobně i z tohoto důvodu řidič odmítl vzít dva jiné zahraniční turisty na horní zastávku v Bansku u hotelu Kempinski a odkázal je na taxík, ačkoliv tam podle jízdního řádu zastávku měl. Ale neměl jízdenky.

V režimu eura jsem letos za autobus z Banska ke chatě Vichren zaplatil 8 €. Jenom pro srovnání – jízdenka ze Sofie do Melniku, tj. na desetkrát delší vzdálenost 180 km, mne letos stála 12 €. Před dvěma lety to bylo z Banska ke chatě Vichren za 12 leva (6 €), předtím za 9 či 8 leva a do roku 2015 pouze za 6 leva. Jelikož tento článek dopisuji na Maltě, tak skutečně pro srovnání. Zde nás stálo taxi za 8 km z letiště do místa ubytování 18 €.

Ale do roku 2015 byla v Bulharsku normální výplata, což se bulharsky na zdejší poměry řekne z českého pohledu příznačně – zaplata, při pevném kurzu 2 leva za 1 €, nějakých 500 až 600 leva a běžné důchody ve výši 150 až 200 leva. Takže osobně při vědomí, že by se ani nám nechtělo dělat za pouhých 6 až 7,5 tisíce nebo mít důchod ve výši 2 až 2,5 tisíce korun při bulharských cenách podobným českým, beru růst cen po roce 2015, který je spojen s pobytem na bulharských horách, s nadhledem a pochopením pro růst cen.

Pirin 2026 – první den či spíše večer na chatě Vichren

Jestliže jsem po přechodu na euro zaregistroval určité navýšení cen již při svém pobytu v Melniku, potom po příjezdu na chatu Vichren mně bylo jasné, že zde dostanu prvotní informaci, jak se změnily ceny na horských chatách. Znát nebo předpokládat cenovou hladinu byla a stále je pro pobyt na bulharských horách zásadní informace, jelikož se zde platí hotově, a to i na chatách, kde mají zavedený internet.

Poněvadž bulharské leva bylo pro české směnárny tak trochu exotickou měnou, vycházelo lépe měnit eura za leva přímo v Bulharsku či později jsme přešli na výběr potřebného obnosu přímo z bankomatu. Vždy však člověk musel odhadnout, kolik mu bude stačit pro celý přechod bulharských hor, ať to byl Pirin nebo Rila či i kombinace obou pohoří. V roce 2011 jsem začínal v režimu bulharské měny na 30 leva a v roce 2024 pak končil na 80 leva na den.

Jelikož podstatnou položkou byla vždy cena za lůžko, tak ta zhruba do roku 2015 činila 10 leva za den, a to až na výjimky, jako je právě chata Vichren (12 leva) a turisticky exponovaný zaslon Tevno ezero (15 leva). Ale cena se nechala usmlouvat i na 8 leva. Pak cena začala stoupat. Nejprve na 15 leva, pak na 18 leva, posléze hned na 20 leva (od roku 2021) a v roce 2024 jsem platil za nocleh 25 leva.

Takže pln očekávaní, jaké jsou ceny po přechodu na euro, jsem vstoupil do chaty Vichren. Nejprve mě překvapil pultík před recepcí. Potom tu na mě čekala zcela jiná sestava, jelikož z původního týmu bývalého chataře, který byl v posledních letech vážně nemocný a jezdila sem pouze jeho žena, tu nikdo nebyl. Od nového chataře jsem se bohužel dozvěděl, že ten předchozí zemřel.

A jelikož jsem zde nenarazil ani na správce tréninkového střediska sportovní organizace Levski Sofia (druhé patro chaty Vichren), neměl jsem, co se týče lidí, se zde ani s kým rozloučit. A co se týče rozloučení s touto pirinskou chatou či popřípadě s nedalekým stejnojmenným nejvyšším pirinským vrcholem (Vichren 2914 m n.m.), tak toto s ohledem na dostupnost auty nebo autobusem ještě nebylo a není na programu dne. Ještě se na chatu Vichren někdy podívám, a to ve spojení s kratšími výlety. Například k Muratovu jezeru či dalším horským jezerům v dolině Banderica (Banderiška dolina) nebo jen tak ve spojení s výhledem na okolní hory.

Letos jsem za nocleh ve společné místnosti zaplatil 20 €, a to nejen na chatě Vichren. Přitom v mém oblíbeném dvojlůžkovém uzamykatelném pokoji, který jsem zde ze staré známosti míval k dispozici, bych zaplatil 30 €, jelikož za celý účtují 50 €. Za večeři jsem pak letos zaplatil 15 € (točené pivo Kamenica 3 €, dvě kjuftěta po 2,5 €, šopský salát 6,5 € a dva krajíčky chleba po 0,2 €). V roce 2024 jsem za stejnou večeři zaplatil 22 leva. Ráno jsem pak za snídani letos zaplatil 12,5 € (čaj 1,5 €, vaječná omeleta 6 €, jogurt s borůvkovým džemem 4,5 €, což však bylo v případě jogurtu méně, než jsem platil v Melniku, a dva krajíčky chleba).

Jinak na chatě Vichren je po rekonstrukci v roce 2011 k dispozici topla baňa (sprchy), která se otevírá ve čtyři odpoledne. Navíc je zde již po několik let k dispozici wifi a ta již byla letos v režimu free a návštěvník tedy nemusí zjišťovat heslo. U barového pultu v jídelně je zde k dispozici prodlužka s několika zásuvkami pro nabíjení mobilů. Příjemným překvapením letos bylo, že ubytovaní mají v chatě nově k dispozici sociálky s evropskými záchody a nemusí chodit ven na turecké šlapky.

Pirin 2026 – cesta na chatu Demjanica přes sedlo Todorina porta

Chata Vichren se nachází ve výšce 1972 m n. m., a to dle údaje na budově chaty, což odpovídá na rozdíl od údaje 1950 m n.m. uváděném např. ve Wikipedii i průběhu vrstevnic na mapě, kdy nejbližší nižší přísluší 1970 m n.m. Pokud návštěvník nezvolí pro návštěvu nebo přechod Pirinu jako výchozí bod sedlo Predel (1156 m n.m.) s přespáním na chatě Javorov (1755 m n.m.), popřípadě chatu Bezbog (2235 m n.m.) nebo sousední horní stanici lanovky od chaty Goce Delčev) nebo nejmenší bulharské městečko Melnik či jiný výchozí bod – například chatu Jane Sandanski na Popina Laka, chata Vichren představuje stěžejní bod. Kromě autobusu s odjezdy (cca 8.00, 13.30 a 17.00) či za určitých podmínek i autem se lze na chatu Vichren dostat od horní stanice lanovky s dolní stanici v Bansku u hotelu Kempinski a s horní pak u biatlonového stadionu na Banderiška poljana (ca 1595 m n.m.) nebo pěšky až z Banska (12 km s převýšením ca 1030 m), což vůbec nedoporučuji, jelikož ztratíte den náročným pochodem do kopce městem a pak lesním terénem prakticky bez jakýchkoliv výhledů.

Při vícedenním pobytu na chatě Vichren lze odtud vyrazit na jednodenní výšlapy nejen k jezerům v dolině Banderica, ale i na nejvyšší pirinskou horu Vichren či na legendární ostrý hřeben Končeto s výhledem z vrcholu Banski Suchodol (2884 m n.m.), popřípadě i s výšlapem na Kutelo (Kutelo 2 – 2907 m n.m., Kutelo 1 – 2908 m n.m.). K přechodu Pirinu lze od chaty Vichren zvolit hned tři varianty. Po kombinaci modré a žluté značky přes sedlo Banderiška porta (2501 m n.m.) směrem k chatě Sinanica (modrá) nebo zaslonu Spano Pole (žlutá). Základní přechodová trasa od chaty Vichren pak směřuje až na Tevno ezero. A to po červené značce.

Červená značka vede od chaty Vichren souběžně se zelenou značkou, která směřuje přes sedlo Todorina porta (2560 m n.m.) k chatě Demjanica. Zkušení návštěvníci však při odchodu od chaty Vichren místo kombinace červené a zelené značky používají horskou stezku s kombinací modré a žluté, jelikož červenozelená stezka vede v tomto úseku skrze obtížně prostupnou kosodřevinu bez jakýchkoliv výhledů. Vzhledem k tomu, že jsem si jako chátrající stařík zvolil pro cestu na Tevno ezero méně náročný přechod přes chatu Demjanica, nesápal jsem se tedy do kosodřeviny u potoka Banderica, ale vyrazil jsem i já od chaty Vichren po trase modré a žluté značky.

Na začátku této cesty je nutno překonat dva menší suťové svahy. Klíčovým bodem pro postup po červené (Tevno ezero) a zelené (Demjanica) je rozcestník ve vzdálenosti 525 m od rozcestníku u chaty Vichren. Zde je dřevěný mostek přes potok Banderica a po něm se dáme za potok směrem k pěšině s převažující červenou značkou, se kterou souběžně vede i zelená. Pokud se vysloveně nechceme jít podívat na malé jezírko Okoto, nesápeme se za mostkem po červené do svahu, ale pokračujeme po červené přes horskou louku jižním směrem souběžně s potokem Banderica.

Zhruba po jednom kilometru se chodník stáčí do prudšího svahu doprava. Po dalších 200 m je třeba dát pozor na neznačenou odbočku k Ribno Banderiško ezero vedoucí jižním směrem, ale je nutno pokračovat do svahu 1,3 km jihovýchodním směrem až k Žabežkoto ezero (2324 m n.m.). Toto místo s výhledem na okolní hory je vyhledáváno ke krátkým odpočinkům. Letos jsem si zde natrhal i plno velkých borůvek. Zde se červená a zelená značka dělí. Červená pokračuje směrem k Tevno ezero, kdežto zelená pak serpentýnami přes suťový svah strmě nahoru do sedla Todorina porta (2560 m n.m.). V sedle je místo s nádhernými výhledy nejen do údolí doliny Banderica, ale i na začátek doliny Vasilašských jezer. Tzn. další místo nejen pořízení fotografií, ale i k delšímu odpočinku včetně občerstvení a doplnění sil.

Jelikož cesta dál pokračuje svahem vrcholu Malka Todorka (2712 m n.m.), nejvyšší bod pochodu mezi chatou Vichren a chatou Demjanica není v sedle, ale o něco dále za ním ve výšce 2580 m n.m. Po přejití traverzu na svahu hory Malka Todorka se dostaneme do doliny jezer s názvem Todoriny oči. Název vrcholům Todorka (2746 m n.m.) a Malka Todorka a jezerům Todoriny oči, jakož i nedalekým Vasilašským jezerům a horskému potoku Vasilaška reka dala dle pověsti dávná tragédie.

Todorka byla dcerou bohatého hospodáře, kdežto Vasil byl chudý sirotek. To však nezabránilo lásce mezi nimi. Té však rodiče Todorky bránili. A tak nenaplněná láska skončila tragédii, kdy podle pověsti nešťastná Todorka vyjela na koni na vrchol hory, dnes nazývané Todorka, a zde se zabila skokem ze skály. Jelikož z dálky vypadá vrchol Todorky jako monolit, dlouhá léta jsem nechápal, kde se tedy Todorka mohla vrhnout ze skály. Vše jsem pochopil až při výstupu na Todorku v roce 2024 od severu, při kterém jsem zjistil, že ve vrcholové partii hory Todorka je skalní průrva se strmými stěnami.

Když potom nešťastný Vasil našel svou milovanou Todorku mrtvou, tak se podle pověsti utopil ze žalu nedalekém jezeru, Nyní známém pod názvem Gorno Vasilaško ezero. Jestliže Todorka dala název stejnojmenné hoře a jezerům Todoriny oči, potom Vasil dal tedy název nedalekým jezerům a z nich vytékajícímu horskému potoku.

Prakticky při každém přechodu Pirinu jsem vždy narazil na nějaké kamzíky, bulharsky nazývané kozy či se slovním členem kozite, a to často pod Vichrenem nebo u nedalekého zaslonu Kazana či na svahu hory Kutelo. Na opačném koutu Pirinu pak na svazích v blízkosti zaslonu Tevno ezero. V dolině pod jezery Todoriny oči jsem je spatřil pouze jednou v roce 2024. Ale stálo to za to, jelikož to bylo největší stádo kamzíků, které jsem v Pirinu potkal. Zhruba 30 jedinců. Takže, pokud tudy půjdete, pořádně si prohlédněte okolní svahy, zda taky náhodou nebudete mít štěstí na pirinské kamzíky.

Při další cestě k chatě Demjanica šikmo svahem dolů je výhled na již zmíněné Gorno Vasilaško ezero. Kolem Dolního Vasilašského jezera se synonymem Ribno Vasilaško ezero se jde po jeho břehu. Zhruba po jednom kilometru se pak překračuje po kamenech horský potok Vasilaška reka. Cesta se zelenou značkou se pak stáčí lesním svahem dolu do doliny Demjanica, kde se po několika serpentýnách napojí zhruba půl kilometru od chaty Demjanica na páteřní údolní stezku s modrou a žlutou značkou.

Pokud vezmeme v potaz nějaké odbočky například pro hledání místa na fotografování či různé kličkování obzvláště pak při cestě dolu, na absolvováním trasy od chaty Vichren k chatě Demjanica (1890 m n.m.) máte za sebou zhruba 10 km pochodu s převýšením zhruba 600 m a klesáním 690 m. K chatě Demjanica lze přijít i po modré od Banska nebo může být zastávkou při přechodu od chaty Bezbog k chatě Vichren.

Na chatě Demjanica je si možno zakoupit hotová jídla, teplý čaj, pivo či jiné nápoje. Je zde opět k dispozici topla baňa (sprchy) a uvnitř chaty jsou evropské záchody. Prozatím zde nebyla wifi, ale i chytit signál zde činí potíže. Sem tam se to povede. Za shlédnutí na chatě Demjanica stojí dřevěná velkokapacitní pračka ve tvaru obráceného komolého kužele na sousedním horském potoce Vasilaška reka.

Ani na chatě Demjanica jsem letos nepotkal předchozí sestavu. Jestliže zde do roku 2024 správcovali manželé, letos tu byl správcem zhruba čtyřicátník se svým otcem. Z mého pohledu se jednalo o příznivou změnu, jelikož ten předchozí byl tak trochu morous. Kdežto letošní sestava vystupovala velmi přívětivě, přátelsky a vstřícně. Večeři jsem zde pořídil včetně polévky a lahvového piva za 15 € a ráno pak snídani s využitím svých zásob sýra nakoupeného v Melniku za 5 €. Takže již pro doplnění i zde stál letos nocleh 20 €.

Pirin 2026 – cesta k zaslonu Tevno ezero přes sedlo Možgoviška porta

Dle plánovače trasy na Mapy.COM je to 6,5 km s převýšením 653 m. Do klíčového bodu v sedle Mozgoviška porta (2513 m n.m.) se jde prakticky stále do kopce, a to po turistické cestě s modrým značením, se kterou do vzdálenosti zhruba 3,6 km od chaty Demjanica vede souběžně žlutá značka. Žlutá pak u rozcestníku (2189 m n.m.) odbočuje do sedla Džangalská porta (synonymum Samodivská porta) a ke chatě Bezbog. Právě místo u tohoto rozcestníku se nabízí ke krátkému odpočinku s výhledem na masiv Poležanu (2853 m n.m.) a scenérii sedla Džangalská porta (2478 m n.m.) a rozeklaného vrcholu Džangalu (2729 m n.m.) východním směrem a na horský hřeben mezi Vazelou a Prevalskou kapu západním směrem.

Usek od chaty Demajnica k tomuto rozcestníku (3,6 km) se nechá ujít na jeden zátah a cestou se lze kromě pohledů na okolní horské vrcholy kochat i vodopády na horském potoku Demjanica. A v horní části tohoto úseku cesty se objevuje mezi vrcholy hor Valjaviška čuka a Mozgoviški rid nezaměnitelné véčko klíčového bodu cesty na Tevno ezero, tj. již zmíněné sedlo Mozgoviška porta.

U rozcestníku s odbočkou žluté značky pak začíná první strmější stoupání směrem k Prevalským jezerům. K začátku zelené značky směřující k sedlu Prevala se synonymem uváděném na Mapy.COM Čairska porta je to nějakých 125 m převýšení na vzdálenost zhruba 600 m. Osobně pro sedlo Prevala používám starý název Vinarska porta, který v dávných dobách vznikl díky tomu, že tímto sedlem vozili měšťané na soumarech do Banska víno z Melniku.

Nahoře u Prevalských jezer jsem se letos poprvé setkal se svým makedonským přítelem Mitkem. Musel jsem zde na něj asi hodinu čekat, jelikož měl letos problémy se svými kravami, které mu s ohledem na letošní, poněkud omezenou nabídku pastvy v oblasti u Čairských jezer a zejména pak ze strachu před vlky, kteří zde v horních partií údolí v noci vyjí, utíkaly dolu směrem na Popinu Laku, a on je musel prakticky každodenně vyhánět nahoru.

Zde jsme tedy u horního Prevalského jezera s Mitkem poklábosili, co je nového a kdy za ním dorazím na Perovu kolibu. Přitom jsme i popili rakiju. Pak jsme se rozloučili. On se vrátil přes Vinarskou portu ke svým kravám a já jsem vyrazil na poslední, ale velice strmý úsek do sedla Mozgoviška porta, kde na mě čekalo na vzdálenosti zhruba 1 km převýšení bezmála 200 m.

Již samotná Mozgoviška porta poskytuje úchvatné pohledy. A to nejen severním směrem, ale poprvé se zde otvírají i výhledy opačným směrem. Tj. k podmanivé hoře Kamenica s horou Kameniška kukla v bočním hřebenu a horami Jalovarnika, Zabat, Kuklite na hlavním hřebenu, jakož i dolu do údolí doliny Ezernika. Zdejší pohledy lze ještě umocnit, pokud člověk kousek popoleze ze sedla k první, popřípadě druhé tyči zimního značení západním směrem, tj. směrem k vrcholu hory Mozgoviški rid.

Ze sedla Mozgoviška porta je to na Tevno ezero, coby kamenem dohodil a zbytek došel nebo se došoural pěšky. Na posledním úseku v délce 1,2 km nás čeká na traverzové cestě ve svahu hory Valjaviška čuka první a velice krátké klesání, abychom po obejití jižního svahu této hory pak vystoupali do nejvyššího bodu pochodu na začátku planiny okolo úchvatného Tevného jezera ve výšce 2530 m n.m. Odtud je to již ke chatě (zhruba 2520 m n.m.) prakticky pouze mírně dolu. Jenom skutečně na závěr se musí něco málo vyšlápnout nahoru k chatě od potoka vytékajícího ze sousední jezera.

Tevno ezero je považováno za nejkrásnější místo v Pirinu

Tevno ezero bývá považováno za nejkrásnější místo Pirinu, i když někteří se v tomto ohledu kloní k Sinanici. Pro mě osobně je planina okolo Tevno ezero srdcovka, která má kořeny v prvním přechodu Pirinu v roce 1982. Není proto divu, že jsem se v roce 2021 na chatě Tevno ezero prohlásil k nesmírnému pobavení bulharských turistů za samozvaného prezidenta české sekce fun klubu Tevno ezero. Jestliže obecně platí, že všechny cesty vedou do Říma, v bulharské pohoří Pirin prakticky všechny cesty vedou k jezeru Tevno ezero.

Kromě již zmíněné hřebenovky od chaty Vichren či cesty od chaty Demjanica sem směřuji v hojném počtu turisti od chaty Bezbog přes sedlo Kraledvorska Ljava porta (2608 m n.m.), od zaslonu Spano Pole přes sedlo Mozgoviška porta, od chaty Pirin či sousední chaty Trite reki přes sedlo Kraledvorka Djasna porta, ale i od chaty Begovica či dokonce až od chaty Jane Sandanski na Popina Laka dolinou Ezernika a dokonce po výstupu na Poležan či Bezbog, resp. i Džangal od Džangalska porta.

Letos dorazil na Tevno ezero jeden mladý turista, který ráno vyšel z chaty Javorov přes legendární Končeto, vrcholky hor Kutelo a Vichren se sestupem k chatě Vichren a dále po klasické hřebenovce, kde ho chytila bouřka. Tj. „hrdinně“ absolvoval dvoudenní turu za jeden den. Avšak z cesty po hřebeni mezi Vazelou a Vinarskou portou neměl kvůli bouřce žádné výhledy. Ráno jsem mu pak věnoval obinadlo a do kelímku i nějakou koňskou mast a on se odbelhal s bolavým kolenem nejméně náročnou cestou dolu z hor.

Pravdou je, že jsem zde několikrát zažil, že chata Tevno ezero byla zcela obsazena turisty. To potom ti, co spí nahoře nad jídelnou mají na palandách k dispozici místo v šíři 60 cm. Dokonce jednou spalo několik turistů na lavicích v jídelně. Letos jsem zde potkal kromě řady Bulharů včetně členů poněkud militantního spolku krále Todora Alexandrova mladého Kanaďana a pětičlennou rodinu z Izraele, která zde spala se mnou na společném pokoji. Jelikož syn zalezl pod vlněnou deku pouze ve slipech, vzpomněl jsem si na písníčku Kousavá deka. Druhý den jsem zde potkal i dva mladé krajany, kterým v noci při bouřce protekla stanem přívalová vlna.

Jinak i na zaslonu Tevno ezero se vyváří. Jenom je třeba počítat s tím, že ceny jsou zde o chloupek vyšší a nečekejte, že si koupíte ke snídani jogurt. I zde je sprcha, ale nelekněte se teploty vody, která hadicí vytéká přímo z jezera. Letos zde bylo možno využít připojení přes Starlink, ale na rozdíl od dřívějších let zde nebyla k dispozici prodlužka k nabíjení mobilů, a to s ohledem na menší produkci proudu.

Navíc je na zaslonu Tevno ezero i splachovací záchod, ale nelekněte se, že jsou to dvě turecké kadibudky, kde splachování zajišťuje voda svedená sem hadicí z jezera. Ale malebnost okolí a přátelská atmosféra na chatě vynahradí i tyto mušky. Takže již pouze varování pro ty, co vyrazí na Tevno ezero dolinou Ezernika. V žádném případě nepijte vodu z potoka a ani se nekoupejte v místních jezerech.

Tevno ezero však navíc poskytuje celou řadu možností k výstupu na okolní vrcholy, z nichž se řada nechá stihnout i po příchodu na chatu v rámci jednodenního pobytu. Avšak k výstupu na ikonickou Kamenicu (2823 m n.m.) či na Džangal (2729 m n.m.) je lepší a rozumnější je absolvovat v rámci samostatného jednodenního výšlapu. V roce 2018 jsme se ženou v rámci přespání na jednu noc stihli po příchodu na Tevno ezero vyběhnout na nedaleký Kralev dvor (2684 m n.m.) a ráno ještě za tmy pak se skupinou dalších českých turistů na sousední Momini dvori (2722 m n.m.) za východem slunce.

Znalost a respektování zásady tří bodů zvyšuje bezpečnost, a to zejména při exponovaných úsecích v rámci vysokohorské turistiky

Na Kamenici a tím i na vrcholek sousední hory Malka Kamenica (2690 m n.m.) jsem vyrazil roce 2024, přičemž při této túře musí každý počítat i s lezeckými úseky včetně asi dvacetimetrového exponovaného traverzu, kdy je třeba uplatnit nejen nohy, ale i obě ruce a po celou dobu dodržovat základní pravidlo tří bodů, tj. buď stojíme na obou nohách a jednou rukou se pevně držíme chytu a pro druhou hledáme pevný chyt nebo se pevně oběma rukama držíme chytů a stojíme jednou nohou na stupu a pro druhou nohu hledáme bezpečný stup.

Prostě, opět není čas na hrdinství a je třeba zapomenout na dovednosti lezců, jako je Adam Ondra, kteří se ze stupu odrazí a pak se zachytí na malém chytu za dva prsty jedné ruky, aby posléze stabilizovali pomoci titěrných stupů a chytů svou polohu. Takže na exponovaných úsecích vysokohorské turistiky je nutno složit i trekové hůlky a mít je připevněné tak, aby nepřekážely, a hlavně aby člověk měl pro lezení k dispozici i obě ruce.

Letos jsem spal v rámci svého loučení s Pirinem, o kterém nechtěla chatařka Vala ani slyšet, opět dvě noci, jelikož jsem na druhý den měl naplánovaný výstup na Džangal. Ale ten den bylo špatné počasí, a tak jsem před odpolední bouřkou vyrazil pouze ke kříži na úpatí hory Valjaviški čukar a zde jsem si užil nádherné výhledy na okolní hory a jezera. Tuto vysokohorskou procházku jsem zopakoval ještě další den ráno.

Pirin 2026 – na zaslon Spano Pole přes Perovu kolibu

Začátek cesty na Spano Pole vede po červené značce zpět do sedla Mozgoviška porta. Zde se dalších čtyři sta metrů pokračuje po červené traverzem severovýchodního svahu masivu hory Mozgoviški rid. V červenci 2018 zde byl na tomto traverzu ještě sníh. Červená se pak dále stáčí k sedlu Vinarska porta, kde se odbočí po zelené značce do Čairské doliny. Jelikož je to taková zubatá cesta, neustále nahoru a dolu, lze po absolvování traverzu sejit dolu přímo do Čairské doliny a kolem horních Čairských jezer přejít pohodlněji k zeleném značce.

Zde jsem se letos potkal po druhé se svým makedonským přítelem Mitkem, který mi šel naproti a spolu jsme dorazili do jeho Perovy koliby. Večer předtím jsem si přečetl na internetu tendenční článek napsaný mj. na základě špatné zkušenosti jedné české turistky, která pravděpodobně na základě vlastních chyb zde měla nevyhovující ubytování, prostě si asi objednala levné ubytování, aniž přitom vzala v potaz hodnocení ve spojení s počtem hodnotících osob. Na to jsem si vzpomněl, když jsem skládal hlavu na Perově kolibě.

Pravdou je, že zde Mitko má vždy pro mne nachystané čisté povlečení a když jíme, co uvaří, vždy si utírá ústa ubrouskem, pokud se chce napít. Kromě čaje zde popíjíme rakiju a borůvkové víno. Přitom vedeme stařecké řeči. Letos však musel Mitko vyrazit dolu směrem k Popina Laka, aby vyhnal krávy zpět nahoru. A tak jsme zde strávili i letos společně den a noc na kolibě v bezprostřední blízkosti medvědů a vlků, jakož i zde přemnožených divokých prasat.

S ohledem na to, že řada pirinských chodníků je zarostlá vegetaci, tak vězte, že v Čairské dolině na zhruba tříkilometrovém úseku od začátku pásma kosodřeviny až po křižovatku s červenou značkou zde dlouhodobě zajišťuje průchodnost v právě Mitko, který ruční pilkou vyřezává kosodřevinu. Což jsem já opět ocenil další den, když jsme společně s Mitkem vyrazili na zaslon Spano Pole, za zmíněnou křižovatkou s červenou značkou, kde značení mizí ve vegetaci a jaksi se nabízí jít vlevo podél vysychajícího jezera, kdežto stezka na Spano Pole vede ve skutečnosti vpravo.

Obzvláště pak při cestě dolu na Spano Pole se jedná o jeden z orientačně nejnáročnějších úseků, což bývá navíc zvýrazněno falešnými pěšinkami vyšlápnutými pasoucími se kravami. Vždy zde v nízké vegetaci zpozorním a pomáhám si pomoci mapy uložené online ze Seznamu (Mapy.COM) v mobilu. Vždy si zde vzpomenu i na bulharského turistu, který před lety dorazil na zaslon Spano Pole zcela zmožený s velmi těžkým baťohem až těsně před setměním, jelikož právě zde někde zabloudil. Letos jsem to měl jednodušší, jelikož se mnou vyrazil Mitko navštívit chataře na zaslonu Spano Pole.

Zaslon Spano Pole (zhruba 2038 m n.m.) na první pohled působí se svými chatičkami jako pionýrský tábor. Jedná se však o velmi charizmatickou chatu, které vtiskli osobitého ducha místní chataři Ljubčo a Geri. Kromě jídla a pití včetně melnického vína zde naleznete wifi, prodlužku na dobíjení mobilů a teplou sprchu. Na sprchování zde slouží topla baňa, ve které se voda ohřívá v průtočném ohřívači, po kterým se topí. Tzn. vždy někdo musí zatopit a nemusí to být Ljubčo.

Letos jsem zde chtěl zatopit po rozloučení se s Mitkem já, ale jeden bulharský turista, který zde byl ubytovaný na více dní mě předběhl. Podstatné je to, že se zde vytváří mnohdy ještě před zatopením redica, tj. pořadí, kdo a v jakém pořadí se půjde osprchovat. Poprvé jsem zde byl s osmičlennou výpravou v roce 2019 a naše pořadová čísla na sprchu začínali někde na dvanátce. Zde jsem v témže roce i seznámil se svými bulharskými přáteli, u kterých od těch dob přespávám v Melniku.

Prostě se vyplatí zůstat na zaslonu Spano Pole několik dní, jelikož odtud lze absolvovat na lehko celou řadu zajímavých výšlapů. Počínaje nedalekou Sinanici, kam vede červená značka až k chatě u Sino ezero (zhruba 2195 m n.m.) a nahoru na Sinanici (2518 m n.m.) se šplhá po neznačené stezce. Po odbočení na žlutou se člověk dostane do sedla Banderiška porta (2501 m n.m.) coby nástupiště na Muratov vrch (2669 m n.m.).

Po neznačených stezkách se lze dostat od zaslonu Spano Pole i na nedaleký Spanopolský čukar (2575 m n.m.) či sousední hřeben Domčovi Karauli se třemi vrcholy od 2603 do 2649 m n.m. K zahození ani není obejití širokého údolí Spano Pole dokola, přičemž by člověk měl vědět, že se vyplatí u jezírka, které se nachází západně od sedla Banderiška porta ve vzdálenosti zhruba 400 m od sedla, odbočit do blízkého sedýlka a zde pak ještě nahoru jihozápadním směrem, kde je velmi vhodné místo na odpočinek, neboť poskytuje úchvatné pohledy nejen dolu na Georgijevská jezera, ale i severním směrem na Vichren.

Letos jsem byl na zaslonu Spano Pole pouze jednu noc. Jednak následoval v Bulharsku třídenní státní svátek a chata byla od dalšího dne zcela obsazena a jednak jsem dostal od svých bulharských přátel zprávu, že jsou v Melniku a že by se chtěli se mnou setkat. A tak jsem se ráno rozloučil, kdy opět Ljubčo a jeho žena Geri nechtěli nic slyšet o tom, že bych příští rok nedorazil. Oficiálně jsem tedy letos absolvoval svůj poslední přechod Pirinu, ale již cestou dolu jsem přemýšlel, jak to příští rok udělat, abych se vyhnul strmým sestupům a mohl tak ještě jednou či několikrát vyrazit na zaslon Spano Pole, ale i odtud na Tevno ezero. Jinak doufám, že povídání o mém letošním přechodu Pirinu může být pro další milovníky vysokohorské turistiky inspirací pro outdoorovou dovolenou.

Pirin – Wikipedie

Vichren – Wikipedie

Bulharsko – Wikipedie

Makedonie (region) – Wikipedie

„Nemám s kým jet, doma kvůli tomu ale trčet nebudu.“ Stále více seniorů objevuje kouzlo sólo cestování | České důchody