Článek
Želvušky (Tardigrada)
Jedná se o kmen mikroskopických bezobratlých živočichů a k roku 2023 bylo známo přes 1400 druhů. Vědci napříč světem jsou jimi fascinováni. A není divu - na Zemi jde o nejodolnějšího živočicha vůbec.
Jejich první pozorování pod mikroskopem zaznamenal Němec Johann August Ephraim Goeze v roce 1773. Díky jejich siluetě je pojmenoval „Kleiner Wasserbär“ - vodní medvídci.
Z roku 1776 máme zprávy o dalším pozorování, tentokrát z Itálie. Lazzaro Spallanzani jim pro jejich rozvážné pohyby přiřknul název „Tardigrada“. Jedná se o spojení dvou latinských slov „tardus“ - pomalý a „gradi“ - kráčet. Z tohoto pojmenování pak vychází i naše české „želvuška“ a slovenské „pomalka“.
Mají soudkovité tělo s osmi panožkami, kdy na každé z nich rostou drápky. Velikostně dorůstají mezi 0,3 - 1,2 milimetru. Jejich stravování má širokou škálu - na ostny u trubicovitých úst napichují buňky rostlin a jejich obsah pak vysávají. Nepohrdnou ale ani bakteriemi, či drobnými bezobratlými živočichy. Dravé druhy loví i jiné želvušky a jsou schopny kanibalismu.
Želvuška vygenerovaná umělou inteligencí
Extrémní podmínky
Želvušky mají neuvěřitelnou schopnost odolávat extrémním podmínkám. Už to, že přežily i vymírání dinosaurů mluví samo za sebe - Zemi obývají již 600 milionů let. Najdeme je i na těch nejnepravděpodobnějších místech: v hlubinách oceánů, na vrcholcích hor, v pouštních dunách i ledovcích. Pokud se pro ně stanou podmínky k životu nehostinnými, stočí se do výhodného klubíčka čímž si chrání končetiny a upadnou do stavu anabiózy či kryptobiózy. Sníží svůj biorytmus až na 0,01% a sníží také podíl vody v těle. To jim neublíží díky vytvoření cukru trehalózy, který chrání buněčné struktury před poškozením. Takto mohou vyčkávat roky, než pro ně budou životní podmínky opět přijatelné. K aktivaci jim pak stačí voda.
Projekt Foton M3
V září roku 2007 se dehydratované želvušky vydaly na palubě ruské automatizované lodi Sojuz-U do vesmíru jako součást mise Foton M3. Na nízké oběžné dráze byly po dobu deseti dní vystavovány buď vakuu, nebo vakuu v kombinaci se slunečním UV zářením. Po návratu na Zemi se podařilo přivést větší část želvušek vystavených vakuu zpět k životu a to ani ne hodinu od rehydratace. Následná úmrtnost byla vysoká, ale mnoho jich před smrtí vytvořilo životaschopná embrya.
Projekt TARDIKISS
V květnu 2011 se dehydratované želvušky vydaly do vesmíru znovu, tentokrát na palubě vesmírného letu STS-134 v rámci projektu TARDIKISS. Ve standardním přenosném kontejneru Biokon byly na šestnáct dní integrovány do prostoru ISS a vystavovány podmínkám otevřeného kosmu. Míra přežití testovaných subjektů byla velmi vysoká. 98,33% u druhu Paramacrobiotus richtersi a 90% u druhu Ramazzottius oberhaeuseri.
Superschopnosti
Schopnosti želvušek by byly v pro lidstvo ohromným přínosem. Aktuálně se nejvíce mluví o jejich radiačním štítu. Za ten je zodpovědný zvláštní gen a jím produkovaný specifický protein, který dostal pracovní název DSUP (damage supressor). Tento protein dokáže chránit buněčné struktury před radiací a snížit jejich poškození až o 40%. Pokud se jej jednou podaří aplikovat u lidí, budeme zas o krůček blíž třeba k osidlování Marsu.
Co jsou želvušky schopné ustát
nízké teploty -272°C
vysoké teploty +150°C
tlak 40 000 kilopascalů
vesmírné ultrafialové záření
vystavení vakuu
vystavení radiaci
snížení tělesného podílu vody na 3,5%
30 let v mrazničce
8 hodin v kapalném heliu
Zdroje:
