Článek
Od vstupu do NATO po válku na Ukrajině.
Část z nás si jistě pamatuje dezinformační kampaně, které se v Česku objevily v době vstupu do NATO a Evropské unie. Východní blok byl vyzdvihován, zatímco NATO a EU byly líčeny jako hrozba. Objevovaly se narativy o ztrátě suverenity, povinném zavedení eura či zákazu tradičních českých produktů. Některé z nich, jako zákaz rumu, žárovek, či přejmenování másla byly banální, ale účinné – zasévaly strach a pochybnosti. Tyto příklady ukazují, že se manipulace často opírá o každodenní obavy a kulturní symboly.
S otevřením hranic k nám začaly proudit i globální konspirační teorie. Po útocích 11. září se šířily fámy o řízené demolici či falešných letadlech. Později pandemie covidu‑19 přinesla masivní vlnu dezinformací – od „čipů ve vakcínách“ po údajné tajné plány vlád. Válka na Ukrajině pak otevřela prostor pro proruské narativy, které zpochybňují legitimitu ukrajinské obrany a ospravedlňují ruskou agresi. Šíření dezinformací nabylo nevídané rychlosti.
Dnešní scéna: profesionální a proruská.
Česká dezinformační scéna už dávno není jen pár amatérských webů. Podle monitoringu zde působí kolem 46 aktivních proruských webů. Tyto weby v roce 2022 zveřejnily téměř 200 000 článků, což je meziroční nárůst o 6 %. Před volbami v roce 2025 šestnáct sledovaných webů publikovalo dohromady až 4 000 článků měsíčně – tedy asi 120 textů denně, více než velké redakce typu Seznam Zpráv. Přibližně 10 % obsahu tvoří překlady ze sankcionovaných ruských zdrojů jako Sputnik nebo RT, jejichž šíření je v EU zakázané.
Konkrétní příklady:
- Aeronet – jeden z nejznámějších dezinformačních webů, dlouhodobě šíří proruské narativy.
- Protiproud – portál Petra Hájka, bývalého mluvčího prezidenta Klause, zaměřený na konspirační teorie a proruskou propagandu.
- Skrytá pravda – web, který se tváří jako zpravodajství, ale často publikuje manipulativní obsah.
- FB skupiny typu „Nezávislé zprávy“ – uzavřené komunity, kde se šíří obsah rychleji než v mainstreamu.
Vedle webů se dezinformace šíří i přes YouTube kanály bývalých novinářů či politiků, esoterické stránky nebo lifestylové blogy. Příkladem takového „alternativního“ kanálu je Raptor TV, který spojuje politické komentáře s dezinformačními narativy. Novým trendem je crowdfunding – konzumenti sami financují tvůrce, kteří jim dodávají „alternativní pravdu“.
Jak Češi reagují na dezinformace?
Podle výzkumů STEM patří Češi v mediální gramotnosti mezi nejslabší v Evropě – velká část populace nedokáže dezinformace rozeznat. Výzkum Akademie věd ČR ukázal, že lidé v Česku reagují na dezinformace různě. Skoro polovina patří mezi „nejisté“ – snadno se nechají ovlivnit protichůdnými zprávami. Asi 15 % tvoří skupina, která dlouhodobě věří proruským příběhům. Naopak zhruba pětina lidí se řadí mezi ty, kteří dezinformace aktivně odmítají a podporují demokratické hodnoty. Zbytek společnosti spadá do menších skupin s různou mírou důvěry v alternativní zdroje. Dezinformace zasahují napříč společností – od lidí, kteří hledají jednoduchá vysvětlení, až po ty, kteří v nich vidí potvrzení své ideologie.
Bubliny, deepfake a krize důvěry.
Novým fenoménem jsou tzv. informační bubliny. Vznikají tehdy, když lidé sledují jen určité zdroje – například konkrétní weby nebo profily na sociálních sítích – a postupně se uzavírají do prostředí, kde slyší stále stejné názory. Člověk pak získá pocit, že všichni kolem si myslí totéž, i když to není pravda. Tyto bubliny se mohou časem rozšířit a proniknout i do běžné veřejné debaty.
Do budoucna představují velkou hrozbu také tzv. deepfake videa. Jde o falešné, ale velmi realistické nahrávky, které dokážou napodobit hlas i tvář známých osobností. Může tak vzniknout video, kde politik údajně říká něco, co nikdy neřekl. Pokud by se takové video rozšířilo, lidé by mu mohli uvěřit a reagovat na něco, co se ve skutečnosti nestalo – což může mít vážné následky pro společnost i bezpečnost.
Dezinformace přitom nejsou jen „šum“ v informačním prostoru. Podle výzkumů STEM je většina mladých lidí považuje za hrozbu. 70 % Čechů je pro omezení dezinformačních webů, zároveň si ale dvě třetiny myslí, že vláda proti dezinformacím nebojuje dostatečně. Tento paradox ukazuje, že problém není jen v samotném obsahu, ale i v důvěře ve státní instituce.
Tip: Pokud vás zajímá, jak fungují algoritmy sociálních sítí a proč nás tak snadno vtahují do informačních bublin, doporučuji podcast Kanárci v síti. Novinářka Alexandra Alvarová a publicista Josef Holý v něm srozumitelně vysvětlují, jak se dezinformace šíří, proč je tak těžké jim odolat a jakou roli hraje psychologie i technologie. Najdete zde nejen fakta, ale i praktické vhledy do toho, jak se bránit manipulaci.
Česká dezinformační scéna se vyvíjela od lokálních fám až po sofistikované globální narativy. Dnes je rozmanitá, propojená s mezinárodními vlivy a stále více využívá digitální platformy. Klíčovou otázkou zůstává, zda se česká společnost dokáže naučit dezinformace nejen rozpoznávat, ale i zvládat – protože úplná eliminace není možná.
Zdroje:
Tomáš Kolomazník, Štefan Sarvaš, Zdeněk Rod –Proč věříme dezinformacím?, 2024. ISBN 978-80-7662-651-5
