Článek
Premiérství Mirka Topolánka je protkáno celou řadou skandálů a nelichotivých vzpomínek. Na jeho počátku stojí vleklá vládní krize po volbách roku 2006 a kontroverzní způsob získání důvěry pomocí přeběhlých poslanců Melčáka a Pohanky (psal jsem o tom zde), na konci je pak první a dosud jediné vyslovení nedůvěry vládě, nota bene v době předsednictví Radě EU v první polovině roku 2009. V jeho průběhu došlo například k zavedení regulačních poplatků ve zdravotnictví či přechodu od progresivní sazby daně z příjmu na rovnou, za což byl levicovou opozicí cupován na kousky, jeho obraz mezi veřejností pak poškodilo například koupání v Adamově rouše na zahradě Silvia Berlusconiho nebo vztyčený prostředník, údajně s významem „Kalousku, jsi jednička!“.
Pak je tu ale jedno opatření Topolánkovy vlády, které má nepochybně pozitivní dopad. Za nedlouho tomu bude již rovných 15 let, kdy ČR uznala nezávislost Republiky Kosovo. Došlo k tomu na výjezdním zasedání vlády v Teplicích dne 21. 5. 2008 na návrh tehdejšího ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga. A kromě samotného aktu uznání nového státu byl tímto i stanoven precedent, jak by měl onen akt vypadat a hlavně kdo jej má vykonat. Ústava totiž v tomto ohledu - stejně jako i v jiných - nedává příliš jasnou odpověď. Podle logiky systému parlamentní republiky (kterou však podle mě tak úplně nejsme) by takové rozhodnutí měla přijmout vláda na návrh ministra zahraničních věcí, avšak podle ústavního článku 63 je zastupování státu navenek svěřeno do rukou prezidenta s kontrasignací premiéra.
Někdo může říci, že precedent byl stanoven právním předchůdcem ČR, a to již roku 1988, kdy federální vláda ČSSR uznala stát Palestina svým usnesením č. 307. S tím se však nedá souhlasit, neboť v té době Ústavní pořádek vládě tuto pravomoc výslovně přisuzoval. Podle Ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci totiž vládě příslušelo rozhodovat „o zásadních otázkách vnitřní a zahraniční politiky“. Takovéto ustanovení v současné Ústavě chybí, byť již několikrát bylo jeho začlenění do nejvyššího zákona navrženo.
Světlo do kalných vod ústavního systému tak vnesla až právě Topolánkova vláda, která si tuto pravomoc usnesením číslo 635 přisvojila. A přesto, že tehdejší prezident Václav Klaus proti uznání Kosovské nezávislosti hlasitě protestoval, způsob jeho provedení nijak nenapadl. A jak známo, mlčení znamená souhlas. A když pak v roce 2011 vláda Petra Nečase stejným postupem uznala Jihosúdánskou republiku, už nikdo nepochyboval, že tuto pravomoc pevně drží v rukou Strakova akademie a Černínský palác, nikoliv Hrad. Tedy zatím…
