Článek
Milý deníčku,
dnes jsem se vrátila do dětských let. Po dlouhé (opravdu dlouhé) době jsem se cítila naprosto uvolněná a volná.
Přes noc napadlo asi 60 cm sněhu, což jsem zažila naposledy někdy v dětství na horách. Takhle zasněženou zahradu jsem si užila poprvé. Hned po snídani jsme s mužem oblékli našeho ročního syna, nasadili mu jeho první botičky (kupodivu to šlo bez hysteráku) a vyšli ven na terasu. To byla krása! Úplně mě to omámilo. Nazula jsem si gumáky, a ještě s rozepnutou bundou jsem skočila do sněhu. Zabořila jsem se do půli lýtek. Rozběhla jsem se po zahradě bez ohledu na to, že mi sníh padal do gumáků. Otočila jsem se a muž i syn na mě koukali jak na blázna, smáli se mi a já cítila, že je mi dobře.
Raz, dva, tři, nabrala jsem odvahu a jako prkno jsem spadla na záda, abych ve sněhu vytvořila andělíčka. Studilo mě to snad všude, ale bylo to krásný.
Víc takových dnů, prosím.
