Článek
Podrobné vyprávění o únosu si můžete přečíst ve článku níže.
Monika pocházela z diplomatické rodiny. Již v době, kdy se narodila, tedy za komunismu, jim nic nechybělo. Rodina žila navenek skromně, ale pravda byla, že jí ani jejím dvěma bratrům nic nechybělo. Naopak přebývalo. Rodina měla hodně kontaktů v zahraničí, a tak měli doma stále čokolády, které nebyly u nás k dostání, tetovačky, oblečení s postavičkami ze západních filmů a seriálů a také třeba hračky, které nesměla nosit do školky, protože byly moc nápadné. Do jejich bazénku s pevnými okraji se chodila koupat celá vesnice. Jaké výhody měli dospělí, to si nepamatuje, pro ni byli v jejích pěti letech podstatné tyto.
Jednoho večera se jejich matka nevrátila domů. Před spaním, kdy ji ukládal otec, ji na otázku, jestli ještě někdy uvidí maminku, odpověděl: ,,To víš, že jo‘‘. Ale máma se nevrátila ani druhý, ani třetí den, nevrátila se ani za týden. Zkrátka už nepřišla. A tak Monika s bratry žila od té doby bez matky.
Celé to začalo být opravdu zvláštní jednoho dne, kdy se nevrátil nejmladší bratr ze školky, matka, kterou dlouhou dobu nikdo neviděl ho vyzvedla a odvezla neznámo kam. A tak se jejich rodina zúžila už jen na ní a staršího bratra.
Nedlouho poté Monika prožila únos, kdy ji přímo ze zahrady u domu, ve kterém bydlela, odvezli dva neznámí lidé. Prožila celý srpen v dalekém městě, v bytě s cizím starším mužem. Nebyl tam ani dříve ztracený mladší bratr, ani její matka, byla zmatená, nikdo jí neubližoval, ale nesměla chodit mezi ostatní děti ven. Občas šla ven za tmy s mužem, kterému začala říkat strejdo.
Jako děti byly odděleny a matka se s nimi nevídala, zřejmě proto, aby je nikdo nenašel. Jaký měl být její plán a kam chtěla s dětmi odjet, už zřejmě nikdo nezjistí, ale protože měla dobré kontakty, bylo těžké děti postupně vypátrat a dostat domů.
Matka, která dost pravděpodobně chtěla odjet do zahraničí, neodjela. Stále neměla svého prvorozeného syna, který byl permanentně přísně hlídán doma. Chodil ze školy i do školy s doprovodem a byl pod neustálým dozorem. Na konci léta udělala osudovou chybu. Zapsala Moniku do základní školy. To ještě netušila, že v mezidobí jeden z jejích ,,přátel“ nechal Moniku nakreslit obrázek na korespondenční lístek. Napsal na něj vzkaz, že Monika je v pořádku, a ta ho svou předškolní rukou podepsala. Nebylo potom těžké dohledat, z které pošty byl odeslán, a tím zjistit, kde se má pátrat. Akce tehdy nebyla zcela veřejná, jako dospělá se Monika dozvěděla, že muž, u kterého bydlela, byl nebezpečný. Dodnes neví, co si má pod tím představit, komu a jaké nebezpečí hrozilo, ale byl to důvod, proč policie čekala, až Monika nastoupí do školy, odkud ji odvezli domů, a nekonala hned, přestože už delší dobu věděli, kde se nachází.
Po návratu vládla doma zvláštní atmosféra, nesměli se starším bratrem nikam chodit, kamarádi mohli jen za nimi. Bratr chodil do školy i ze školy s doprovodem, Monika měla domácí výuku. Mladší bratr stále doma nebyl. Nejezdili na žádné školy v přírodě, lyžáky ani výlety. Tvrdá pravidla polevovala až s lety. Mladší bratr byl pryč ještě dlouhou dobu, protože když se vrátil, už byla zima a padalo listí, takhle si to Monika pamatuje svýma dětskýma očima.
Možná se ptáte, kde je Moniččina matka teď a proč jí Monika nehledá. Monice o matce doma nic neřekli, nesmělo se o ní mluvit. Později jí kdosi řekl, že zemřela, ale nikdo nebyl na pohřbu a nikdo neví, kde byla pohřbena. Lidé, kteří by mohli vnést do příběhu informace vedoucí k vyjasnění, už nežijí. A Monika? Dodnes neví ani to, proč je matka opustila. Ale rozhodla se, že nechce chodit po úřadech, nahlížet do policejních spisů ani do evidencí obyvatel. Celý tento zážitek vytěsnila a zaměřuje se život, který žije v přítomnosti. Její maminka byla v jejích, dnes již dospělých očích krásná, hodná a pečující, a tak si ji chce pamatovat ve svých vzpomínkách. V tom jsou zajedno i s bratry. Nebo vlastně bratrem, protože ten nejmladší si ji nepamatuje vůbec.
