Artefakty i trofeje - výrobky z lidské kůže, ze kterých mrazí

Knih vázaných v lidské kůži známe desítky. Jeden případ za všechny - kniha Des destinées de l'ame (v doslovném překladu Osudy duše) byla poprvé vydána v roce 1879. První majitel svazku, francouzský lékař a bibliofil Dr. Ludovic Bouland (1839–1933), knihu svázal kůží, kterou bez souhlasu odebral z těla zesnulé psychiatrické pacientky v nemocnici, kde v 60. letech 19. století pracoval jako student medicíny. V Boulandově ručně psané poznámce vložené do svazku se uvádí, že: „Kniha o lidské duši zaslouží si míti lidský obal“. Kniha je od roku 1934, ve sbírkách Harvardské knihovny. V současné době je z ní lidská kůže odstraněna z důvodu „eticky napjaté povahy jejího původu“.

Zvěrstva, která se děla v koncentračních táborech, si dnes dovedeme jen stěží představit. Po porážce nacistického Německa se šířila tvrzení, že Ilse Koch, manželka velitele koncentračního tábora Buchenwald, vlastnila stínítka na lampy vyrobená z lidské kůže. Obzvláště si prý libovala v tom, když byla kůže tetovaná. Navzdory mýtům o tom, že takových stínítek může existovat mnoho, byly pozdějšími rozbory jako „lidská“ potvrzena stínítka dvě. Malé stínítko noční lampičky je uloženo v podzemním depozitu muzea Buchenwald. Kůže ze stolní lampy byla rozebrána na artefakty a trofeje - jen malý kousek je v Buchenwaldu, zbytek v soukromých sbírkách, či nenávratně ztracen.

George Francis Warden, přezdíván „Nosáč George“, byl psanec, zloděj koní a vlakový lupič z Wyomingu. V roce 1878 byl zajat a za své zločiny oběšen. Lékaři Thomas Maghee a John Osborne si jeho tělo vzali, aby mohli prozkoumat mozek, zda v něm najdou nějakou abnormalitu, která by mohla vést ke kriminálnímu chování. Mezi Wardenovým a „normálním“ mozkem však nenašli žádný větší rozdíl. Dr. Osborne pak učinil kontroverzní rozhodnutí - Z Wardenovy hrudi a stehen stáhl kůži. Tu nechal v koželužně zpracovat a dal z ní vyrobit pár bot a lékařskou brašničku. Navzdory svému podivnému chování byl doktor zvolen prvním demokratickým guvernérem Wyomingu a údajně měl boty na sobě na svém inauguračním plese v roce 1893. Boty jsou nyní vystaveny v Muzeu okresu Carbon v Rawlinsu ve Wyomingu. Brašnička nebyla nikdy nalezena.

Na počátku 19. století byl skotský Edinburgh předním evropským centrem anatomických studií. Zákon jasně stanovoval, která těla mohou být pro výzkum používána (například zemřelí vězni, nebo oběti sebevražd). Brzy tak poptávka vedla k nedostatku legálních nabídek. Dne 3. listopadu 1828 byl vydán zatykač na vraha a zloděje těl Williama Burkeho. Po rozsáhlém soudním líčení a usvědčení byl Burke ráno 28. ledna 1829 popraven oběšením, a to za přítomnosti údajně více než 20 000 přihlížejících. Jeho tělo pak bylo veřejně rozřezáno v anatomickém sále univerzity Old College. Z jeho kůže mělo být vyrobeno několik praktických předmětů. V muzeích Edinburghu máme dochován vizitkář a zápisník.

První krok byl získat svolení od přítele, že mu po (přirozené) smrti smíte stáhnout kůži. Tělo nejprve muselo být řádně pohřbeno, poté vykopáno a v jednom kuse od pasu dolů staženo. Tato kůže -pozor, i s ohanbím- se potom oblékala jako kalhoty. Pokud jste dodrželi správný postup, přinesl vám tento kousek oděvu ochranu a primárně bohatství. Aby magie fungovala, bylo třeba najít chudou vdovu a o svátečním dni jí ukrást minci. Ta se pak společně s magickou runou „nábrókarstafur“ zašila do šourku. Pokud se vše zdařilo, neměl nositel kalhot už nikdy trpět nouzí. Mince do šourku kalhot přitahovala další peníze. Jen bylo třeba dát pozor, aby původní mince nebyla nikdy omylem vytažena ven. A ještě jeden háček to mělo - nositel kalhot tímto činem propadl peklu. Cesta ke spáse pak vedla jediná - přesvědčit někoho jiného, aby si kalhoty oblékl místo něj. Reprodukci Nábróku mají v Islandském muzeu čarodějnictví v Holmaviku. Bohužel nebylo nikdy prokázáno, že by se tato praktika skutečně děla a velmi pravděpodobně jde pouze o legendu.

Zdroje:

Harvard Library, Legends of America, Buchenwald memorial, Wikipedia, Atlas Obscura