Penzisti na tripu tentokrát po Bulharsku: Melnik není Mělník

Na letošní, v pořadí již jedenáctý přechod bulharského Pirinu jsem vyrazil ve věku 72 let. Původně jsem chtěl absolvovat jedenáctý přechod již vloni, ale čáru přes rozpočet mi udělala neuroborelióza, která napadla moje nervová vlákna a zakončení, a to skutečně až na poslední chvíli, když už jsem směřoval do Bulharska. Letošní přechod Pirinu byl pak spojen hned s několika novými skutečnostmi.

Za prvé od letošního 1. ledna se v Bulharsku platí eurem. Za druhé mě aerolinky překvapily tím, že jsme na sofijském letišti Vraždebna, nesoucímu nyní název Letiště Vasila Levského, přistáli na pro mě dosud neznámém Terminálu 1. Na to jsem chvíli zíral jako jelen, kde to vlastně jsem. Nakonec mě vysvobodil shuttle bus, který nás dovezl k Terminalu 2, tj. ke stanici metra. Zde a následně na autobusovém nádraží jsem poprvé mohl porovnat, jak je to s cenami v režimu eura, kdy bulharské Leva bylo pevně vázáno na euro v kurzu 2 Leva za 1 €, přičemž první porovnání bylo příznivé. Jízdenka na metro, kterou jsem v roce 2024 kupoval za 1,60 Leva, stála letos 80 centů. Obdobně tomu bylo i při koupi jízdenky na autobus do Melniku.

Právě zahájení pobytu v Pirinu v Melniku bylo třetí změnou oproti dosavadním zvyklostem, a to z důvodu konání melnického svátku Svetija Pojas bezprostředně po mém příletu. Až na jednu výjimku v roce 2018 jsem vždy přechod Pirinu zakončoval v Melniku či jeho okolí.

Melnik skutečně není Mělník

Byť vás vyhledávač Seznamu po zadaní hesla Melnik neomylně zavede ke všem možným odkazům souvisejícím se středočeským Mělníkem, pamatujte, že Melnik skutečně není Mělník, jelikož toto v současnosti nejmenší bulharské město leží až na samotném jihu Bulharska na území Pirinské Makedonie. Takže pro získání informací o tomto nejmenším bulharském městě je záhodno zadat do vyhledávače Seznamu například heslo Melnik Bulharsko. Co se týče Googlu, ten na sedmém místě nabízí Melnik s dovětkem město v Bulharsku.

I když historie nejmenšího bulharského města sahá až do prvního století před naším letopočtem, název Melnik získalo až v 6. století našeho letopočtu, tj. po příchodu prvních Slovanů na území dnešního Bulharska. Tzn. na území Thrákie, ale i starořecké Makedonie, kdy Slované po asimilaci s původním obyvatelstvem převzali název jejich území a stali se z nich Makedonci, přičemž si ponechali svůj slovanský jazyk. Když o sto let později za nimi doputovali kočovní Protobulhaři, tak ti naopak převzali od slovanských Makedonců jazyk a nově ovládnutému území s většinovým zastoupením Slovanů dali název Bulharsko.

Tím se dostáváme k podobnosti názvu středočeského Mělníku a bulharského Melniku. Název našeho Mělníku je odvozován od slovanského pojmenování kopce z mělnících se, tj. rozpadavých hornin. Ve vztahu k poněkud neobvyklému pojmu mělnící se horniny si zajisté každý uvědomí význam příbuzného slova rozmělnit. Právě pro samotný Melnik a jeho okolí je v podhůří Pirinu typické, že reliéf je tvořen rozpadavými pískovcovými a slepencovými usazeninami, které byly erozí vymodelovány do pohádkových geomorfologických tvarů, jenž jsou známé jako Melnické pyramidy, zahrnující i Roženské a Karlanovské pyramidy. A tak středočeský Mělník má s bulharským Melnikem kromě pěstování vinné révy a výroby vína i společný slovanský původ svého názvu.

O existenci Melniku zejména vědí vyznavači turistiky, především pak vysokohorské, jelikož toto městečko bývá cílovým bodem přechodu Pirinu. Samozřejmě pro některé to ale může být naopak výchozí bod do Pirinu. Popřípadě i pouze navštívené místo při putování Bulharskem, neboť nejmenší bulharské město je v renomovaných turistických průvodcích zařazeno mezi místa, které by si turisti neměli v tomto balkánském státě nechat ujít. V osmdesátých letech minulého století se v našich obchodech objevilo tehdy velmi oblíbené a vyhledávané červené bulharské víno Medvědí krev, což je právě víno z Melnické vinařské oblasti.

Při koupi vyhlášeného melnického vína se však vyplatí být ostražitý, protože některá vína či spíše patoky se za melnická pouze vydávají

Pravé melnické víno představuje jeden za tří hlavních důvodů, proč navštívit nejmenší bulharské město. Avšak stejně jako v případě mnoha Pražáků, kterým vinaři na jižní Moravě prodají ledajaké víno, že je to tedy pro Pražáky dobré, obdobně je tomu i v případě melnického vína. I zde se najdou šizunkové, kteří za melnické víno vydávají různé patoky.

Na osobité chuti robustního a tmavě červeného melnického vína, která se vyznačující plnější a hedvábně uhlazenou chutí s tóny sušených švestek, tmavých třešní, tabáku a jemného koření, se podílejí jednak samotné prosluněné vinohrady v melnické oblasti, ale do značné míry i vinné sklepy, které jsou v místních vinařských domech zahloubeny do masivu Melnických pyramid, tj. sluncem vyhřátých pískovcových a slepencových hornin. Právě toto vytváří zcela specifické podmínky pro zrání melnického vína. Skvěle se hodí k jehněčímu, zvěřině, steakům, pomalu pečenému masu nebo pomalejšímu večernímu pití.

Jedno z nejlepších melnických vín jsme pili v roce 2012, kdy jsme se po přechodu Pirinu ubytovali v dnes již neexistujícím penzionu v sousední obci Rožen. Pikolík nám tehdy nabízel k večeři různé druhy melnického vína. Sedmička přišla na nějakých 10 až 12 Leva. Obsluhujícímu se však rozzářily oči, když jsem se ho bulharsky zeptal: „A co piješ ty, co chutná tobě,“ přičemž otázku jsem zakončil pokynem: „Přines nám, co chutná tobě.“ V okamžiku přinesl skleněný džbán s litrem lahodného červeného vína, za který jsme nakonec zaplatili jen 5 Leva.

Takže i v případě melnického vína platí, že není všechno zlato, co se třpytí. Pokud bych v Melniku či nedalekém městě Sandanski neměl vyzkoušené a osvědčené zdroje melnického vína, asi bych v Melniku dal po degustaci přednost nabídce u jednotlivých domů před koupi lahvového vína. Od takového vína, byť je nabízeno v petkách, bych očekával, že skutečně zrálo za specifických podmínek v sudu umístěném v melnickém vinném sklepě. Letos jsem si odtud dovezl dvě dvoulitrové petky lahodného červeného vína s osobitou chutí. Právě zejména kvůli vínu si do letadla připlácím dvacetikilový podpalubní baťoh.

Co nabízí okolí Melniku svým návštěvníkům

Specifickým fenoménem pro turisty vybízejícímu k návštěvě nejmenšího bulharského města jsou na prvním místě Melnické pyramidy. S nimi je spojen i druhý důvod pro návštěvu Melniku, a to mimořádná architektura zdejších domů zakompovaných do jihozápadního výběžku Melnických pyramid. I třetí důvod pro návštěvu tohoto jedinečného koutu Bulharska má spojitost s Melnickými pyramidami, a tím je prostřednictvím zdejších vinných sklepů osobité melnické víno.

Tím nabídka nejmenšího bulharského města, které si udržuje status města díky bohaté historii, nekončí. Jestliže v současné době zde žije necelých 200 stálých obyvatel, ještě v roce 1880 v Melniku žilo 20 000 obyvatel, tj. pouze o tisícovku méně, než tehdy měla metropolitní Sofie. Počátkem 19. století zde bylo 70 kostelů, 4 kláštery a 3 chlapecké školy. Prvotně se na ústupu ze slávy podepsaly balkánské války, a to zejména ta druhá, při které byl Melnik prakticky zničen. Přesto i po ní zde v roce 1916 žilo zhruba 10 tisíc obyvatel.

Návštěvník Melniku by si v žádném případě neměl nechat ujít prohlídku Roženského monastýru (klášter Svatého narození Bohorodičky) v sousední obci Rožen, který údajně vznikl již v roce 890 n. l. Poprvé jsem tento klášter navštívil v roce 1982 po prvním přechodu Pirinu a vedla k němu úvozová cesta, kdy jsme spali pod širákem nahoře na louce přímo u kláštera. Podruhé pak v roce 2011, a to již prakticky až k němu vedla od severního konce Melniku nová silnice, ačkoliv v přístupová komunikace do Melniku tehdy připomínala spíše tankodrom.

Po letošní návštěvě Roženského kláštera jsem majiteli restaurace na zdejší návsi bulharsky zopakoval to, co jsem v roce 2011 řekl jeho ženě. Tehdy před patnácti lety byla jejich restaurace v plném provozu a prosperoval i sousední penzion, kde byla další restaurace (mechana). Na místní návsi nabízeli své produkty místní trhovci. Sedíc v této restauraci, jsem již v roce 2011 konstatoval, že není pro místní dobře, když silnice vede až ke klášteru. Že jí měli ukončit na zdejší návsi, aby si bulharští zbohatlíci a mafiáni museli dojít do kláštera pro odpuštění v pokoře oněch 700 metrů pěšky po svých. Zajisté by si zde po návratu ke svým autům koupili minimálně něco k pití. Ale i obrat místních trhovců by byl pravděpodobně větší.

Takto motorizovaní návštěvníci kláštera profrčí kolem místních restaurací a trhovců jak při cestě ke klášteru, tak zejména pak při zpáteční cestě a až na skutečně nepatrné výjimky si zde nic nekoupí. Navíc zhruba po dobu posledních pěti let najedou nahoru k parkovišti u kláštera motorizovaní cizí stánkaři a prodávají zde různé cetky, ale i tradiční produkty, jako je med, zavařené papriky a planinský čaj dovezené odjinud a vydávají je jako místní produkty z obce Rožen. Tím berou zdroj příjmu pro místní, a tak nějak apeluji na případné návštěvníky kláštera, aby nezapomněli na skutečné obyvatele této obce a zakoupili si něco na památku dole na návsi u nich. Vděčným dárkem je například planinský čaj z horských bylin.

Návštěvu Roženského kláštera lze spojit s pěším výletem vedoucím skrz Melnické pyramidy. Při první variantě je žádoucí odjet z Melniku autobusem s odjezdem zhruba v 8.20 do sousední obce Karlanovo. Odtud trasa pěšího výletu vede po prašné silnici směrem k obci Sugarevo, přičemž od ohybu první serpentýny se pokračuje po úzké pěšině, označené jako stezka makedonského krále Todora Alexandrova, podél Karlanovských pyramid až ke kostelíku sv. Ilji. Kolem něho zhruba do roku 2018 směřovala i sestupová trasa z pohoří Pirin. Jelikož již v roce 2018 byl zdejší pramen vody vyschlý, letošním překvapením bylo, že je sem sveden jiný pramen, tzn. je zde k dispozici pitná voda. Od kostelíka sv. Ilji se sestoupí dolu do areálu Roženských pyramid až k zelené turistické stezce, tj. současné sestupové trase z Pirinu. Zde jsme v roce 2018 a v roce 2023 viděli i suchozemské želvy. Návštěvníci zde mohou očekávat i zmije, ale tu jsem spatřil až letos na terase domu, kde jsem byl ubytovaný.

Zelená značka vás pak dovede přes Rožeň na náves, kde můžete narazit na místní trhovce a jejich produkty, přičemž i velký pytlík planinského čaje prakticky nic neváží a je originálním dárkem pro české příbuzné či známé, aktuálně za 5 €. Zelená pak pokračuje dál kolem kostela sv. Cyrila a sv. Metoděje, kde je i hrob Jana Sandanského, až k Roženskému klášteru.

Po prohlídce kláštera se lze buď vrátit do obce, odkud jede do Melniku autobus zhruba v 12.50 a poslední v 16.50 (2026 cena jízdenky 1 €), a zde se občerstvit. V restauraci na okraji návsi mají i lahvový Staropramen (letos stál 2 €) nebo v nedaleké restauraci hotelu Zlaten Rozhen o něco dražší točený Heineken. Samozřejmě i nějaký ten žvanec zde za úhradu dostanete. Například škembe čorbu, což je bulharská dršťková polévka.

Zdatnější mohou pokračovat od kláštera po zelené přes okouzlující Melnické pyramidy až do Melniku. Opačným směrem ve spojení s linkovými autobusy je to další varianta, jak pěšky navštívit Roženský monastýr. Další varianta návštěvy kláštera využívá linkový autobus z Melniku s odjezdem ve zhruba 8.20 až do obce Rožen a zpět ve 12.50. Motorizovaní mohou pak dojet ke klášteru autem.

A co dále nabízí samotný Melnik svým návštěvníkům

V samotném Melniku by člověk kromě posezení v místních restauracích neměl vynechat návštěvu Kordopulova domu nabízejícího nejen jeden z největších vinných sklepů, ale i expozici o tom, jak žili místní bohatí vinaři, a zejména pak okouzlující výhledy na Melnik. Návštěvu Kordopulova domu lze spojit s menším tříkilometrovým výšlapem se zhruba 160 m převýšením, kdy se lze vydat z centra Melniku (Bistro Melnik) kolem kostelíku sv. Antonína ke zřícenině Boljarského domu, odkud jsou jedny z nejlepších výhledů na Melnik. Odtud je to zhruba sto metrů ke Kordopulovu domu.

Legenda k plánku: 1 - autobusová zastávka, 2 - rest. Starija Činar, 3 - prodejna potravin, 4 - Bistro Melnik, 5 - Historické muzeum, 6 - Muzeum vína, 7 - Boljarský dům, 8 - Kordopulův dům, 9 - poutní kostelík sv. Zona, 10 - zříceniny kostela sv. Nikolaj, 11 - zříceniny pevnosti despoty Savy, 12 - rest. Aleksův dům.

Po prohlídce Kordopulova domu lze sejít ke schodišti směřujícímu nahoru k melnickému monastýru, kde se u poutního kostelíku sv. Zona konají místní církevní slavnosti. Koncem srpna Praznik na Svetija Pojas na Presveta Bogorodička a koncem května pak Praznik na Svetija Duch. Od kostelíku sv. Zona lze pokračovat přes několik vyhlídek po hřebeni ke zřícenině kostela sv. Nikolaj a ke zřícenině pevnosti despoty Savy. Odtud se lze pak vrátit zpět po prostřední cestě do centra Melniku.

Dále lze v Melniku navštívit několik kostelů, Historické muzeum a Muzeum vína. Uprostřed městečka je v komplexu hotel Mario i prodejna potravin, přičemž nedaleko odtud občas funguje i trh (zejména ovoce a zelenina). Je zde řada restaurací, přičemž s ohledem na jejich zaplněnost (oblíbenost) a dostupnost točeného piva osobně vyhledávám Bistro Melnik (točené Pirinsko), Starija Činar u autobusové zastávky (taky Piriinsko) a Aleksova kašta (Aleksův dům – točené Pirinsko nebo dražší Carlsberg). Mým nejoblíbenějším jídlem v Melniku jsou Pileški krilca na skare (kuřecí křídla na rožni, 2026 cena 7,5 €) se šopským salátem (2026 cena 7 €), což jenom dotvrzuje, že bulharská kuchyně se mj. vyznačuje velmi chutnými pokrmy připravovanými na rožni.

Co se týče ubytování v Melniku, pryč jsou ty doby, kdy jsme v hotelu Mario spali v roce 2015 za 15 Leva za osobu. Pomoci bookingu lze dohledat ubytování od 100 € pro dvě osoby na dvě noci a stejné ceny de facto platí i pro jednu osobu, a to nejen v penzionu Rimski mostove u Eveliny Točevy. Tzn. jedná se o cenu za dvoulůžkový pokoj. Mimo booking doporučuji navštívit obchod v domě naproti přes lávku od hotelu Mario s nápisem Biser, kde pronajímají dvoulůžkové dle letošní ústní informace za 37 €. Osobně posledních pět let ubytování v Melniku neřeším, protože mám k dispozici pokoj u svých bulharských přátel s nádherným výhledem na centrum Melniku (viz úvodní snímek).

Co se týče dopravy do Melniku, něco bylo naznačeno již v souvislosti s popisem výletů do okolí nejmenšího bulharského města. Pryč jsou ty doby, kdy sem ještě v roce 2011 zajížděla až do samého večera celá řada linkových autobusů z několika bulharských měst. Tehdy již zmíněná Evelina Točeva běhala až do sedmé hodiny večerní ke každému spoji a zde lákala zahraniční turisty do svého penzionu. Po této době pak ještě zůstala až do roku 2021 ohromná tabule s rozpisem jízdních řádů.

Dnes sem zajíždí ze Sandanski tři spoje za den (odjezd ze Sandanski v 7.30, 11.30 a 15.30), které pokračují až do obce Rožen. Zpět do Sandanski se pak tyto autobusy vrací v 9.00, 13.00 a 17.00. Navíc v pracovní dny odjíždí i autobus v 6.10 s přímou vazbou na autobus až do Sofie, tzn. v malém autobusu si v Melniku koupíte jízdenku až do Sofie a v Sandanski přestoupíte do velkého autobusu s příjezdem někdy po desáté hodině. V roce 2019, kdy naše osmičlenná výprava spala v hotelu Mario, nás majitel hotelu odvezl mikrobusem za 20 Leva na osobu až do Sofie.

I když se ve věku 72 let pomalu loučím s aktivními přechody pohoří Pirin, věřím, že se do Melniku ještě někdy podívám. Zároveň doufám, že tyto informace budou pro někoho inspirující pozvánkou nejen k návštěvě nejmenšího bulharského města, ale i k návštěvě nedalekého pohoří Pirin. Přitom opakuji, že preferovaná trasa přes Pirin vede od chaty Vichren, kam jezdí autobus z Banska, směrem k Melniku, kde člověk završí i při skleničce lahodného melnického vína své několikadenní lopocení přes pohoří Pirin. Takže skutečně již závěrem. Církevní svátky jsou doprovázeny folklorními vystoupeními, takže se vyplatí cestu naplánovat tak, aby člověk dorazil v termínu jejich konání.

Melnik – Wikipedie

Roženský klášter – Wikipedie

Bulharsko – Wikipedie

Makedonie (region) – Wikipedie

Blagoevgradská oblast – Wikipedie