Článek
Pro většinu běžných lidí to zní jako sen. Shoji Morimoto má neobvyklé zaměstnání - živí ho to, že prostě je. Nemusí nic dokazovat, plnit plán ani dohánět normu. Pronajímá sám sebe jako tichého společníka. V době kdy jsme posedlí snahou dělat víc, dřít usilovněji a zpeněžit každou bdělou vteřinu, dosáhl Shoji Morimoto úspěchu tím, že nabídl „jen“ svoji přítomnost.
Vše začalo v roce 2018, kdy byl Morimoto propuštěn ze své kancelářské práce. Jeho nadřízený ho kritizoval za nedostatek iniciativy. Dnes je mu 41 let a právě z této vlastnosti udělal svou přednost a vybudoval na ní kariéru. V Tokiu o klienty nemá nouzi. Nabízí svou společnost a i pouhá přítomnost je ve městě plném osamění žádanou komoditou. Pravidel má jen pár - nebude řešit vaše problémy, nosit věci, vést rozhovory nebo mít sex. Jeho určení není psycholog, stěhovák nebo gigolo. Je tichým společníkem. Dle zpráv z ledna 2025 si takto přijde na 80 000 dolarů ročně.
Co jeho služby obnáší
Některé zakázky jsou absurdní, některé všední. Můžete vám dělat společnost při jídle, na procházce nebo v kině. Může vás doprovodit na místo, kam jdete poprvé a nejistí. Zažil čekání na maratonce v cíli. Rezervoval klientovi místo na piknik v parku. Sledoval sportovní zápasy. Prohlížel si fotky domácích mazlíčků…
Jednou si ho pronajala klientka, která se nemohla zúčastnit koncertu s kamarádkou, aby za ni zastoupil. Jiná žena mu zaplatila, aby seděl v rohu kavárny, v jejím dohledu, zatímco ona podávala manželovi rozvodové papíry. Sedmadvacetileté datové analytičce oděné v sárí dělal společnost v kavárně - chtěla na veřejnosti obléknout indický oděv, ale obávala se, že by mohl ztrapnit její přátele.
Jeho práce ho zavedla do parku s člověkem, který si chtěl hrát na houpačce. Také se usmíval a mával z vlakového nástupiště člověku, který cítil potřebu se s někým rozloučit.
Mnoho lidí si kupuje ten pocit, že nejsou sami. „Moje přítomnost slouží jako jakási deka, která chrání ty, kteří se v určitých prostředích či situacích necítí dobře.“
Morimotovým nejdelším jednorázovým úkolem byla 17hodinová cesta, během níž seděl na stejné železniční trati, od začátku do konce, od časného rána až do posledního vlaku.
„Byl jsem postaven do objektivně obtížných situací, jako je stání ve frontě pod spalujícím sluncem, stání hodin v mrazivém chladu, účast na večírcích jen s cizími lidmi a stání sám na pódiu před velkým publikem, aniž bych cokoli dělal. Nicméně bez ohledu na to, jaké neštěstí jsem zažil, cítím, že je to něco zvláštního, co se stalo jen proto, že dělám tuto práci, takže si toho stále můžu vážit.“
O čem jeho úspěch vypovídá
Tento příběh je z Tokia, ale stejný vzorec najdeme ve větší či menší míře kdekoliv. Města znamenají spoustu lidí. Cizích, chladných, anonymních. A to vyvolává pocity osamělosti. Lidé touží po společnosti. Touží být vyslechnuti. ALE nechtějí být souzeni, nechtějí se předvádět, něco dokazovat. Ve světě, kde se velká část komunikace přesunula do online prostředí je těžší navázat vztah s fyzickým člověkem. A právě zde přichází chvíle pro tichého společníka. Saturuje pocit osamění, ale neklade nároky. Prostě jenom je. A vy jste s ním.
Zdroje: Reuters, CNBC, The Daily Star
