Článek
Kdo byl Anton Schimak
Anton Schimak se narodil 19. dubna 1861 v obci Nové Sady u Oder v německy mluvící rodině. Vystudoval osm tříd základní školy a vyučil se soukeníkem, ale řemeslu se nikdy naplno nevěnoval. Brzy osiřel a bez pevného rodinného zázemí začal už v poměrně mladém věku páchat drobné krádeže, za které byl odsouzen.
První větší trest přišel v roce 1881, kdy byl za krádež poslán na šest let do věznice v Mírově. Tam začalo jeho temné odhodlání. Podle archivních zpráv si během pobytu ve vězení obstaral seznam potenciálních obětí – bohatších lidí v okolí severní Moravy – a plánoval rychlejší, razantnější trestnou činnost po propuštění.
Na svobodu se dostal v květnu 1887. Jen čtyři dny po propuštění si pořídil dva revolvery a zamířil vlakem z Opavy do Svinova. Tehdy nic nenasvědčovalo tomu, že za pár dní začne jedna z nejdrsnějších sérií vražd v celé historii regionu.
Portrét Antona Schimaka.
Krvavý květen a červen 1887: série útoků a vražd
Vše začalo 13. května 1887, kdy Schimak přepadl faru ve Slezské Ostravě. Tvrdil, že je na cestě a potřebuje pomoc. Farář Jan Bitta mu otevřel – a Schimak po chvíli bez varování vystřelil. První rána minula, druhou trefil faráře, který zázrakem přežil. Přestože měl v sakristii více než 8 000 zlatých, Schimak si neodnesl nic.
Jen několik hodin poté, v noci na 14. května, narazil v lese poblíž Nové Vsi na Josefa Karnovského. Muž odpočíval, pravděpodobně spal. Schimak k němu přistoupil a zastřelil ho. Získal jen drobnou hotovost, ale násilí mu nebylo překážkou – spíše nutností.
Během téhož dne přepadl další lidi. V lese nedaleko Vřesiny narazil na skupinu cestujících, mezi nimi Josefa a Terezii Magerovy, těhotnou ženu a tesaře Ferdinanda Buroně. Všechny nechal zastřelit z bezprostřední blízkosti. Jejich těla hodil do příkopu a pokusil se je zasypat větvemi.
Následovaly další činy: střílel a loupil v širokém okolí Ostravska, Oderska, Šumperska i Mohelnicka. Oblast tehdy zažívala období vyšších výplat díky provozu dolů a železáren, což znamenalo, že mnoho lidí cestovalo s hotovostí. Byl to ideální terč. Četníci, stráže i vojáci po něm pátrali napříč regionem, ale bez úspěchu. Schimak byl nenápadný, rychlý a nečekaně racionální ve svém pohybu.
Zlom přišel až poté, co ho jedna hostinská zapamatovala. Později jej poznala a nahlásila četníkům. Schimak byl dopaden 26. června 1887 – unavený, špinavý a vyčerpaný.
Kostel sv. Josefa ve Slezské Ostravě, kde Schimak přepadl tamějšího kněze Jana Bittu.
Soud, poprava a mediální poprask
Proces s Antonem Schimakem se konal u krajského soudu v Novém Jičíně a stal se bez nadsázky senzací. Do města dorazili novináři z celé monarchie, dokonce i z Vídně. Schimak během soudních výslechů střídal pasivitu s tvrdým popíráním viny, ale důkazy byly neúprosné.
Rozsudek zněl: trest smrti oběšením.
Poprava byla naplánovaná na 1. října 1887. Konala se brzy ráno, ale město už několik hodin předem žilo jen touto událostí. Prodávaly se vstupenky – více než dvě stě jich našlo kupce. Ti, kteří se k lístkům nedostali, lezli na stromy či zdi kolem věznice, jen aby viděli poslední okamžiky nechvalně známého vraha.
Popravu vykonal vídeňský kat Rudolf Seyfried. Některé dobové noviny ji popsaly jako „davovou zábavu“, jiní jako „nutnou satisfakci veřejnosti“. Jisté je jen to, že šlo o jednu z nejnavštěvovanějších poprav v českých zemích 19. století.
Po smrti byl Schimakův mozek vyňat a poslán vídeňským lékařům. Doufalo se, že by se mohla najít biologická příčina jeho mimořádné brutality. Výsledky však žádnou abnormalitu neukázaly.
Schimakův odkaz v kontextu doby
Příběh Antona Schimaka dnes působí téměř neskutečně, ale zároveň přesně odráží své století – dobu, ve které se střetával rychle se měnící svět průmyslových regionů s velmi omezenými možnostmi tehdejší justice a forenzních metod. Schimak nebyl pouze jednotlivcem s mimořádně násilnými sklony. Jeho krátká, ale intenzivní série činů ukazuje, jak snadno mohl tehdejší zločinec využít roztříštěného policejního systému, nejednotné evidence a pomalé komunikace mezi regiony.
Fascinuje také přístup veřejnosti. Poprava, při níž se prodávaly vstupenky a která se stala společenskou událostí, působí v dnešním kontextu téměř absurdně, přesto šlo o běžnou praxi – trest byl nejen vykonán, ale i předveden. Stejně tak soudní proces, sledovaný tiskem z celé monarchie, ukazuje proměnu kriminality v mediální fenomén dávno před érou fotografie či rádia.
Z odstupu více než století tak Schimakův případ není jen historií brutálních vražd. Vypovídá o tehdejší společnosti stejně jako o jeho samotných činech – o strachu, který dokázal ochromit celé regiony, o nejistotě na hranici města a průmyslu, i o fascinaci zlem, jež se přenášela z novin na veřejnost. Je to příběh, který nezmizel proto, že by byl nejkrvavější, ale proto, že odhaluje temnější vrstvy doby, na kterou dnes často pohlížíme skrze romantickou nostalgii.
