Článek
Uzavřený prostor, řízená pravda.
V období komunismu byla československá společnost vystavena dezinformacím především zevnitř. Stát kontroloval většinu informačního prostoru. Cenzura byla všudypřítomná, přístup k zahraničním médiím omezený. Výjimkou byl poslech stanic jako Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa, případně příjem západoněmecké televize v příhraničních oblastech. Většina obyvatel však byla odkázána na domácí tisk a televizi, které sloužily jako nástroje ideologického působení.
Kdo za tím stál?
Státní dezinformace nebyly dílem náhody. Vytvářely je specializované složky režimu, které měly jasně definované cíle a metody. Klíčovou roli sehrála 1. správa Ministerstva vnitra, tedy československá rozvědka, která spolupracovala se sovětskou KGB. Tyto instituce realizovaly tzv. „aktivní opatření“– operace zahrnující šíření falešných zpráv, provokací, pomluv a manipulací s fakty.
Na domácí scéně se podílela také Státní bezpečnost (StB), zejména v rámci operací jako Neptun nebo Denver. Ideologické vedení kampaní zajišťovalo oddělení propagandy ÚV KSČ, které koordinovalo obsah médií, školních osnov i kulturní produkce. Cílem bylo ovlivnit veřejné mínění doma i v zahraničí, posílit obraz nepřítele a upevnit ideologii režimu.
Dvě roviny dezinformací: oficiální propaganda a lidová šeptanda.
Dezinformace se šířily dvěma zásadními cestami – a každá měla jiný charakter i dopad.
První rovinu tvořily státem řízené informační kampaně. Ty byly promyšlené, ideologicky vedené a často měly i mezinárodní přesah. Jejich cílem bylo upevnit obraz socialismu jako pokrokového systému, zatímco Západ byl vykreslován jako zkažený, nebezpečný nebo agresivní. Tyto kampaně byly šířeny prostřednictvím médií, škol, filmů i literatury a měly jasně daný scénář.
Druhou rovinou byly tzv. fámy – neoficiální, spontánně vznikající zprávy, které kolovaly mezi lidmi. Často reagovaly na aktuální události, které režim zamlčoval nebo překrucoval. Fámy mohly být děsivé, absurdní i vtipné, ale měly jedno společné: rodily se v prostředí nedůvěry a informačního vakua. Pro mnoho lidí byly důvěryhodnější než oficiální zprávy.
Tato dvojkolejnost – oficiální propaganda a lidová šeptanda – vytvářela specifické informační klima, které formovalo vztah občanů ke státu i k pravdě samotné. Jak ukazují výzkumy i osobní vzpomínky, důvěra v neoficiální zdroje přetrvala u části společnosti dodnes.
Tip: Zajímá vás, jak se dezinformace šířily v praxi? Poslechni si pořad Dezinformace v socialistickém Československu od Českého rozhlasu Plus.
Státní kampaně: od mandelinek po Černobyl.
Státní propaganda se zaměřovala na upevnění komunistické ideologie a diskreditaci kapitalistického světa. Mezi nejznámější případy patří:
- Mandelinky bramborové (50. léta): Američané měli údajně vysadit škůdce, aby poškodili československé zemědělství. Kampaň zahrnovala dokumentární film i dětskou knihu Ondřeje Sekory O zlém brouku bramborouku.
- Číhošťský zázrak (1949): Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení (1950) propagandistický film o faráři Toufarovi měl zdiskreditovat katolickou církev.
- Operace Neptun (1964): Státní bezpečnost zinscenovala objev nacistického archivu na dně Černého jezera. Cílem bylo vyvolat tlak na západní Německo, aby pokračovalo ve stíhání válečných zločinců.
- Bílá kniha (1968): publikace obhajující sovětskou okupaci, sestavená sovětskými propagandisty a příslušníky KGB.
- Studený benzin (1969): komunistický funkcionář Vilém Nový tvrdil, že Palach byl mystifikován skupinou protestujících, kteří mu namluvili, že hořlavina mu neublíží.
- Operace Denver (80. léta): fáma o tom, že virus HIV byl vytvořen Spojenými státy jako biologická zbraň.
- Incident v mateřské škole: na konci 80. let dopadl na školu neidentifikovaný objekt sovětské armády. Rudé právo informovalo o meteorologické sondě, mezi lidmi se šířila verze o pádu Mig-21.
- Černobyl (1986): havárie jaderné elektrárny byla veřejnosti oznámena se zpožděním a její dopady byly bagatelizovány.
Lidové fámy: strach, humor i nedůvěra.
Vedle oficiálních kampaní se šířily i lidové fámy. Některé byly děsivé, jiné spíše úsměvné:
- Fantomové Nuselského mostu: příběh o skupině mladíků, kteří údajně shazovali chodce z mostu. Mluvilo se o tom, že policie viníky zná, ale kryje je, protože jde o „zlatou komunistickou mládež“.
- Erotické vysílání ČST: fáma o technicích, kteří po konci oficiální vysílací doby pouštěli do éteru erotické pořady.
Fámy často vznikaly jako reakce na nedostatek informací a sloužily jako alternativní vysvětlení událostí, které režim zamlčoval nebo překrucoval. V uzavřeném systému se lidé naučili hledat pravdu jinde – u známých, v šeptandě, v zahraničních vysíláních. Tento postoj přetrvává dodnes, zejména u generace, která zažila totalitu. Důvěra v neoficiální zdroje je hluboce zakořeněná a ovlivňuje i současné vnímání médií.
Zdroje:
Tomáš Kolomazník, Štefan Sarvaš, Zdeněk Rod; Proč věříme dezinformacím?, 2024. ISBN 978-80-7662-651-5
Jonáš Merta – Propaganda na příkladu budování socialismu v 50. letech, UK FSV, 2012
Jana Bílová – Dezinformace, její vytvoření a odhalení, VUT Brno, 2009
Lenka Široká – Dezinformace a její dopady v praxi, UP Olomouc, 2020
Michal Hlava – Vliv dezinformací na veřejné mínění, UTB Zlín, 2020
