Článek
Léčení mumiemi kulminovalo v Evropě v 16. století. V lékárnách byly k dostání jako mletý prášek či drcené zlomky. Vzácně se na pulty dostaly i celé části těl. Tehdejší medicína sázela na jejich léčivou sílu a rozsah využití byl skutečně široký. Doporučovány byly snad na vše, od bolesti hlavy přes otravu až po zlomeniny. Přesvědčení o léčivých účincích mumií však pramenilo z prostého nedorozumění.
Živice - bitumen
Přírodní bitumen byl hojný ve starověkém Blízkém východě, kde se tvořil v geologických pánvích ze zbytků drobných rostlin a živočichů. Řecký lékař Dioskorides ve svém lékopisu z 1. století, Materia Medica, napsal, že nejhodnotnější pro medicínu je bitumen z Mrtvého moře. Jednalo se o těžce dostupnou a vysoce ceněnou léčivou komoditu. Perský lékař Rhazes použil v 10. století jako první známý název pro tuto látku slovo „mūmiyā“, do latiny přepsané jako mumia. To vycházelo ze slova mum, které znamená vosk. V 11. století slovo mumia rozšířil perský lékař a filozof Avicenna (Ibn Sīnā) a označoval jím právě onen cenný bitumen.
Lékárnická nádoba s nápisem „MUMIÆ“
Léčivé mumie
Zásoby bitumenu se zásluhou své léčivé pověsti začaly rychle tenčit. Tady přichází na scénu mumifikovaná těla. Když se totiž Evropané při kolonizaci Egypta setkali s mumiemi pokrytými černou balzamovací hmotou, předpokládali, že se jedná právě o tuto vzácnou substanci. Slovo mumia tak získalo dva souběžné významy. Odkazovalo jak na přírodní bitumen, tak na látku nalezenou na Egyptských mumiích. Tím začaly nabalzamované mrtvoly představovat nový potencionální zdroj tohoto drahocenného léčiva. Stačilo jen seškrábat jej ze staletí mrtvých těl.
Ve 12. století se pak význam slova mumia výrazně změnil když ho Gerard z Cremony, překladatel arabských rukopisů, definoval jako „látku nacházející se v zemi, kde jsou těla pohřbena s aloe, čímž se tekutina mrtvých smíchaná s aloe transformuje a je podobná mořské smůle“. Tím se potencionální léčivý účinek rozšířil ne jen na povrchový balzám, ale na celé mumifikované tělo. Lidé začali věřit, že je mumie uzdraví stejně jako původní medicínský bitumen.
Mumie v Evropě
Od 12. století nastává věk obchodování s mumiemi a jejich převážení do Evropy. Jednalo se o ceněné suvenýry - zdroj zázračného léku. Na pulty lékáren se dostával hlavně prášek a zlomky a zájem o toto exotické léčivo rostl. Podnikaví Egypťané, kteří věděli kde mumie hledat, je beze studu prodávali. A ti ještě podnikavější si začali vyrábět mumie vlastní - převážně z mrtvol osob, které nikdo nepostrádal. Obchodníkovi bylo jedno, jaká byla příčina smrti. Hlavně že po balzamování vypadalo tělo věrohodně. Prudký pokles pak nastal ve století 16. kdy Egypt zakázal vývoz a mumie už byly jen nelegálně pašovány.
Využití v medicíně
Prášek se podával v dávkách dvou drachen (drachna = cca 4g) na epilepsii, závratě a obrnu. Mohl se také aplikovat zevně na rány aby zabránil postupu sněti.
Tinktura (Querceranův extrakt) - Kousky mumie naložené do vína nebo terpenýnu, tekutina se po čase zredukuje na konzistenci medu. Toto léčivo se podávalo jako protijed, který „zabraňuje moru a odolává všem druhům infekcí“.
Z mumií se vyráběla také melasa, elixír či olej, které byly předepisovány na nepřeberné množství různých neduhů.
Víra v ozdravnou sílu exotických mumií vedla k tomu, že tato forma léčebného kanibalismu byla společností veskrze pozitivně přijata. A to i přes to, že zprávy o kanibalismu v Novém světě byly ve stejném období šokující téma.
Zdroje:
