Článek
Osudová středa v pražské Troji
Byla středa 13. října 2010, běžný školní den v pražské Troji. Devítiletá Anička Janatková chodila od září sama ze školy – krátká trasa, kterou znala, v relativně klidné čtvrti. V poledne odchází ze školy v oblasti Na Šutce směrem k domovu, loučí se se spolužačkami, mizí za rohem. Od té chvíle už ji nikdo z její rodiny živou neuvidí.
Když se holčička neobjeví v obvyklý čas, rodiče nejdřív předpokládají zdržení. V určité chvíli ale nastoupí instinkt, který zná každý rodič – něco je špatně. Začíná spontánní pátrání v okolí, volání kamarádům, obíhání trasy mezi školou a domem. Netrvá dlouho a do hledání se zapojuje policie.
Od prvních hodin je jasné, že nejde o typické „uprchnutí k babičce na truc“. Anička nebyla konfliktní dítě, neměla kam utéct, neměla důvod schovávat se. Zmizela mezi domovem a školou – na místě, kde lidé venčí psy, jezdí na kole a kde by rodiče nenapadlo, že může být dítě v nebezpečí.
Ulice Pod Písečnou, kde byla Anička naposledy spatřena 13. října 2010.
Největší pátrací akce po dítěti
Během několika hodin se z lokálního hledání stává akce celostátního významu. Do pátrání po Aničce se zapojují nejen pražští policisté, ale i speciální jednotky, psovodi, vrtulníky, postupně také armáda a mezinárodní organizace. Objevují se plakáty s její tváří, média přinášejí nové informace prakticky každý den. Případ proniká do domácností po celé zemi.
Zásadní zlom přichází, když je v zahrádkářské kolonii nedaleko místa zmizení nalezen její školní batoh a lahev. Věci jsou ukryté ne tak, jak by je odložilo dítě – schované pod deskou a dalšími předměty. Už nejde jen o pohřešovanou holčičku, ale o podezření na únos či násilný trestný čin. Kriminalisté začínají zajišťovat stopy, okolí je opakovaně a detailně prohledáváno.
Čas však pracuje proti nim. S každým dalším dnem bez nálezu dívky slábne šance, že bude nalezena živá. Na druhé straně stojí obrovský tlak veřejnosti a médií. Rodiče vystupují ve vysílání, nabízí vysokou finanční odměnu za jakoukoli informaci, která povede k nalezení dcery. Do toho přicházejí i cynické reakce – policie musí řešit případy vydírání rodiny falešnými „tipaři“, kteří se snaží z tragédie profitovat.
Otakar T.: muž v centru podezření
Vyšetřovatelé mezitím trpělivě skládají dílky mozaiky. Forenzní analýza zajištěných předmětů přináší zásadní stopu – na Aniččině batohu se podle policie objevuje DNA dospělého muže. Ta je následně ztotožněna s profilem recidivisty Otakara Tomka, čtyřicetiletého muže, který se v dané lokalitě pohyboval a měl za sebou trestní minulost včetně sexuálně motivovaných deliktů.
Otakar T. je zadržen a postupně vyslýchán. Jeho výpovědi se mění. Nejprve tvrdí, že s případem nemá nic společného, později přizná, že na věcech mohl zanechat biologické stopy, protože je údajně náhodně našel a manipuloval s nimi. Podle informací z pozdějších rekonstrukcí také přizná, že Aničku v den zmizení viděl a že se zajímal o rodinu, což jen posiluje podezření kriminalistů.
Kromě DNA stopy mluví proti němu i další indicie: jeho pohyb v okolí místa nálezu batohu, svědecké výpovědi, způsob, jakým sledoval okolí domu Janatkových. Znalci v něm vidí osobnost s nebezpečným profilem – kombinaci inteligence, manipulativnosti a problémového sexuálního chování. Přesto nejde o jednoduchý případ. Chybí přímý důkaz, který by zcela jednoznačně prokázal, co se stalo ve chvílích po Aniččině zmizení.
Případ se dostává do roviny, kde se střetává právní logika s emoční realitou. Veřejnost i velká část médií už Otakara T. vnímá jako pachatele. Právo ovšem vyžaduje něco víc než silné podezření a sled indicií – vyžaduje rozsudek. Ten ale nikdy nepadne.
Nález těla a pachatel bez rozsudku
Po téměř pěti měsících pátrání, 16. března 2011, přichází zpráva, které se všichni báli. V lesnatém terénu nedaleko pražské Troje jsou nalezeny zakopané lidské ostatky. Forenzní analýza potvrzuje, že jde o Aničku Janatkovou. Z pohřešované dívky se stává oběť vraždy. Českem se šíří směs zármutku, vzteku a bezmoci.
Kriminalisté provádějí rekonstrukce, doplňují řetězec důkazů, připravují se na soudní proces. Jenže pět dní po nálezu těla se děj obrací. Otakar T. se ve vazební věznici pokusí o sebevraždu a po několika dnech v nemocnici umírá. Tím pro něj trestní řízení končí – v českém právním systému nelze vést proces proti mrtvému.
Městské státní zastupitelství v Praze později oficiálně uzavírá případ s tím, že na základě řetězce nepřímých důkazů považuje Otakara T. za pravděpodobného pachatele. Žádná jiná verze, která by lépe vysvětlovala zajištěné stopy a okolnosti zmizení, podle státních zástupců neexistuje. Přesto nejde o rozsudek, ale o závěr bez veřejného hlavního líčení, bez křížového výslechu svědků a obhajoby, bez formálního vyřčení „vinen“.
Pro rodiče Aničky je to možná ještě krutější varianta než klasický soudní proces. Nemají šanci slyšet pachatele mluvit u soudu, nemohou se ho ptát, nedostanou možnost vyslechnout si oficiální verdikt poroty či senátu. Zůstává pouze prohlášení o „pravděpodobném pachateli“ a ticho, ve kterém se ztrácejí odpovědi na bolavé otázky.
Jaký dopad měl případ Aničky J. na českou kriminalistiku?
Případ vedl k přehodnocení postupů při pátrání po pohřešovaných dětech. Policie zavedla rychlejší vyhlašování rozsáhlých pátracích akcí, lépe koordinuje spolupráci složek, více pracuje s médii a sociálními sítěmi. Zkušenost z Troje je v metodikách dodnes citovaná jako moment, kdy se ukázalo, že první hodiny a dny jsou klíčové a že každé zaváhání může mít fatální následky.
Zůstaly ale i otázky. Mohlo být pátrání v prvních dnech ještě intenzivnější? Šlo některé stopy vyhodnotit dříve? Měla veřejnost dostávat jiné informace? A jak pracovat s tím, že pro velkou část společnosti je Otakar T. „vrah Aničky“, ačkoliv nikdy nebyl pravomocně odsouzen?
Pro rodiče napříč Českem se případ stal tichým varováním. Mnozí začali přehodnocovat, od jakého věku nechají své dítě chodit samotné, jak moc mu důvěřují a jak moc důvěřují prostředí, ve kterém žijí. Strach z „cesty ze školy“ se stal konkrétní, vtělený do jednoho skutečného jména.
