Článek
Dle dochovaných pramenů stávala hospoda „Na Vinici“ na návrší Větrov už ve 13. století. Prý do ní v přestrojení chodíval i Václav IV. - a tehdy měla dostat jméno, které známe dodnes. Král totiž mezi ostatními hosty poznal dva muže, kteří se jej pokusili ve Vídni otrávit. Nakázal svému katovi aby jim oplatil stejnou mincí. Kat přimíchal do jejich vína jed a oba muži padli mrtvi. Hospodě se na památku této události začalo říkat „Jedová chýše“. Druhá možnost, jak název vznikl, je podstatně méně romantická, ale o to více pravděpodobná. V době své největší slávy byl totiž tento podnik hlavní baštou studentů medicíny. Protože byli hojně spojování s přípravou i občasným prodejem léků a jedů, vyplynul název odtud.
Jednalo se o nízký domek s mansardovou střechou krytou šindelem, který stával v Apolinářské ulici nad kostelem. A prošel si ledasčím - od statusu restaurace, která nabízela dvacetikrejcarové obědy, krytou zahrádku a kuželník, až po putyku nejhoršího zrna. Velmi oblíbená je zpráva o tom, že aby místní klientela nekradla nádobí, byly zde místo talířů jen důlky vyhloubené přímo do desek stolů a lžíce byly se stoly spoutány řetízkem. Nicméně v dobových pramenech, ani v přepisech ústního vyprávění žádnou takovou zmínku nenacházíme.
Dobový snímek Jedové chýše
Doupě mediků
Většina zpráv, které o Jedové chýši máme je z 19. století. Zábava jen kvetla - vuřtové a zabijačkové hody, koncerty, klání v kuželkách a tancovačky byly pravidelným zpestřením dlouhých večerů. Právě v této době se zde hojně objevují mladí medici, lékaři a personál z blízkých lékařských ústavů. Oblíbené byly takzvané „jodoformové věnečky“ - taneční zábavy, které měly díky svým účastníkům z nemocnic nezaměnitelný odér. Pili tu a veselili se svorně Češi s Němci a budova nesla dvojjazyčný nápis „Jedová chýše – Gifthütte“. Kolem roku 1868 se začaly objevovat stížnosti, že majitel protěžuje studenty německé medicíny a českou klientelu upozaďuje. V této době také dostává Jedová chýše pověst dupáku - místa, kde se nezřízeně pije a na morálku se moc nehledí.
Po aféře Linhart–Bieberle z ledna 1899, při níž německý student zastřelil v sebeobraně mladého Čecha, končí Jedové chýši zlaté časy. Český nacionalismus prudce narůstá a vztahy s Němci rychle chladnou. Studenti obou národností přestali hospodu navštěvovat (je přitom možné, že se jednalo o přímé nařízení vedení české i německé univerzity, respektive obou technik) a z někdejší studentské bašty se definitivně stala obyčejná putyka.
I nosiči mrtvol si rádi skočí svlažit hrdlo. A občas si práci vezmou s sebou…
A tak máme dochované dvě historky. První, tradovaná primárně ústně, pojednává o tom, že s jedním z nosičů nechtěla žádná dívka tančit, tak nosič otevřel truhlu s ženskou mrtvolou, a tančil s ní.
Druhou pak známe z novin Národní politika (duben 1896): „Doby ty zašly, ale v těchto dnech odehrála se u hospůdky té opět příšerná episoda, která živě připomíná zašlé časy ,chýše Jedové‘. V jistém zdejším léčebném ústavu zemřel po delší nemoci muž z venkova. Mrtvola byla zahalena v rubáš, bílé plátěné prostěradlo a dva zřízenci ústavu dostali rozkaz, aby nebožtíka odnesli do pitevního sálu v pathologickém ústavu, kde mrtvé tělo mělo býti druhý den pitváno. Nosiči vydali se za pozdní noci na cestu, ale nešli přímo, kam měli nařízeno, nýbrž udělali okliku kolem Jedové chýše a zastavili se tam, aby žízeň douškem piva uhasili. Máry s umrlcem jednoduše postavili na ulici vedle vchodu do hostince, a aniž by se více o nebožtíka starali, zasedli do šenkovny k veselé pitce. Zatím pozdní chodci, kteří v tu končinu náhodou zabloudili, div se ze strašidelného zjevu mrtvoly v rubáši u vrat hospody nezbláznili. Každý se hrůzou vyhnul márám na sto kroků a v celém okolí ženské se bály z domu vykročiti. Nosičové nemocniční však pili vesele dál, a teprve když si ulovili pěknou opičku, sebrali zase nosidla s nebožtíkem a odnesli jej do pathologického ústavu v sál pitevní. Beztaktní jednání nemocničních zřízenců zaslouží nejpřísnějšího pokárání.“
Úpadek
Do povědomí současné veřejnosti se Jedová chýše zapsala hlavně jako základna pražské galerky. Tak ji máme máme vykreslenou v seriálu Hříšní lidé města pražského. Ve skutečnosti bychom tu však mafii nejspíš hledali marně - smetánka pražského podsvětí se scházela v podnicích v centru města. I tak se tu ale dalo narazit na nekalé živly a obchod v šedé zóně.
Poslední tři dekády své existence Jedová chýše upadala. V roce 1906 do ní udeřil blesk a značně ji poškodil. Další rána přišla o dva roky později, kdy část budovy vyhořela. Pořádné opravy se už nikdy nedočkala. Postupně chátrala a roku 1930 byla zdemolována. Na jejím místě dnes stojí bytový dům s adresou Apolinářská 445/6.
Zdroje:
